Obrana nacionalismu

Výrok, že žijeme ve věku nacionalismu, je jak otřepaná fráze, tak provokace. To první proto, že v dnešním světě je více národních států než kdykoli předtím.

Přispěla k tomu dekolonizace probíhající v Asii a Africe od čtyřicátých do sedmdesátých let 20. století, kolaps Sovětského svazu a rozpad Jugoslávie. Zatím neuspokojená nacionalistická hnutí touží po vlastních státech od Baskicka až po Palestinu.

Nacionalismus versus multikulturalismus

Nacionalismus tedy žije navzdory tendencím, jakými jsou internet a globalizace podporující svět bez hranic, v němž jsou mnohonárodní korporace mocnější než vlády. Nadnárodní instituce jako Evropská unie a Mezinárodní soudní dvůr si osvojují moc, která dříve patřila suverénním státům, a nové nevládní organizace se prohlašují za lepší představitele veřejného mínění než demokraticky vzniklé vlády.

Nacionalismus se tím zdá být v rostoucí míře omezován, přičemž z geografického hlediska vítězí. Na jedné straně máme v živé paměti výrok amerického generála Wesleyho Clarka („Pro etnicky čisté státy není v moderní Evropě místo“), na straně druhé jsou lidé, pro něž je nacionalismus přirozenou loajalitou k vlastnímu národu. Je tedy národní stát něčím přirozeným, nebo jde o umělý lidský výplod, který se přežil?

V pojmu nacionalismus se skrývají tři různá pojetí: pro jedny je to učení, že národ je jedinou legitimní doktrínou státu. Pro druhé to je pocit kolektivní loajality, který však je možno vztáhnout nejen k národu, ale také k rase, náboženství nebo politickému smýšlení. Pro třetí skupinu lidí je nacionalismus pocitem národní identity, jemuž se dá též říkat vlastenectví majícím zdroj v pospolitém životě s týmiž institucemi a dlouho trvajícím sdílením společné řeči a kultury.

Alternativou k nacionalismu je zdánlivě multikulturalismus, který jistě také nelze definovat jediným způsobem. Paradoxně bývá vykládán jako alternativní identita pro Spojené státy. Dosavadní politický systém liberální demokracie založený na jednotlivém občanovi jako nositeli práv se multikulturalismus snaží nahradit systémem multikulturní demokracie, v níž je základní jednotkou etnická nebo kulturní skupina se svým vlastním světovým názorem, hodnotovým systémem, historií, národním dědictvím a jazykem. Tento systém předpokládá, že se národní suverenita bude směrem nahoru vyvíjet k nadnárodním institucím a směrem dolů k těmto nyní poloautonomním skupinám.

Brát tyto ideje vážně je těžké, protože jsou v příkrém rozporu s ústavou Spojených států - zčásti proto, že kdyby byly uskutečněny, přeměnily by Spojené státy do větší verze Libanonu nebo Severního Irska, a zčásti proto, že po 11. září 2001 došlo ke vzestupu amerického nacionalismu. Skutečnost, že něco nemůže fungovat, ovšem neznamená, že se o to někdo nepokusí. Multikulturalismus zůstává ortodoxní naukou na právnických fakultách, v amerických korporacích a elitních institucích. Kdyby nic jiného, povede pravděpodobně k přiostření etnicky motivovaných stížností, oslabí národní soudržnost a bude překážkou ke zlepšení domácí bezpečnosti. Protože je de facto sílícím nacionalismem, neohrožuje cizí země, nýbrž vnitřní bezpečnost a stabilitu Spojených států.

Nadnárodní evropská myšlenka

Tzv. evropská myšlenka spočívá v nepřátelství vůči evropským národům a jejich národním identitám. Své oprávnění čerpá z přesvědčení, že Evropská unie překonala ostudné dědictví národů, které zavinily dvě světové války a v dnešní době ohrožují mír na Balkáně. Od svého založení v padesátých letech byla Evropská unie záštitou proti opětnému vypuknutí takového nacionalismu, protože zajišťuje, že národy jako Francie a Německo již nikdy nebudou válčit. Spojené státy by jim měly být vděčné za to, že jejich vojáci již nikdy nebudou umírat v evropských válkách.

Všechny uvedené argumenty jsou buď silně diskutabilní, nebo rovnou falešné. Polovina států účastnících se první světové války - například Rakousko-Uhersko nebo carské Rusko - byla mnohonárodními říšemi. Druhá světová válka byla způsobena protichůdnými ambicemi dvou velkých nadnárodních ideologií nacionalismu nepřátelských: nacismu s jeho vírou v rasovou nadřazenost jako důležitější než národnost a komunismu s jeho vírou v rovněž důležitější třídní faktory. A byl to místní patriotismus v Británii a okupované Evropě, z něhož pocházelo odhodlání klást fašistickým ideologiím odpor. Nacionalismus je používán jako synonymum pro napětí mezi státy. Evropská unie však nenavrhuje státy odstranit, pouze chce vytvořit větší stát ze států menších - jinými slovy zopakovat ve větším měřítku rok 1914.

Evropská unie není ani příčinou poválečného míru v západní Evropě. Je spíše důsledkem tohoto míru. Jak ukazují historická data (NATO bylo založeno již v roce 1949 a předchůdce EU teprve v roce 1957), byla od roku 1945 garantem míru vojenská a diplomatická přítomnost Spojených států. Ta evropským státům umožnila důvěřovat svým sousedům a nastolit přátelské vztahy v ekonomické, politické a vojenské oblasti.

Konečně je těžké jako antinacionalismus charakterizovat ideu hlásající, že Evropané jsou jedním národem se společnou kulturou, jehož cílem je utvořit jediný stát s vlastní vlajkou, hymnou, měnou, občanstvím, zahraniční politikou, ozbrojenými silami, parlamentem a vládou. V každém jiném kontextu by byli hlasatelé této ideje nazýváni nacionalisty! Jestliže je tedy Evropská unie posledním vtělením evropského nacionalismu, a ne jeho protipólem - jak tvrdí její přívrženci -, pak by se na ni mělo hledět skeptičtěji než dosud.

Tradiční národní stát mající kořeny ve společné řeči a kultuře se osvědčil jako nejspolehlivější, ba možná dokonce jediný spolehlivý vektor demokratické vlády zodpovědné svým občanům. Multikulturalismus vládě většiny z principu nepřeje, ale zatím za ni nezplodil žádnou hodnověrnou náhradu s výjimkou opatření zaručujících podíl na moci, jak tomu je v Severním Irsku, kde ke svému prosazení potřebuje externího rozhodčího. A jak sami Evropané užíváním fráze „demokratický deficit“ připouštějí, EU zatím postrádá přijatelnou demokratickou strukturu. Například návrh její ústavní smlouvy posvěcuje mimořádně autoritářský stav, při němž má nevolená a nezodpovědná Komise monopol zákonodárné iniciativy.

Někteří obránci Evropské unie vyhlašují, že tuto nedemokratičnost vyrovnává posílení role Evropského parlamentu. Tím je však narušena jeho reprezentační podstata. Ačkoli je formálně demokraticky zvolen, neexistuje žádné evropské veřejné mínění, jemuž by mohl skládat účty. Debatuje ve více jazycích, přičemž některé ze základních pojmů jako „federalismus“ a „subsidiarita“ znamenají v různých jazycích různé věci. Skládá se nikoli z evropských politických stran, ale z aliancí národních politických stran, jež ve vlastních zemích zaujímají zcela odlišné politické postoje. Neliší se svými evropskými politickými programy (ostatně žádné neexistují), ale buď národními zájmy, nebo zájmy evropských politických elit včetně jich samých. K tomu je volen velmi malým procentem oprávněných voličů, přičemž ve volbách nejde o evropské zájmy, ale o vztahy národních vlád a opozičních stran. Základem těchto nesnází je, že neexistuje evropský národ spojený jednou řečí, kulturou a historií.

Čím drží stát pohromadě?

Mnozí šiřitelé „evropské myšlenky“ nesouhlasí s názorem, že společná řeč a kultura jsou nutnými součástmi národnosti a demokracie. Když stojí tváří v tvář otázce, co drží stát pohromadě, nabízejí dvě odpovědi: liberální instituce nebo sociálnědemokratické přerozdělování. Podle liberálního institucionalismu jsou občané spojováni silným státem, který chrání své občany s jejich právy a umožňuje jim pokojně se zabývat svou prací. Za to jsou mu povinováni loajalitou. Pokud stát některou skupinu brutálně neutlačuje, nemá právo se odtrhnout a založit si svůj vlastní.

I tento výklad však přináší téměř stejné množství problémů jako doktrinální nacionalismus. Je namístě se ptát, jak silný chce být stát, který své občany učí, aby na něj myslili jen jako na zeměpisnou oblast s určitým počtem lidí nadaných občanskými právy. Pokud takový stát k sobě poutá malé národy proti jejich vůli, bude nejspíše oslabován tím, že ne všichni jsou vůči němu ve skutečnosti loajální. Jak ukázaly události v Jugoslávii a Československu, má někdy sametový rozvod lepší důsledky než manželství bez lásky udržované silou.

Podle druhé odpovědi - vliv finančních toků na stabilitu státu - upevňují vlády národní solidaritu zaprvé přerozdělováním prostředků od bohatších k chudším a zadruhé vybízením všech občanů k účasti na nárokových programech, jako je třeba sociální zabezpečení, které nenápadně šíří etiku rovného občanství. Pokud je stát finančně schopen udržet toto přerozdělování, těší se národní soudržnosti dokonce i bez společné národní identity zakořeněné v kultuře a jazyce.

Co se však stane, když peníze dojdou? Jde tu o náklady, které v rozvinutém světě v důsledku stárnoucí populace silně narůstají. Výzkum prokazuje, že lidé, kteří do těchto finančních toků přispívají, tak činí s větší chutí, jsou-li k jejich příjemcům poutáni pocity sympatie a pospolitosti existujícími v případě sdílené národní kultury. Čím více je v tomto smyslu společnost diversifikovaná, tím menší je ochota tyto peníze dávat. Přitom v globalizované společnosti je čím dál snadnější se této povinnosti vyhnout cestou emigrace plátců, přesunem kapitálu jinam a soutěžením vlád o přilákání vzácných investic. Blíží se tak doba, kdy se z přerozdělování jako prostředku k udržení národní harmonie stane její hrozba.

Sociálnědemokratické vlády to všechno vědí, a proto se snaží pomocí různých regulativních opatření a institucí mezinárodního formátu možnému úniku z těchto kleští zabránit. Ještě více tím však posilují nadnárodní nedemokratický prvek v uplatňování moci, jenž může bez opory sdílené kultury a jazyka jednoho dne způsobit tragédii.

Redakčně kráceno.
Překlad a zkrácení: Vladislav Malát
Publikováno v National Interest, zima 2004/05.
V ČR publikováno v časopise 51 pro

John O'Sullivan je šéfredaktorem agentury UPI, spolupředsedou Nové atlantické iniciativy, čestným šéfredaktorem National Review a členem čestné rady Občanského institutu. V minulosti pracoval rovněž jako poradce britské premiérky Margaret Thatcherové.

4111 čtenářů | 23 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME