Díky západní prosperitě, západním právním systémům, západním formám bankovnictví a západním prostředkům komunikace dnes lidská iniciativa snadno překračuje hranice a ovlivňuje život a aspirace lidí po celém světě. Jak jsem již ale uvedl, západní civilizace je závislá na koncepci občanství, která vůbec není globální, a vyrůstá naopak z teritoriální jurisdikce a národní loajality. Islám, který byl až donedávna západnímu světu vzdálený a neměl jak přenášet své poselství, se oproti tomu opírá o ideál zbožnosti, který je svým významem naprosto globální a v němž teritoriální jurisdikce a národní loajalita představují kompromisy bez vlastní vnitřní legitimnosti. I když se objevily pokusy vyrobit nacionalismus, který by vyhovoval islámské povaze a zároveň pomáhal legitimnímu politickému řádu, pod vlivem sektářských či kmenových vazeb ztroskotaly a obvykle ustoupily vojenské diktatuře nebo tyranii jednoho člověka, jedné rodiny či jedné strany. V srdcích těch, kdo žijí v takové tyranii, zůstává islám sám trvalou výzvou k vyššímu životu a připomínkou, že moc a zkaženost budou na tomto světě panovat, dokud se neobnoví vláda ustavená Prorokem. Terorismus má v islámských zemích dlouhou historii a obvykle se k němu uchylují ti, kdo odmítají legitimnost vládnoucí svrchované moci. Až donedávna si však bral za vzor asasíny a za terče si volil vlivné či něco symbolizující jednotlivce. V Rusku v 19. století dostal terorismus novou, ničivější podobu a jeho součástí se staly nerozlišujíc bombové útoky a destruktivní akty, které si podle jednoho odhadu v letech 1894-1917 vyžádaly 17 000 obětí. Ruské metody nakonec vedly k úspěšné revoluci přijala je také poválečná západoevropská nacionalistická hnutí, zejména IRA a ETA, i městští revolucionáři v Itálii, Francii a Německu šedesátých let, OOP a levicoví povstalci v Latinské Americe. Tyto skupiny vytvářeli vzájemně podpůrné sítě pro výměnu zkušeností a pomoc při výcviku a globalizační proces může za to, že tyto sítě jsou dostupné také islamistickým extrémistům.

 

Islamistický terorismus nicméně prošel ve dvou ohledech odlišným vývojem. Islamismus není nacionalistické hnutí, a ještě méně v něm jde o ustavení nové podoby sekulárního státu. Moderní stát a jeho světský zákon odmítá ve jménu "bratrství", které vskrytu proniká do srdcí všech muslimů a sjednocuje je proti nevěřícím. Jelikož jeho účel je spíše náboženský než politický, jeho cíl je nerealizovatelný. Muslimskému bratrstvu se nepodařilo změnit politický řád v  Egyptě, natož po celém muslimském světě a ustavit jako model vlády v duchu koránu. Kde se islamistům podařilo získat moc - například v Íránu, Súdánu a Afghánistánu - je výsledkem nikoli vláda míru a zbožnosti, již sliboval Prorok, nýbrž vraždění a pronásledování v měřítku, jemuž se v naší době vyrovnali pouze nacisté a komunisté. Islamista je tak jako ruský nihilista v tomto světě vyhnancem; když se mu podaří získat moc nad svými bližními, užije ji k tomu, aby je trestal za to, že jsou lidé.

 

Globalizace znamená nejen rozšíření komunikace, kontaktu a obchodu po celé zeměkouli. Znamená i převod ekonomické, politické a právní moci do globálních organizací, jimiž mám na mysli ty organizace, které nepadají pod žádnou konkrétní svrchovanou jurisdikci a jimž nevládne žádný teritoriální zákon. Růst takových organizací je podle mého názoru politováníhodným vedlejším důsledkem našeho návyku na svobodu. Tyto organizace - ať už v podobě nadnárodních korporací, mezinárodních soudů, nebo nadnárodních zákonodárných sborů- představují nový druh ohrožení jediné podoby suverenity, která přinesla na naši planetu trvalý (i když lokální) mír. A globalizuje-li se také terorismus, pak se tato hrozba stonásobně zvyšuje.

 

U Al-Kajdy se tedy setkáváme s reálným vlivem globalizace na islámské obrození. Patřit k této "základně" znamená nevnímat žádné území jako domov a žádný lidský zákon jako zákon autoritativní. Znamená to stáhnout se do trvalého vyhnanství a zároveň být odhodlán vykonávat Boží trest. Metody a infrastruktura, na nichž je Al-Kajda závislá, jí ale dodaly nové globální instituce. To Wall Street a Curych vytvořily síť mezinárodních financí, která Usámu bin Ládinovi umožňuje skrývat své bohatství a využívat je, kdekoli je to třeba. To západní podnikání se svým nadnárodním rozpětím vyvinulo technologii, kterou proti nám bin Ládin tak účinně nasazuje. To západní věda vymyslela zbraně hromadného ničení, které by tak rád získal. Jeho bohatství by bylo navíc nemyslitelné bez obrovských příjmů z ropy, které jdou do Saúdské Arábie ze Západu, kde urychlují stavební boom, na němž zbohatl jeho otec. A tento stavební boom, podněcovaný populační explozí, která je sama důsledkem globálního obchodu, je symbolem Západu a jeho přesahů. Trvale změnil tvář Arábie - a řada muslimů má pocit, že k horšímu. Betonové výškové budovy přerůstají minarety, tradiční uličky ustupují obrovským bulvárům či narychlo slepeným slumům a jemnou strukturu muslimského města překrývá a dusí ohavný, nevlídný styl mezinárodního modernismu.

 

Někomu se může zdát, že zdůrazňovat roli architektury v dnešním konfliktu je pošetilé. Připomeňme si ale nostalgii Muhameda Atty po starém Allepu a zamysleme se nad tím, jak se na tváři Středního východu podepsaly normy západní architektury, jejichž symbolický význam je přinejmenším stejný jako symbolický význam západního oblékání a způsobů. Architektonický modernismus zaváděli s fanfárami globalistické propagandy architekti Bauhausu a Le Corbusier, kteří pojímali svůj nový styl architektury zároveň jako symbol i nástroj radikálního rozchodu s minulostí. Tato architektura vznikala v duchu odtržení od místa, historie a domova. Byl to "mezinárodní styl", rukavice hozená národnímu státu a vlasti, pokus udělat z povrchu zemského jediné uniformní prostředí, z něhož měly nakonec zmizet všechny rozdíly a hranice.

 

Na Západě, kde dávají demokratické procedury a právní normy moc občanovi, se moc mezinárodního modernismu tu a tam daří kontrolovat a držet v mezích. Přestože škody jsou vysoké, řada měst si uchovává svůj lokální charakter a vesnice tomuto proudu odolávají. Jednou velkou výjimkou, která zůstává věrná architektonickému modernismu coby symbolu a nástroji vlastního kulturního sebezapření, je Německo. Na moderní německé město lze pohlížet jako na část dlouhé smutné dohry německé porážky - jako na závěrečnou přeměnu země, která se bojí ukázat tvář bez plastické operace.

Jinde v Evropě - zejména v Itálii, Francii a Španělsku - mezinárodnímu stylu nepodlehli; v panoramatu dominují kostely a ulice lemují lidsky teplé fasády. Vědomě tam usilují o uchování charakteru města i venkova, neboť dobře vědí, že vymezují to, jak se zakouší pocit vlasti, a že právě vlasti vděčíme za loajalitu občana. Američané o svá města nedbali, takže už v nich nikdo nechce žít. Z jejich předměstí ale vyzařuje utěšená prostota a venkov je tam kdesi podél silnic, je to stále divoké otevřené pomezí, které patří nám všem a my jemu. Amerika si tak kupodivu udržela vzhled a atmosféru domova.

 

Na Středním východě, kde s půdou nakládá vládnoucí moc a plánované regulace buď neexistují, nebo se ignorují, byla však venkovská a městská krajina zmrzačena k nepoznání. Návod dal právě Le Corbusier. Protože se mu nepodařilo přesvědčit francouzské úřady, aby přijaly jeho plán na srovnání Paříže na sever od Seiny se zemí, kde měly místo ní vyrůst militantně vyhlížející skleněné věže, tlačil postupně na francouzské vlády, vichistický režim nevyjímaje, ať realizují alespoň jeho nestydatý plán na zbourání starého Alžíru, hlavního města Alžírska, které bylo tehdy francouzskou kolonií. Nakonec byl úspěšný a po válce do Alžíru najely buldozery, což mělo katastrofální důsledky. Zásluhou ohromných zisků, které přináší modernistický způsob výstavby, se stal Le Corbusier hrdinou architektonického establishmentu a jeho ohavný plán pro toto kdysi krásné město se dnes uvádí ve všech standardních západních učebnicích architektury. Le Corbusier ukázal evropské inteligenci, jak je třeba zacházet s podřadnými lidmi ze severní Afriky - alespoň tak to určitě vnímal Atta. Od časů Le Corbusiera probíhala horečnatá spekulativní výstavba - která byla většinou nelegální, na půdě, jež je oficiálně ve "veřejném vlastnictví", a poháněla ji demografická exploze - a zcela proměnila vzhled a každodenní rytmus měst na Středním východě. Byla-li tu nějaká naděje, že lidé začnou vymezovat svoji loajalitu spíše územím než vírou, pohřbil ji vliv západní technologie, která, jak se zdá, neuznává ani jedno. Chceme-li plně pochopit zášť Palestinců vůči izraelským osadám na Západním břehu, neměli bychom pomíjet škody na vzhledu, které osady způsobily, když se do krajiny, která měla po staletí biblické vzezření a v noci se třpytily nad kamennými vesnicemi a historickými místy jen hvězdy, dostaly modernistické styly a materiály, široké silnice a všudypřítomné světelné znečištění. Jak je zřejmé z příkladů bin Ládina, Al-Kajdy a teroristů z 11. září, islamismus není zoufalý výkřik "ubohých na zemi". Je to nemilosrdné svolávání k válce, vycházející od světem zběhlých středostavovských muslimů, z nichž mnozí jsou neobyčejně bohatí a většina je natolik dobře obeznámena se západní civilizací a jejími výhodami, že umí moderní svět beze zbytku využít. Tito muslimové jsou produktem globalizačního procesu a západní civilizace jim umožnila, aby s nimi po celém světě cestovalo i jejich poselství.

 

Je snad těžké vžít se do těchto zkažených, sebestředných vyznavačů násilí. Není ale těžké pochopit pocity, které jim zajišťují stoupence. Globalizace znamená v očích svých obhájců volný obchod, vyšší prosperitu a vytrvalé podkopávání despotických režimů nerůstajícími požadavky svobody. V očích svých kritiků ale představuje ztrátu suverenity a společenský, ekonomický a estetický rozvrat obrovských rozměrů. Znamená také vpád obrazů vyvolávajících v srdcích lidí nucených se na ně dívat jak pobouření a odpor, tak i závist. Ve Spojených státech, kde se pornografie chrání jako svoboda projevu, umějí lidé chápat tento útok na lidskou důstojnost jako cenu, již musíme platit za svobody, které jsou nám příliš drahé na to, abychom se jich vzdali. Nezná-li ale člověk tyto svobody a věří-li především, že štěstí spočívá nikoliv ve svobodě, ale v poslušnosti Bohu a jeho zákonu, dopadá na něj pornografie drtivě. Neméně zdrcující je pro zbožného muslima oblečení a chování mladých žen na Západě, které vnímá jako neslušné - oblečení a chování, které tyto ženy nijak neupravují, cestují-li pracovně nebo jako turistky do muslimských zemí, kde se spoléhají na toleranci, již jsou ochotny vracet, přitom ale neudělají skoro nic, aby si ji zasloužily. Lidé na Západě žijí ve veřejném prostoru, v němž každého člověka obklopují a chrání jeho práva a dovoleno je každé chování, které nepředstavuje zjevnou fyzickou hrozbu. Lidé v muslimských zemích žijí v prostoru, který je sice sdílený, nicméně soukromý a neexistuje v něm právní ochrana před skupinovým soudem, který se navíc vnímá jako soud Boží.

 

V západních zvycích, západní morálce, západním výtvarném umění, hudbě a televizi se nevidí svoboda, ale svody. Normální reakcí na toto pokušení je buď jim podlehnout, nebo potrestat ty, kdo je nabízejí. Řada muslimských muhadžiroun dělá obojí. Stejně jako Atta pijí, hrají hazardní hry a smilní v amerických nevěstincích, a přitom tajně osnují, že se pomstí tomu, co tyto požitky umožnilo.

 

Globalizace proto militantnímu islámu skýtá příležitost, která mu od doby ústupu Osmanské říše ze střední Evropy chyběla. Stupňuje odhodlání věřícího a zároveň mu podává meč k prosazení Boží vůle. Muslimské státy nemají loajalitu svých lidí, kteří nejsou občany, ale poddanými a svými vládci (většinou) pohrdají. Muslimské státy tedy dnes nepředstavují pro Západ hrozbu. Jestli to tak vypadá, pak jen proto, že vytvářejí štít pro nějakého bláznivého tyrana, jehož moc nedosahuje dál než jeho zbraně. Globalizace však uvedla v život skutečnou islámskou ummu, jejíž identita se utváří napříč hranicemi na základě legitimnosti, která má globální podobu a která se jako nějaký parazit chytá globálních institucí a technologií, jež jsou vedlejším produktem západní demokracie. Tato nová forma globalizovaného islámu je nade vší pochybnost hrozivá, protože cítí hlad po příslušnosti, který vyvolává sama globalizace. Mobilizuje starou nostalgii muslimského exulanta a obrací ji nikoliv proti nějakému lokálnímu uzurpátorovi, ale proti nepřátelům Boha, ať se nacházejí kdekoliv.

 

reklama