Kdy má ČR usilovat o připojení k euro?
Připojení k měnové unii je krok, který má nepochybně své <>přínosy a náklady. Z ekonomického hlediska je racionální začít usilovat o přistoupení k euro v okamžiku, kdy potenciální přínosy takového kroku převýší náklady. To je však možné seriózně posuzovat jen tehdy, pokud se bude vážně diskutovat jak o přínosech tak o nákladech.
Zastánci eura hovoří zejména o výhodě snížení poplatků za výměnu peněz a odstranění rizika pohybu kurzů. Tomu rozumí každý.
Naproti tomu odpůrci eura hovoří o optimálních měnových zónách, důchodovém vyrovnávacím procesu, asymetrických šocích, rigiditě mezd. To jsou sice standardní pojmy, s nimiž umí ekonom zacházet při posuzování nákladů a přínosů společné měny, veřejnost jim ale bohužel nerozumí. Domnívám se, že mimo jiné kvůli této informační asymetrii připustili občané 12 evropských zemí zavedení eura. Mám dojem, že náklady nebyly dostatečně vysvětlovány.
Věřím, že my budeme mít dostatek času poučit se z pozorování ekonomického vývoje v jednotlivých zemích eurozóny a zvažovat případný vstup do eurozóny pečlivěji.
Mým záměrem je zde hovořit pouze o jednom hospodářském aspektu společné měny, a sice o sdílení kurzu. To je vedle vzdání se suverénní měnové politiky základní podstata vstupu do měnové unie. Náklady sdílení kurzu jsou ve standardní ekonomii vysvětlovány právě pomocí výše zmíněných pojmů (optimální měnová zóna, důchodový vyrovnávací proces platební bilance, asymetrické šoky, rigidita mezd, immobilita výrobních činitelů).
Pokusím se vysvětlit tyto náklady společné měny v souladu se standardní ekonomií, avšak srozumitelně, pomocí příkladů.
Argumenty, o kterých budu mluvit, jsou stejně platné pro měnovou unii, tak pro pevné "neodvolatelné" svázání měn fixními měnovými kurzy. Jediný rozdíl spočívá v tom, že currency board nebo jiná forma fixního kurzu se dá snadněji opustit než měnová unie.
NÁKLADY SDÍLENÍ KURZU
Kurz měny, jak známo, ovlivňuje ceny zboží.
Česká koruna patřila v uplynulém roce mezi jednu z mála měn, které posilovaly vůči dolaru. To mj. znamenalo, že během roku ropa a potažmo benzín pro české občany zlevňovaly.
Euro naopak vůči dolaru oslabovalo. Kdybychom tedy v minulém roce měli euro místo koruny, benzín by během roku zdražoval.
Podstatou sdílení kurzu tedy je, že měnový kurz není určován pouze zájmem investorů o českou ekonomiku, zájmem českých občanů o cizí zboží či schopnostmi českých exportérů, ale rovněž faktory, které ovlivňují export, import a investice v ostatních částech eurozóny – např. konjunkturou v Irsku, mzdovými náklady ve Francii či úrodou pomerančů ve Španělsku.
Česká ekonomika loni rostla rychleji než evropská a koruna posilovala. Přijetí eura by zvýhodnilo export a znevýhodnilo import. V jiném roce ale může být situace opačná.
Českou ekonomiku by mohla postihnout recese. Když budeme mít svoji národní volně plovoucí měnu, ta by depreciovala vlivem poklesu zájmu o dovoz zboží. Zlevněná koruna by opět stimulovala export, neboli – ozdravné znehodnocení měny by dostalo ekonomiku z recese.
Naproti tomu, kdybychom upadli do recese – a sdíleli přitom měnu se zbytkem Evropy, pokles zájmu o zboží z dovozu by se na hodnotě společné měny neprojevil. Léčivá depreciace by neproběhla.
LÉČIVÁ DEPRECIACE
Uveďme si příklad Finska roku 1989. Finsko zažilo na počátku devadesátých let podobnou recesi jako tehdejší Československo. Finsko neprocházelo transformací, ale podobně jako my pocítilo rozklad ruského trhu.
Jinými slovy, proběhl úspěšně tzv. kurzový proces vyrovnání platební bilance.
Průběh recese
ztráta trhu
krachy firem
růst nezaměstnanosti
pokles dovozu
depreciace měny
růst exportu
obnovení růstu
Kdyby již tehdy Finsko mělo místo finské marky euro, žádná depreciace by neproběhla. Pětimilionové Finsko je příliš malé na to, aby ovlivnilo kurz ovlivňovaný dalšími 250 miliony Evropanů. Efekt finského poklesu exportu mimo eurozónu by se buď rozložil tak, že by byl absolutně nepatrný, nebo, což je pravděpodobnější, byl by vykompenzován zvýšením exportu někde na druhém konci eurozóny v Portugalsku, platí-li zákon velkých čísel.
Uvedené schéma by se zastavilo u 4. bodu. Proběhl by důchodový vyrovnávací proces platební bilance:
ztráta trhu
krachy firem
růst nezaměstnanosti
pokles dovozu
To, co jsem popsal na příkladu Finska roku 1990, je příklad asymetrického šoku. Asymetrický šok (rozpad ruského trhu) je událost, která postihne jednotlivé ekonomiky měnové unie nestejně – asymetricky. Proto nedojde k léčivé depreciaci. Kdyby byl šok symetrický a postihl by shodně celou ekonomiku eurozóny, k depreciaci by došlo. Vystavenost ekonomik potenciálním asymetrickým šokům je argumentem proti připojení k měnové unii. Je také zjevné, že asymetrický šok ohrožuje více a) ekonomiky malé a otevřené, b) ekonomiky na okraji měnové unie, což by byl i případ České republiky.
Platební bilance je obraz dynamického a proměnlivého trhu, kde se neustále vyrovnává nabídka měn a poptávka po měně při různých úrovních exportu, importu a toků kapitálu. Důležitý závěr je, že pokud nemůže dojít ke kurzovému vyrovnání platební bilance (je-li kurz fixován nebo existuje-li společná měna), dojde k jinému, tzv. cenovému vyrovnání nebo důchodovému vyrovnání. Ukážeme si to na příkladu české ekonomiky v období fixního kurzu.
Když se nemůže měnit kurz, mění se množství peněz v ekonomice. Je-li situace taková, jaká byla do roku 1996 – tedy vysoká poptávka po korunách (tlak na apreciaci), příliv kapitálu znamená zvyšování množství peněz. Víme ze zkušenosti, že docházelo k cenovému vyrovnávání platební bilance – skoupené devizy Českou národní bankou znamenaly přidávání korun do oběhu, tedy tlak na růst cenové hladiny.
V r. 1997 se situace na devizovém trhu – a trendy v platební bilanci – obrátily. Odliv kapitálu znamenal opačné intervence centrální banky v zájmu udržení kurzu, tedy stažení peněz z oběhu. Výsledek ovšem nebyl okamžitý pokles cenové hladiny – ale pokles reálného HDP – tedy důchodový vyrovnávací proces.
Neboli – zatímco při růstu množství peněz se mzdy a ceny přizpůsobují směrem nahoru pružně, při poklesu množství peněz jsou mzdy nepružné směrem dolů. Nepodaří-li se pružně dohodnout pokles mezd, zatímco množství peněz v oběhu je nižší, některé mzdy nakonec prostě nebudou vyplaceny a někteří lidé přijdou o práci.
Vývoj peněžního agregátu M1 a devizových rezerv
Připomeňme, že fixní kurz byl nakonec opuštěn a koruna depreciovala oproti původní paritě asi o 10 procent. To otevřelo cestu i ke kurzovému vyrovnání. platební bilance.
Takto nešťastně končí všechny currency boards a všechny režimy fixních kurzů, pokud nejsou včas opuštěny. Recese postiženého regionu v měnové oblasti je tedy delší a bolestnější. Nedochází ke kurzovému vyrovnání, ale k důchodovému vyrovnání platební bilance.
Zatímco při konjunktuře dochází – při fixním kurzu, resp. společné měně – k cenovému vyrovnávání platební bilance (výsledkem je inflace), při recesi dochází k důchodovému vyrovnání platební bilance (výsledkem je růst nezaměstnanosti). K nepříjemnému růstu nezaměstnanosti a poklesu mezd by nedošlo pouze tehdy, pokud by postižení pracovníci odešli pracovat do jiné části měnové oblasti, která netrpí recesí, ale naopak v ní probíhá konjunktura a vysoká poptávka po pracovních silách.
"Pokud v rámci státu není práce a kapitál dostatečně mobilní … lze očekávat v jednotlivých regionech rozdílné míry nezaměstnanosti a inflace." (Mundell, str. 664)
V měnových uniích, které nejsou dostatečně homogenní, které netvoří optimální měnovou oblast, přesun pracovních sil není možný.
Jinými slovy, nedostatečná mobilita pracovních sil mezi jednotlivými ekonomikami je argumentem proti vytváření měnové unie, je argumentem ve prospěch volně pohyblivých kurzů podle tržní nabídky a tržní poptávky.
Dolar posiloval celá devadesátá léta proti drtivé většině měn světa. Argentinské peso bylo výjimkou, protože z důvodu fixace proti dolaru oslabovat nemohlo.
Zatímco měny argentinských sousedů reagovaly na posilující dolar oslabováním a jejich podnikatelé neztráceli americký ani jiné trhy, argentinský export začal zaostávat. Umělé udržování hodnoty měny na úrovni dolaru pomalu ale jistě přivádělo mnohé podnikatele k bankrotu a vyhnalo míru nezaměstnanosti z 11 procent v r. 1994 na 18 procent v letošním roce.
Problém byl zjednodušeně řečeno v tom, že argentinská a americká ekonomika sdílely sice spolu měnový trh, nesdílely ovšem trh práce. Zemědělský dělník, který vlivem stejného kurzu přišel o práci v argentinském údolí řeky Paraná, těžko mohl hledat práci v kalifornském Silicon Valley, kde se nedostávalo softwarových odborníků.
Jestliže se Argentina nepoučila v r. 1997 z české zkušenosti s fixním kurzem, mohli bychom se poučit alespoň my. Pro malou ekonomiku není dobré, když sdílí kurz s jinou velkou ekonomikou a současně neexistuje jednotný trh práce.
"Pokud by se svět dal rozdělit na regiony, uvnitř kterých existuje mobilita výrobních činitelů zatímco mezi nimi navzájem mobilita neexistuje, pak by měl každý takový region mít svoji vlastní měnu, která by měla být volně pohyblivá vůči ostatním měnám." (Mundell, str. 663)
Existují-li oddělené trhy práce, měly by existovat i oddělené trhy měn. Jinak vzniká nerovnováha.
V Evropě jednotný trh práce neexistuje. Nemůžu např. přednášet měnovou teorii ve Finsku, prostě proto, že nemluvím finsky.
Obhájci eura tvrdí, že mobilita pracovních sil v Evropě sice neexistuje, ale že se bude zvyšovat. Mobilitu pracovních sil však nestačí povolit. Nestačí zavést jednotné sociální a zdravotní pojištění. Jestliže pracovní mobilitě brání přirozené překážky, např. jazykové, pak to žádná legislativa nenapraví. Až bude existovat nějaký eurospeak, kterým budou mluvit všichni Evropané, pak možná. (Zatím se buduje jen eurosoc, abych znovu parafrázoval G. Orwella.)
Je pravděpodobné, že kvůli problémům, které zavedení eura vyvolá, bude evropská byrokracie tlačit na zavádění jednotných standardů, právě v pracovně právní oblasti, v sociálním a zdravotním pojištění, apod. To je však slepá ulička.
Hospodářské potíže a nezaměstnanost nezpůsobuje pouze unifikace měny, ale i další legislativní unifikace. Minimální mzdy nebo jednotné sociální dávky totiž více odrazují od práce právě v regionech s nižší úrovní mezd.
Když ekonomové hledají důkazy o negativních důsledcích existence společné měny v ekonomicky nehomogenních oblastech, často zmiňovanými příklady jsou Itálie po měnové unifikaci a Německo po měnovém sjednocení v r. 1990. Ukazuje se trvale nižší výkonnost ekonomik jižní Itálie a východního Německa, jakož i trvale vyšší míry nezaměstnanosti.
Lze předpokládat, že mobilitu pracovních sil omezuje nejen jazyková bariéra (která v případě Německa nebo Itálie neexistuje), ale omezuje ji i jednotné sociální zákonodárství. To vidíme jasně i na příkladu České republiky – kde mobilita z nezaměstnaností trpícího Mostecka do Prahy je nižší než mobilita stavebních dělníků z Ukrajiny do Prahy. Prostě proto, že Ukrajinci nesdílí s Pražany jednotné sociální dávky.
Předseda Evropské komise Romano Prodi je profesorem ekonomie. Je si tedy dobře vědom že společná měna dopadne tíživě na zemi postiženou recesí. Prodi prohlásil – "taková krize jednou přijde – pak vytvoříme nové ekonomické nástroje." (The Economist 1/2002, str. 11) Nástroje, o kterých představitelé Evropské unie hovoří, jsou samozřejmě fiskální nástroje. Mají tím na mysli evropský federální fond, který bude pumpovat peníze do postižených oblastí.
Zastávám názor, že než měnově integrovat nesourodné oblasti, tím je poškodit a pak zachraňovat penězi cizích daňových poplatníků, je lepší zachovat si vlastní měnu.
KDY VÝNOSY PŘEVÁŽÍ NÁKLADY?
Úmyslně jsme se ve svém příspěvku věnoval jen jednomu aspektu společné měny. Nepopírám, že společná měna má řadu výhod, uznávám úsporu transakčních nákladů. Tvrdím však, že náklady sdílení jednoho kurzu jsou vážné a mohou mít vážné dopady na naše hospodářství.
Neumím říci, kdy potenciální přínosy převýší potenciální náklady měnové integrace. Avšak jen budeme-li otevřeně hovořit i o nevýhodách, můžeme se vyvarovat ukvapených rozhodnutí.
Literatura
Mach P.: Měnová krize z hlediska změn devizových rezerv, Sborník č. 5, CEP 2000
Mach P.: Negativní důsledky zavedení společné měny, Bankovnictví č. 7-8/2001
Mach P.:Evropská unie přistoupila kvůli euru k cenové regulaci, Profit č. 3/2002
Mach P.: The Euro Will Lead to a Massive Redistribution of Wealth by Stealth, The European Journal, Vol. 9, No. 2, October 2001
Durčáková J. – Mandel, M.: Mezinárodní finance, str. 321-355, Management Press, Praha 2000
Mundell, R.: A Theory of Optimum Currency Area, American Economic Review, No. 3, 1961, str. 657-665
Mundell, R.: Updating the agenda for monetary union, in: Optimum Currency Areas, IMF, Washington D.C., 1997, str. 29-43
Klaus, V.: Robert Mundell a optimální měnové zóny, Sborník č. 4, CEP, Praha 2000
Klaus, V.: Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma, CEP, Praha 2001
The Economist, Vol. 362, No. 8254
Text ze semináře CEPu KDY MÁ ČESKÁ REPUBLIKA ZAČÍT USILOVAT O PŘISTOUPENÍ K EURO? (28.1.2002)