Mocenské struktury Evropské unie
Struktura Evropské unie se buduje na třech základních principech: subsidiarita, harmonizace a regionalismus. A ruku na srdce: kolik z těch, kdo tak vehementně argumentují pro i proti, to ví? A kolik z těch, kdo to vědí, tomu rozumí? A kolik z těch, kdo si přiznají, že tomu nerozumějí, to vůbec zajímá? A kolik z nich bude přesto o vstupu do EU rozhodovat nebo hlasovat?
Nový systém evropského vládnutí stojí na nesrozumitelnosti evropských právních dokumentů, které volení politici nemají čas přečíst, tím méně debatovat, a na víře evropských občanů, že vše samo od sebe zcela samozřejmě spěje nezadržitelně k hlubší, pevnější, čistší a spravedlivější demokracii, protože jsme přece všichni demokraté.
Většina z nás se domnívá, že subsidiarita znamená totéž, co decentralizace, tedy odevzdávání pravomocí nejnižší správní jednotce schopné daný úkon kompetentně vykonávat, s tím, že vyšší správní jednotka pravomoc přebírá teprve tehdy, až se prokáže, že ta nižší jednotka to nezvládá. Tedy princip veskrze demokratický. Nějak jsme si vtiskli do podvědomí, že subsidiarita upevňuje demokracii "zdola nahoru". Jenže ono to tak není.
Slovo subsidiarita se odvozuje z latinského subsidiare, které znamená podpořit. Princip subsidiarity pochází z katolické církve, kde byl poprvé vyjádřen v papežské encyklice roce 1891 a pak znovu upřesněn a posílen v encyklikách roku 1931 a 1991. Jeho účelem bylo osvobodit ty nejnižší organizačním jednotky od zasahování vyšších správních jednotek, především státu. Tím se jim v rámci katolické církve dala možnost žádat podporu přímo od Vatikánu. V praxi to vedlo k oslabení správních mezičlánků v jednotlivých státech a k posílení centra.
Přesně tak to funguje v EU, kde princip subsidiarity chtěl omezit moc centrálních státních vlád. Podle něho může nižší správní jednotka, dejme tomu municipální správa, žádat přímo o podporu EU (Bruselu), je-li se státní vládou v konfliktu. A samozřejmě EU může kdykoli kterékoli nižší správní jednotce doporučit, aby se na ni obracela přes hlavu své národní vlády. Doporučuje jí to tím, že jí nabízí všelijaké regionální subvence. Podobně se ve věcech právních může kterýkoli občan kteréhokoli členského státu odvolávat k právnímu systému Evropské unie proti právnímu systému vlastní země. Rozhodnutí evropských institucí pak převyšuje nad všemi stupni práva místního a státního. Evropský soud má veškeré pravomoci výkladu zákonů a direktiv, proti němuž není odvolání.
Ale teď pozor: Jakmile se jednou v některé věci podnikne akce nebo vydá rozhodnutí na nejvyšší úrovni Komunity, pak podle Amsterdamské smlouvy (1997) členský stát nemůže věc podobného typu už nikdy řešit sám, protože věc tím automaticky přechází do "výlučné kompetence Komunity". Tak vzniká komplexní právní systém vytvářející nejen konkrétní zákony, direktivy a precedenty, nýbrž i "všeobecné principy zakotvené v Dohodě o EU" (Maastrichtská smlouva z 1992). Podle těch pak Evropský soud (Štrasburk) nastoluje "základní principy komunitního práva", které jsou nejvyšší a poslední odvolací právní instancí. Direktiv a zákonů je už na 30.000. Každý rok vzniká tisíc dalších a europoslanci si stěžují, že nemají ani čas je číst, tím méně prodebatovat.
Na vytváření a sepisování evropských zákonů pracuje v evropských institucích několik stovek lidí, jejichž totožnost je přísně tajná. To před rokem zjistil jeden z mála europoslanců, kterého napadlo chtít se jich něco zeptat, Dán Jens Peter Bonde. Bylo mu jasně řečeno, že na tuto informaci nemá veřejnost, tudíž ani zvolený poslanec, právo. Stejně tak mu byly odepřeny záznamy z jednání Evropské komise a Rady ministrů, kde alespoň známe jména členů.
Subsidiarita, která měla teoreticky dát občanům větší demokratická práva, se v praxi stala prostředkem k převádění státních, regionálních, municipálních a občanských problémů z domény demokratické kontroly do rukou nadnárodní byrokracie. Znemožňuje občanům povolávat k odpovědnosti za konkrétní činy konkrétní politiky a zároveň znemožňuje voleným politikům vůli občanů plnit. Z demokratických voleb se tím stává fraška a z volených politiků tajtrlíci poskakující podle choreografie vzdálených a neznámých byrokratů. A protože žijeme ve věku neúcty k vládám a politikům, baštíme to i s udicí.
Maastrichtská smlouva subsidiaritu do evropského práva zavádí takto:
"V oblastech, které nespadají do výlučné kompetence Komunity podnikne Komunita akci v souladu s principem subsidiarity jen tehdy a do té míry, pokud záměrů navrhované akce nemohou dostatečně docílit členské státy, takže je může z důvodů stupně nebo dopadu navrhované akce lépe plnit Komunita."
To sice zní chlácholivě, jenže to má malý háček: Totiž ty tisíce a tisíce direktiv, které nastolují tu "kompetenci" Komunity. Otázka subsidiarity vzniká jen v těch případech, které ještě ve výlučné kompetenci Komunity nejsou. Jenže neexistuje žádná situace, která by za určitých okolností nemohla být v kompetenci Komunity. Princip subsidiarity totiž umožňuje řešit situace tak, aby do výlučné kompetence Komunity jakákoli situace mohla přejít, jestliže si to Komunita přeje, a to tím, že se kompetence nižší instance jednoduše zpochybní. Komunita může zpochybnit (a zpochybňuje) kdeco a nižší instance (členský stát) pak musí svou dostatečnou kompetenci prokázat, aby si udržela nad ní pravomoc. Většina politiků to nezvládá a nechává se uondat k blahé bezstarostnosti, že mají menší odpovědnost a míň práce za víc peněz. Anonymním tvůrcům evropského superstátu nelze upřít smysl pro komediální zápletku.
Druhá věta výše citované maastrichtské pasáže zní takto:
"Žádná akce Komunity nebude přesahovat, co je nutné k dosažení záměrů Smlouvy." (Maastrichtské)
A ta je ještě fištrónštější. Tu si totiž po pozornějším přečtení (ledaže jsme se už odnaučili číst mezi řádky?) můžeme číst takto:
"Každá akce Komunity může zahrnovat všechno, co je nutné k dosažení záměrů Smlouvy."
A nemýlili jsme se, protože Amsterdamská smlouva už se tím netají, když v článku 5 říká doslova:
"Akce Komunity je oprávněná, jestliže záměrů navrhované akce nelze dostatečně dosáhnout akcí členských států v rámci jejich ústavních systémů a lze jich proto lépe dosáhnout akcí Komunity."
A protože víme, že záměrem Maastrichtské a Amsterdamské smlouvy je kompletní unifikace členských států v jeden stát s jednotnými zákony, jednotnou měnou, jednou cedulovou bankou, jednotnými daněmi, jednou vládou, jednotným soudnictvím, jednotnou policií, společnou armádou, a jednotným kdovíčím ještě, nemůže nám uniknout toto:
Evropská unie, řízená nevolenými a neodvolatelnými anonymy, si od demokraticky volených politiků členských států dala předem schválit jakékoli představitelné i dosud nepředstavitelné postupy a akce nutné k nastolení všemocného byrokratického superstátu, jemuž členské státy odevzdávají řízení všeho, co mají.
Demokratická Evropa se demokraticky zbláznila.
Harmonizace všeho možného má v Evropě úctyhodně dlouhou tradici už od antického Říma, jehož nadnárodní imperiální strukturu se Evropané opakovaně pokoušejí obnovovat nebo napodobovat: Karel Veliký, katolický Řím, velkoněmectví, Habsburkové, Napoleon, Hitler, a byzantským stylem i Stalin. Vždy to s sebou přináší ideologický glajchšalt s potlačením disentu a často to ohrožuje nezávislou existenci malých národů.
Původní nápad sbližování poválečné západní Evropy v jednotný trh dobrovolně spolupracujících národů a bývalých nepřátel na život a na smrt byl teoreticky znamenitý. Do nesnází se dostává teprve tím, že si představuje, že nahradí jednotlivé národní a státní loajality pomyslnou a umělou státní příslušností evropskou. Dělá to čímsi, čemu se anglicky říká "pooling of sovereignty", což doslova znamená odevzdávání suverenity do společné nádrže. Jenže ta společná nádrž je uměle vytvářené abstraktum, které se vyvíjí nebezpečným směrem.
V původní formě společné suverenity měl každý členský stát stejné právo veta, bez ohledu na jeho velikost. Všechny státy tedy byly v rozhodování rovnoprávné. Od Maastrichtu se vyvíjí systém rozhodování většinového, v němž se právo veta postupně odbourává. Ten navíc nejnověji dává větším státům proporčně větší počet hlasů než státům menším podle počtu státních příslušníků.
Takto vznikající nerovnoprávnost se ještě vyhrocuje v jednání s kandidátskými zeměmi, kterým se nabízí příděl ještě menšího počtu hlasů, než by proporčně odpovídalo jejich počtu obyvatel. Jestliže se tedy například Irsko nebo Dánsko stávají v rozhodovacích pravomocích státy druhořadými, pak by Česko a Polsko v evropském klubu začínaly jako třetí kategorie.
Regionalizace EU probíhá podle Evropské charty regionální samosprávy, kterou přijaly všechny členské státy v roce 1997. Ta regionům dává pravomoc provádět specifickou regionální politiku a přebírat k tomu kompetence od státních vlád (Článek 4) a rozhodovat o vlastních postupech podle specifických regionálních potřeb (Článek 5). Regiony se mohou zabývat jakýmikoli věcmi regionálního zájmu, které nespadají už do kompetence jiné správy (Článek 6). Protože ale víme, že prakticky všechno, nač si vzpomeneme, může spadat do výlučné kompetence centrálních orgánů EU, mohou ty rozhodovat přímo, co je v zájmu kterého regionu. Přímou reprezentaci regionů v orgánech EU - a tudíž obcházení národních volených parlamentů a vlád - zaručuje Článek 10.
A sotva nám unikne, že jde o další oslabování moci státních vlád a soudržnosti národních států, nad nimiž se upevňuje neprodyšný nadnárodní byrokratický aparát.
Možná namítnete, že to všechno je přijatelná cena za půl století ekonomické prosperity a míru, který v Evropě díky Evropské unii máme. A to je ten poslední "pádný" ale neudržitelný argument eurodemagogů.
Evropská prosperita nemohla nikdy vzniknout bez Marshallova plánu a pomohly jí společné trhy EHS a EFTA. Současná harmonizace měny, daní, bankovnictví a pracovní legislativy naopak začíná evropskou prosperitu ohrožovat poklesem zaměstnanosti, produktivity a konkurenceschopnosti a růstem výrobních i životních nákladů.
Evropský mír nemá s Evropskou unií nic společného. Vytvořilo jej NATO a udrželo by jej i bez EU. Bez něho by Evropa nikdy neměla podmínky k vytváření společného trhu a politického sjednocování. NATO by udrželo mír i bez EU. A politický vývoj EU, s chystanou evropskou armádou a nezastíraným antiamerikanismem, naopak hrozí, že NATO oslabí.
Z Evropské unie se stává vláda byrokracie pro byrokracii, bez evropského národa, kterému by byla odpovědná, ale jehož ideu se snaží nastolit nepřirozenými direktivami.
"Bez skutečného evropského národa - jehož přirozený vývoj by trval staletí - nebude nikdy možné vytvořit v EU skutečnou demokracii. Takzvaná demokracie EU může být jen centralizovaný byrokratický vládní systém, bez ohledu na to, jak je moc rozdělená mezi politiky, lobyisty, byrokraty a odborníky," říká švédský europoslanec Per Gahrton.
A k tomu je už těžko co dodávat.