Vliv národních socialistů na poválečnou evropskou integraci
Od roku 1925 do poloviny 70. let měly fašistické vlády v Evropě mimořádnou moc. I když období mezi roky 1933 a 1945, když Hitler, Mussolini a Franco ovládali Evropu byl dobou největšího rozkvětu, teprve když Španělsko dosáhlo demokracie až v 80. letech skončila éra fašismu. Nebo spíše se zdá že skončila. Ve skutečnosti, jak jsme viděli v jiných kapitolách, je skutečná podstata fašismu v jeho sociálních a hospodářských strukturách a tyto myšlenky již byly infiltrovány i do těch zemí, kde nevládla fašistická vláda. Dnes jsou tyto ideje a struktury reprodukovány v Evropské unii. Jak k tomu došlo?
Bylo naivní vírou, že politický a hospodářský systém, který dobyl skoro celou Evropu a jen o vlásek neporazil Sovětský svaz by náhle a bez protestů složil své zbraně v roce 1945 a zmizel v prachu historie. Víra že se to stalo se nicméně rozšílila a stala se mnohem uvěřitelnější díky spojení německého a italského fašistického systému s extravagantními a démonizovanými vůdci, kteří neušli smrti na konci války.
Ve skutečnosti byla založena dvě centra nacistické teorie a politického vlivu - ve Stuttgartu (Organisace evangelické podpory) a v Madridu (tzv. „Girozentrale”). Ta druhá vydávala „oběžníky”, z nichž dva v roce 1950 vyslovovaly tyto názory:
„Německo jako exponent evropské neutrality by mělo získat dalekosáhlé výsady od Sovětů.”(1)
a
„Tak zvaná americká demokracie si nezaslouží oběť života jediného německého vojáka … co Německo potřebuje v budoucnosti není demokracie ale systém státní moci podobný sovětské diktatuře, která by umožnila politické a vojenské elitě v Německu organisovat průmyslovou výkonnost Evropy a vojenské kvality německého lidu pro znovuoživení německé rasy a znovuustavení Evropy jako světového mocenského centra.”
Určitě byl moderní Eurostát vytvořen bez odkazů na něco tak sprostého jako demokracie a německá moc nad jejich sousedy nebyla tak pevný od roku 1943 a „evropští” komisaři toužili po světové vládě jejich nově zrozeného superstátu. Ovšem po celosvětovém rozšíření „velvyslanců Evropské unie” jsou na dobré cestě k jejímu získání.
Heinrich Hauser v knize publikované v USA koncem války, The German Talk Back (Němci odmlouvají), se neudržel a napsal tato slova zvěčňující nacistické ideje:
„Němci jsou zhnuseni západní civilisací, jejímž vyvrcholením byly a jsou Spojené státy.”
Ale mnohem nebezpečnější než zbytkové nacistické prvky aktivní po Druhé světové válce byl vliv bývalých nacistů v poválečné německé vládě a vliv bývalých vedoucích nacistů jako byl Albert Speer, jehož náhlá změna názorů z fanatického nacistického představitele (měl na starosti veškerou nacistickou výrobu) na poválečného usmiřovače a poradce vedoucích Američanů, měl nezanedbatelný vliv na formu Evropy.
Speer byl zodpovědný spolu se svým vichystickým kolegou Jeanem Bichlemonnem za vznik „Francouzsko-německé výrobní rady”, jejímž jedním výdobytkem byl přesun výroby spotřebního zboží s Německa do Francie aby zastavili únik práce do ilegality. Speerovo poválečné jednání, mimo jiné, s Georgem Ballem, Kenneth Galbraithem a Paulem Notzem, ve které tlačil za Evropu založenou na jeho ekonomickém systému, vedl nakonec k jeho vytvoření. Ball a Nitze byli zpravodaji na prvém setkání Bilderbergů, ten druhý napsal ve své knize The Discipline of Power (Disciplína moci) (!):
„Musíme vytrvat v úsilí o vytvoření sjednocené západní Evropy jako jsme tomu chtěli během války.”
A byl to samozřejmě vliv George Balla na Kennedyho a Johnsona, kteří postrkovali naivního Harolda Macmillana k jeho zradě Britského společenství a jeho jmenování Edwarda Heatha hlavním vyjednavačem vstupu Británie do EHS.
Speer měl též kontakty s Johnem McCloyem, který byl předsedou Spojenecké nejvyšší komise v Berlíně a pozdějšího mluvčího Chase Manhattan Bank - rodinné banky Rockefellerů a který byl vždy oporou amerického pilíře Bilderbergů. Albert Speer se tak vlichotil do přízně svých vyšetřovatelů, že byl odsouzen do vězení a ne k smrti (na rozdíl od jeho zástupce Sauckela).
Proto nepřekvapuje, že dlouhodobá mocenská hra Hitlerova Německa (tak dobře popsaná v knize Main Kampf) přežila, stejně jako „demokratické” Německo a zárodek Evropy počátku 50. let (kdy Evropské společenství uhlí a oceli bylo založeno zcela na Speerově Francouzsko-Německém průmyslovém modelu).
Počátkem 50. let list Der Forschritt v Essenu diskutoval geopolitický význam Německa pro jakýkoliv západoevropský hospodářský systém:
„Zatímco integrace se Západem omezuje naší výrobu na trhy, které jsou podřízeny úzkému hrdlu konkurence, východní blok nám nabízí trhy, kde nespočetné miliony jsou hladové po našem průmyslovém zboží.”
Důležitou věcí pro Německo tehdy i nyní bylo svázat své konkurenty na Západě a nemilosrdně využít Východ - plán nyní zrealizovaný poměrně snadno Britským ministerstvem zahraničí a jeho pokusem zadržet integraci EU úsilím o expansi EU do Východní Evropy. Německo si již zrekonstruovalo bývalé Východní Německo za miliardy liber průmyslových podpor od Evropské unie (většinu zaplatili britští daňoví poplatníci). Připravuje se na podobný proces dále na východě.
Cíl kolonisace Afriky s využitím „Evropy” jako zástěrky německých zájmů se odrazil v Adenauerových projevech, v německém tisku a v poválečných nacistických listech v USA. Adenauer je citován Henry Brandonem, korespondentem Sunday Times v USA v jeho knize The Retreat of American Power (Ústup americké moci):
„Podívejte se na Evropu - s čeho se skládá? Británie? - daleko. Francie? - politicky nestabilní … Itálie? - hospodářsky nestabilní. Benelux se nepočítá. Z čeho tedy sestává Evropa? - z Německa.”
Časopis Christ und Welt ve Stuttgartu už převlékl německé ambice pod pláštík „Evropy” v roce 1951:
„Sjednocená Evropa mající svou vlastní účinnou armádu by mohla zahájit rozvoj své koloniální říše v Africe.”
V prosincovém čísle ročníku 1944 listu Neue Volkszeitung v New Yorku Friedrich Stampfer napsal o perspektivních výsledcích německo-ruského paktu:
„… konečné rozbití francouzsko-britské bariéry, likvidace Britského impéria a západoevropské koloniální nadvlády. To by znamenalo založení německé nadvlády nad Afrikou.”
Dnes, kdy je jednou britská pomoc a investice vítána v našich bývalých koloniích, „Evropská unie” pochoduje do Afriky se svou „pomocí” a propagandou a se svou vlajkou - z větší části financována každoročním britským rozpočtovým příspěvkem Bruselu 7 500 milionů liber (což v roce 1997 vzrostlo na 10 000 milionů liber).
Z knihy Evropský úplný kruh. Korporativní elity a nový fašismus
Rodney Atkinson
Třetí vydání z prosince 1998
Rodney Atkinson BA MSc MIL vystudoval na universitách v Durhamu a Newcastlu upon Tyne než se po 6 let stal přednášejícím na universitě v Mainzu v Německu. Po návratu pracoval v pozici obchodního bankéře v londýnské City před tím, než zahájil svou vlastní činnost v nemovitostech, konferencích a publikacích. Píše o politické ekonomii s celonárodním s světovou pověstí a byl příležitostným poradcem vládním ministrům. Publikoval články v listech Daily Telegraph, The Guardian, The Times, The Financial Times a Wall Street Journal. Je autorem nějakých 50 článků a politických úvah a šesti knih - Government Against People (Vláda proti lidu - 1986), The Emancipated Society (Emancipovaná společnost, 1988), The Failure of the State (Chyba státu, 1989), Conservativism in Danger (Konservativismus v nebezpečí, 1991), Your Country Your Democracy (Tvá země Tvá demokracie, 1989) a s Norrisem McWhirterem Treason at Maastrich - The Destruction of Nation State (Maastrichtská zrada - likvidace národního státu, druhé vydání 1995). Byl častým komentátorem o politických a ekonomických záležitostech v televizi a v rozhlase.
