Protiklausovská zapšklost Martina Komárka
V poslední době nabývám stále intenzivněji nepříjemného pocitu, že se začíná v naší politice plíživě opakovat situace podobná té před Sarajevským atentátem. Alespoň pokud jde o články týkající se Václava Klause a jeho blízkých. Změna je pouze v tom, že nynější útoky nejsou iniciovány Hradem, ale naopak Podhradím. MF DNES ze 17. února 2009 mé obavy potvrdila. Chápu, že někdy každému šéfredaktorovi nechtě uletí článek od redaktora, který by při podrobnějším čtení nepustil do tisku, ale zde nejde o podobný omyl. Článek „Klausův tragický omyl“ začínající větou: „Jsme na tom přece jen o něco lépe než Venezuelci. Ti se svého prezidenta nikdy nezbaví. My svého sice máme ještě na čtyři roky, ale aspoň můžeme stříhat metr,“ napsal totiž sám vedoucí její komentátorské rubriky „Názory“ Martin Komárek. Protože komentáře odrážejí duši každého listu a MF DNES je deník s velkým dopadem, jedná se o závažný a jak znám pana Komárka jistě promyšlený záměr.
Pan Paroubek jistě jásá, neboť až dosud se vždy rozčiloval, že MF DNES stojí na straně pravice, tedy Hradu a ODS. Proto jsem si článek přečetla velmi podrobně, abych pochopila, co najednou tolik panu Komárkovi na panu prezidentovi vadí a proč tento obdivovatel jeho reforem z devadesátých let najednou mění názor. Asi ho rozčílilo, že prezident podepsal zákon, který zakazuje publikování telefonních odposlechů a připravuje tak jeho list o velký zdroj příjmů,říkala jsem si zpočátku a dokonce jsem čekala, že bude v článku zábavně a satiricky, v čemž je mistr, pomýlenému panu prezidentovi vysvětlovat, co to podepsal za zlotřilý zákon. Ale bylo to bohužel vážnější. Pan Komárek prý iluze o Václavu Klausovi ztratil stejně jako „iluze o Klausovi za poslední rok ztratili i jeho blízcí spolupracovníci“. Důvody pro ztrátu jeho iluzí jsou však poněkud problematické. Už jen to, že žádný ze skutečně blízkých prezidentových přátel ho neopustil, ale naopak se stmelují čím dál víc kolem něho, svědčí o špatné informovanosti pana Komárka o hradní politice. Ti, které má zřejmě na mysli pan Komárek, nebyli nikdy skutečnými přáteli prezidenta Klause, ale pouze politici, kteří potřebovali díky jeho straně politicky a materiálně růst.
Je možné, že „bez Topolánkova úsilí by Klaus nebyl dnes prezidentem“, ale Topolánek by zase nebyl premiérem, protože by neměl možnost stát v čele nejsilnější politické strany. Bez Klause by totiž ODS vůbec nevznikla. Takže vděčnost by měla být minimálně vyvážená. Prezident Klaus rozhodně „nepodrazil Topolánka“, ale naopak mu během celého jmenování premiérem po více než třičtvrtě roku pomáhal. Ani není pravda, že Václav Klaus„šel otevřeně (a hlavně skrytě) proti němu po krajských a senátních volbách“. V těch si ublížil, bohužel, pan Topolánek sám svým venkovanským chováním v televizi. Hejtmani v čele s Petrem Bendlem proto nechtěli, aby jim dělal kampaň, že by jim to zkazilo výsledky. Byla to od nich chyba, ale byla to chyba jejich. Jediný, kdo si pozval prezidenta Klause na mítink, byl chytrý Pavel Bém a také všichni pražští senátoři, jako jediní, uspěli. Po volbách lomil rukama každý, a jestli jimi zalomil mistr mítinků Václav Klaus, není se čemu divit. Takové zbytečné fiasko by nevydržel nekomentovat ani naprogramovaný robot.
Proti plastice Davida Černého „
reagoval s legrační horlivostí a servilní touhou po omluvě“ předevšímpan Vondra a naprosto zbaběle se omlouval sám pan Černý. Prezident Klaus se pouze omluvil Bulharské republice, což v roli prezidenta učinit musel, a to nijak servilně. Okolnost, že pan Černý si dovolil plastikou sprostě urážet i jeho, nikdy nekomentoval. Jiná věc je, že nepokládá, stejně jako mnoho dalších občanů a umělců, výtvory Davida Černého za umění a že on ani jiní slušní lidé nemají rádi podvody a vulgaritu. Není divu, že když před časem Černého za udělání lejna v Národní galerii bezprostředně poté honoroval bývalý president Václav Havel Chalupeckého cenou, nabyl Černý ke všem svým dalším výtvorům nekritického obdivu a záchodová problematika se stala leitmotivem i jeho děl následujících. Jen takto lze totiž jeho výtvoru v Bruselu porozumět. Přesto jeho velevýtvor dal potáhnout černým suknem pan Vondra, ne pan prezident. Ten se nad Černého primitivismem a nad tím, že vláda zadala takovou prestižní zakázku právě tomuto člověku, pouze podivil.
Pan Komárek se mýlí i v tom, že „Prezident skutečně považuje EU za ztělesněné zlo.“ Vždyť to byl právě on, který v Římě podepsal přístupovou smlouvu. Tehdy to ale byla ještě stále unie svrchovaných států. Lisabonská smlouva nás ale chce vydat přímo do vazalství nikým nevolených bruselských byrokratů. Václav Klaus mnohokrát prohlásil, že není proti účasti naší vlasti v EU, ale proti budování superstrátu pod vládou nevolených úředníků. Je proto od pana Komárka krajně nezodpovědné, když si dovoluje klást rovnítko mezi členstvím v EU a přijetím otrocké Lisabonské smlouvy. „V Lisabonské smlouvě vidí odpoutaného ďábla a vede s ní svatou válku“ nejen president, ale i právníci přirovnávají zejména paragraf 48 k dračímu vejci. Díky ní ztratíme národní suverenitu a je svatou povinností prezidenta udělat vše co je jen možné, aby této národní tragedii zabránil.
Prezident se rovněž „neutrhl ze řetězu“. Je stále stejný po celých 20 let od revoluce. Pouze si ho na chvíli přestala média všímat a starala se kvůli zvýšení nákladu spíš o to, kolik má který politik milenek či v čem bydlí a kdo je hulvátštější v televizních přenosech. Kdyby místo toho navštívila jeho ekonomické přednášky a semináře varující již před rokem před blížící se inflací a před tím, kam nás zavedou nehorázné ekologické předpisy a daně zelených, viděla by ho v jiném světle.
Václav Klaus si nemusí
„nepřátele vytvářet“, neboť oni se sami množí. Ať již tak, že chtějí naši zemi zbavit národní suverenity, tak těžce získané Masarykem před devadesáti lety, výměnou za lukrativní posty v Bruselu nebo tím, že přikazují místo pšenice na chleba pěstovat řepku na benzín, že dotují 2,40 Kč každou kWh vyrobenou ve větrných elektrárnách a zakazují vyrábět levnou elektřinu z jádra, že ničí nádherné lesy na Šumavě kvůli tomu, že chrání kůrovce, že zakazují lidem topit jediným levným zdrojem paliva – uhlím… Takové ekonomické excesy nemohou nechat nikoho soudného v klidu, natož ekonoma a člověka, který za tuto zemi nese odpovědnost a již z popisu své funkce musí proti nim bojovat. Proto bojuje proti ekologistům, kvůli nimž stoupají nehorázně ceny od obilí a chleba počínaje. Již z toho je zřejmé, že není pravda, že
„prezident se o starosti lidí nezajímá“. Naopak. Od života běžných občanů se odtrhla ODS nesmyslně podbízivou spoluprací se stranou Zelených. Nikdo z polistopadových stran neublížil totiž naší ekonomice a zejména prostým lidem tak, jako právě Zelení.
Není pravda, že prezident Klaus „Topolánkovy lidi s opovržením odvrhl“. Naopak snášel od nich provokace, jen aby nepadla vláda. Dokonce mlčel i k tomu, jak se ze strany, kterou 13 let budoval a která jako jediná v postkomunistických zemích se mohla hrdě srovnávat s britskou konzervativní stranou, se stala pod novým vedením stranou lobbistickou a podle politologů stranou bez jasné vize. Já bych řekla spíše, že jde nyní o stranu s jedinou vizí, a to vizí postů, nejlépe těch bruselských. Bylo to rozhodnutí prezidentových nejbližších přátel založit novou jasně profilovanou stranu, když ODS už nebyla podobná sobě samé, stranu, která vznikla spontánně a je podporována občany zdola jako kdysi Občanské fórum.
Pan Komárek se mýlí v tom, že jde o „pidistranu inspirovanou irským podivínem Ganleyem“. Petr Mach se o její založení pokoušel již rok před tím a byl to právě prezident Klaus, který ho varoval před obrovskými obtížemi a snažil se jeho úsilí brzdit, protože coby životní optimista ještě do posledního dne před tragickým Vysočanským kongresem ODS doufal v zázrak. Doufal, že to nebude potřeba, že ODS ještě nalezne sebe samu. Teprve po poslední klukovině, jinak totiž nejde nazvat příkaz předsedy Topolánka, že knihy čestného předsedy a zakladatele strany nesmějí být poprvé po devatenácti letech na kongresu vystaveny, teprve po této poslední urážce Václav Klaus kapituloval. Pan Topolánek tedy nedostal „kopanec zezadu od člověka, kterému pomohl,“ ale naopak si o něj Mirek Topolánek sám řekl těsně před zahájením kongresu a to velice jasně.
Pan Komárek by měl také používat silných slov uvážlivě. Jeho označení SSO jako „pidistranu“, když existuje teprve necelý týden, je velmi neslušné. O pidistraně by mohl oprávněně mluvit jen tehdy, když si mikroskopický počet členů udrží i po několik let. Strana Zelených je příklad, takových pidistraniček je ovšem mnohem více.
Pan Komárek se dále mýlí, že Strana svobodných občanů Petra Macha je pouze „antievropská“ jako strana Ganleyeho. Kdyby se MF DNES namáhala poslat alespoň některého redaktora na její nedávný sněm, zjistila by, že se SSO chce stát stálicí na naší politické scéně, že je složená z velké části ze špičkových ekonomů a dále z právníků, filosofů, lékařů, vědců a mediálních pracovníků a že se chce věnovat především vnitropolitickým otázkám. Od daní přes ekologii po zdravotnictví. Samozřejmě, že jako čestný politik nemůže nikdy Mach, ani nikdo další z jeho strany, souhlasit s dobrovolnou ztrátou národní suverenity, tedy s Lisabonskou smlouvou. A protože jeho strana vznikla právě v době, kdy začíná volební kampaň do Evropského parlamentu, musí se k těmto otázkám přednostně vyjádřit a snažit prosadit své kandidáty. Pak se bude věnovat i vnitropolitickým otázkám, které má již jasně formulované ve svém ideovém programu.
Ze všeho nejvíc mne ale šokovalo, že takový komentátor jako Martin Komárek klesl do rétoriky primitivního Ratha, když píše, že „Klaus se chová víc než jako sebevědomá hlava státu jako vrtošivý profesor na odpočinku, který má nejlepší léta dávno za sebou.“ Právě v tento moment odlétá spolu s Petrem Machem tento vrtošivý emeritní profesor do Bruselu bojovat za naši národní suverenitu se stejnou vervou, jako před 90 lety Masaryk s Benešem. Nehledě k tomu, že k vyššímu věku bychom měli mít, když už ne úctu, tak minimálně slušnost. Rozhodně si také nemyslím, že „Klaus si poslední dobou vede jako smutný hrdina Gogolových komedií.“ To, že nejásá nad některými výsledky našich politiků, že nejásá nad tím, že nás chtějí za třicet stříbrných prodat do Bruselu, že se mračí nad ekonomickými excesy zelených, které ožebračují běžné občany, to ještě není smutek nad ním samým. Naopak. Jestli se v něčem za těch 20 let od revoluce změnil, tak je to v nárůstu jeho sebevědomí, sebejistoty a zdravého egoismu. Nemá totiž nejmenší důvod si nad sebou zoufat a být smutný. Žádný polistopadový politik se neudržel ve vrcholové politice po celých dvacet let a k tomu na špici.
A věta „Ti kdo Klause nejvíc nenávidí, označují ho za ruského agenta, který hájí Putinovy zájmy“ již vybočila z mezí i bulváru. Ani ten nejhorší bulvár totiž podobné nesmysly, které šíří Pravý blok, nekomentuje. A list, který o sobě tvrdí, že je seriozní, by tak nízko klesnout už vůbec neměl. Jen v bulvárních plátcích se totiž stává, že autor článku nejprve pomluvu zveřejní tak, aby si ji čtenář vštípil do paměti, a pak se o ní vágně zmíní jako o „nepodložené“, přičemž každý zkušený novinář ví, že „není šprochu…“ A to jsou praktiky velice účinné a podpásové z dob dávno minulých.
Zda „důvody, proč podepsat cenzurou zavánějící zákon, který zakazuje zveřejňování odposlechů, nebyly férové“, mi nepřísluší rozhodovat, ale připomínám, že ve sněmovně prošel napříč politickým spektrem a to velkou většinou. Takže většina politiků si ho přála též a je proto neférové za něj vinit jen prezidenta. Když nechce podepsat nějakou problematickou listinu, je oheň na střeše, když jinou podepíše, také.
V jediném má pan Komárek pravdu: „Takového prezidenta už mít nebudeme!“ A já dodávám: „Bohužel!“
Tento článek jsem poslala s následným dopisem panu Komárkovi do MF DNES. Protože dodnes nevyšel, otiskuji jej v naší revui.
Vážený pane Komárku,
i když většinou čtu Vaše komentáře ráda, protože obdivuji Vaši satiru, Váš nedávný článek „Klausův tragický rok“ mne opravdu, ale opravdu rozběsnil. Ne snad proto, že je zaměřen proti člověku, který pro naši zemi tolik udělal, ale že tam jsou nepravdivé a neověřené věci. Tam bychom jako novináři zajít neměli, i kdyby se nám kdokoliv sebevíc znelíbil. Proto jsem sepsala polemiku, kterou Vám posílám, abyste zvážil, zda ji zveřejníte. Pokud ne, prosím dejte mi vědět a já ji uveřejním alespoň v naší revui Fragmenty.
I přesto, že máte na věc jiný pohled, Vám přeji hezký den a čekám na odpověď.
RNDr. Ivana Haslingerová, CSc., šéfredaktorka Kulturně-hospodářské revue Fragmenty
www.fragmenty.cz