Halík má mnohdy s katolictvím asi tolik společného jako Řepka se Slávií
Píši tento článek se stejným sebezapřením, se kterým jsem četl příspěvek, na který nyní reaguji. V příloze Lidových novin Orientace vyšel text P. Tomáše Halíka, nazvaný Popírač holocaustu a Církev (21. 2.). Opakují se v něm mnohá zjednodušení a novinářská klišé, která jsem četl i v jiných článcích, věnovaných tomuto tématu. Nebudu proto vyvracet každou polopravdivou či zcela nepravdivou tezi T. Halíka, zaměřím se spíše na vystižení kontextu, ve kterém svoje teze formuluje.
Ačkoli to není východiskem mé úvahy a v samotné polemice to hraje roli podružnou, sluší se poznamenat, že T. Halíka znám více jak dvacet let osobně. V době, kdy jsme se poznali, jsem byl čerstvým konvertitou a zajímal se o protikomunistické hnutí v tehdejší podzemní církvi. Právě v tomto prostředí, a zvláště pak péčí T. Halíka, jsem si utvářel svoje první poznání o Bohu, smyslu lidského života i kladný vztah k Církvi. Na mnohé okamžiky z těchto let dodnes rád vzpomínám a jednal bych proti lásce i spravedlnosti, kdybych to dobré, co mi T. Halík zprostředkoval, nyní popřel. Ovšem jednal bych proti pravdě, kdybych po studiu a zkušenostech z pozdějších let zapřel své přesvědčení, že hřivny, kterými byl T. Halík obdařen, neužívá k větší slávě Boží, ale k popularizaci závažných náboženských omylů. Kdybych již tehdy věděl to, co vím dnes, z mnoha náznaků bych si odvodil, že jeho kněžské působení ponese i trpké plody. Vzhledem ke svému ranému věku a zcela nedostatečné míře náboženského vzdělání jsem netušil, že knihy a samizdaty, které mi dával číst, měly s katolickou věroukou společné asi tak tolik, jako Tomáš Řepka s fotbalovou Slávií. Po převratu v roce 1989 se T. Halík stal vysokoškolským kaplanem u Nejsvětějšího Salvátora v Praze. 
Od té doby můžeme tuto farnost právem považovat za jedno z center českého „liberálního katolictví“. Mottem jeho působení ve vysokoškolském prostředí, ke kterému byl odsouzen poté, co mu nebyl svěřen církevní úřad většího významu, byly dialog a otevřenost pro různé názory. Při pravidelných úterních setkáních po bohoslužbách vybízel ke svobodnému vyjadřování a kritickému myšlení. Po letech totalitního vymývání mozků a ideologické předpojatosti nemohl tento postoj neimponovat. Kdo však jeho výzvy ke kritickému myšlení vyslyšel, začal se po čase ptát, zda jsou i Halíkovy nekonvenční názory na některé věroučné a morální otázky kriticky prověřené. A kdo v tomto postoji vytrval, zpravidla došel k závěru, že Halíkova „úcta k různosti názorů“ je intelektuální póza. A tak zatímco se s T. Halíkem smělo veřejně polemizovat „zleva“, námitky z řad jeho posluchačů, směřující k případnému zpochybnění jeho intelektuálních kvalit či věrnosti Kristovu učení, byly systematicky vytlačovány. S přibývajícími lety narostl osobní kult T. Halíka do takové míry, že skutečně svobodná diskuse na půdě jeho farního společenství nebyla možná. Byl jsem svědkem, ještě jako ředitel Občanského institutu, několika veřejných diskusí, ve kterých se projevila Halíkova fatální závislost na dogmatech novověkého myšlení, kdy nebyl schopen svoje názory hájit jinak než argumentací ad hominem (nedostatečné formální vzdělání či psychické překážky na straně oponenta) či poukazováním na stanoviska jiných myslitelů. Autenticky filosofická diskuse, ve které by svoje stanoviska odůvodňoval na úrovni problému a nikoli odkazem na věhlas filosofických autorit, byla nad jeho síly. Toto intelektuální manko, v kombinaci s jeho nemalou osobní ctižádostivostí, vedla nakonec k tomu, že svoje nepopiratelné rétorické nadání dal téměř bezvýhradně do služeb „ducha doby“. Dnes je jen málo témat, kterými se myšlenkový svět T. Halíka liší od dogmat liberálního věku, jakkoli s oblibou tvrdí, že se za liberála nepovažuje. Jeho poplatnost absolutizaci dobově podmíněných většinových mínění je dobře patrná i z toho, jak útočně vystupuje proti těm, kdo se odvažují kritizovat např. současnou podobu evropské integrace či pochybovat o fatálních důsledcích globálního oteplování.
Jeho panáčkování před liberálním světem je dobře patrné i ze způsobu, jakým se vyjadřuje o apoštolátu Kněžského bratrstva sv. Pia X.(FSSPX) a postojích jeho zakladatele, francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra.
Používá pojmy jako „sektářská mentalita, kombinace strachu a agresivity, odmítání kritické sebereflexe, romantická idealizace středověku“ apod. Na rozdíl od T. Halíka mám tu možnost znát dobře oba světy – jak ten, ve kterém se dodnes pohybuje a který svým jednáním spoluurčuje T. Halík, tak i ten, který svým článkem v Lidových novinách démonizuje a odmítá. Netvrdím, že se mezi stoupenci FSSPX nevyskytují i lidé, kteří výše zmíněnými neduhy trpí. S výjimkou „idealizace středověku“ jsem však na výše uvedené jevy narazil spíše v okruhu lidí kolem T. Halíka než mezi tzv. tradicionalisty. Plyne z toho jedno metodologické poučení – s psychoanalýzou si v teologii nevystačíme.
Pro T. Halíka je prostředí FSSPX odpudivé především proto, že hlásá duchu doby se nepřizpůsobující pravdy. Není to tak, jak T. Halík tvrdí, že FSSPX reprezentuje „katolicismus 19. století“, neboť to, co FSSPX na dnešní praxi v Církvi kritizuje, bylo pro Církev nepřijatelné v průběhu všech staletí křesťanského věku. Halíkovo propojování různých, vzájemně protikladných „náboženských tradic“, osobní záliba v esoterních a východních naukách (zen, astrologie), jeho fluidní a svévolné pojetí tradice, spočívající v neustálé reinterpretaci obsahu víry a výkladu Písma svatého nejsou s katolickou vírou slučitelné. Vzhledem ke krizi autority v Církvi jsou tyto myšlenky a postoje mezi katolíky rozšířené a tak se z povrchního sociologického pohledu (a T. Halík je mnohem více sociolog a psycholog, než teolog) může zdát, že katolické je to, co dnes zastává většina. V konfrontaci s učením Církve, obsaženém ve výrocích jejího po dva tisíce let trvajícího učitelského úřadu, to ovšem s T. Halíkem a jeho soukromým učením nevypadá vůbec dobře. Svědčí o tom i mnohé osudy lidí z jeho nejbližšího okolí, těch, kteří nikdy nepřekousli onu pupeční šňůru své počáteční závislosti na „Mistrovi“. Kněží Ivan Štampach a Jan Jandourek či Martin Putna, mám-li uvést osoby veřejnosti nejznámější, se s katolickou církví tak či onak rozešli. Štampach se stal svobodným zednářem, byl vyloučen z dominikánského řádu a následně z Církve exkomunikován, J. Jandourek se oženil ve „Starokatolické církvi“ a M. Putna na veřejnosti hájí sodomský hřích. Vzpomínám si, jak T. Halík reagoval na prohlášení I. Štampacha, ve kterém oznamoval svůj rozchod s katolickou církví. T. Halík nelitoval toho, že Štampach opouští archu spásy, ale vyčetl mu, že nebude již moci dále působit v církevních strukturách a tak získávat pro svoje názory mladé katolíky. Znám i mnoho dalších lidí, mému srdci blízkých, kteří vzešli z Halíkova prostředí, a kteří později buď velmi zvlažněli či již ke svátostem vůbec nepřistupují. Jistě za to nemůže jen T. Halík, je však třeba jasně říci, že v důsledku jím zastávané relativity pravdy v náboženství nebyl ani schopen jim účinně pomoci. Také mi není známo, že by jeho farnost byla místem, z něhož vycházejí kněžská povolání. T. Halík v rozhovorech pro média poukazuje na svoje pastorační úspěchy, když uvádí počet velikonočních křtěnců. Je však na místě se ptát, do jakého náboženství vlastně tyto mladé lidi křtí, když mnohé postoje, jež zastává, katolické nejsou. Nevím, zda se situace ve farnosti nějak podstatně změnila, ale pokud přípravu ke křtu vede i nadále T. Halík, nelze si o kvalitě katecheze dělat žádné iluze. Vzpomínám si, jak si katechumeni ukládali do paměti různé Halíkovy osobní názory a převyprávěné zkušenosti, ale pravdy víry, obsažené v katechismu, znali jen velice povrchně, pokud vůbec. To podstatné je totiž „chodit na Halíka“. Živě si vybavuji přezíravý postoj, který zvláště ti, co tvořili nejužší okruh Halíkových spolupracovníků, měli vůči ostatním, tzv. obyčejným kněžím a věřícím. Povrchnost a konfuze v hodnocení druhých korespondují i s povrchním a zcela nevěrohodným hodnocením „skanzenu triumfalismu v Econe“, 
který T. Halík prý osobně navštívil v předvečer biskupských svěcení v roce 1988. Právě těch svěcení, zmiňovaných v souvislosti s údajnou exkomunikací čtyř vysvěcených biskupů. V knize „Ptal jsem se cest“ zmiňuje, že při pohledu na opaty a řeholnice v „předkoncilních hábitech“ si uvědomil, že toto není cesta, po které má jít. Vskutku názor hodný habilitovaného teologa! Halík se rozhlédl, pomodlil se v místní kapli a bylo mu vše jasné. Dalajláma je mu prostě duchovně bližší než katolíci, kteří se modlí a věří tak, jak se modlili a věřili jejich bezprostřední i vzdálení předci. Není divu, neboť Halíkovo pojetí „tradice“ nemá nic společného s „předáváním“ (viz Lefebvrovo biskupské heslo „Tradidi, quid accepti“ – „Předávám, co jsem převzal“), nýbrž stálou reinterpretací obsahu Zjevení, tak, aby odpovídala duchu doby a synkretistické dogmatice mezináboženského dialogu.
Znám apoštolát Kněžského bratrstva sv. Pia X. již téměř deset let. Znám mnoho jeho kněží a bohoslovců, českých i zahraničních, znám věřící z mnoha zemí světa. Znám s FSSPX spjatou literaturu, slyšel jsem stovky kázání, účastnil jsem se několika týdenních duchovních cvičení. T. Halík má však po několika hodinách strávených v Econe jasno. Tvrdí-li, že zbožnost „lefébvristů“ se rovná bigotnosti, teologie ideologii a liturgie romantickému představení, pak se tím před každým, kdo prostředí FSSPX a teologickou úroveň jeho členů zná, jen nedůstojně ztrapňuje. Co je však ještě horší, prokazuje svoji neúctu k pokladu víry a dědictví předků, obsaženém ve starobylém římském obřadu, této normativní mešní liturgie přinejmenším od doby sv. Řehoře Velikého. Ono „romantické představení“ je ostatně díky Benediktu XVI., k jehož „inteligentnímu konzervatismu“ se T. Halík verbálně hlásí, vyveden z katakomb zpět do katolických kostelů. K tomu by však nikdy nedošlo, nebýt věrnosti a osobní statečnosti arcibiskupa Lefebvra a jeho spolupracovníků.
Halíkova antipatie k tradiční liturgii je snadno pochopitelná. Její výrazným rysem, na první pohled viditelným, je obrácení kněze čelem k liturgickému východu a k oltáři. V liturgické symbolice, a to od dob prvotní Církve, se očekávání druhého Kristova příchodu z východu vyjadřuje tím, že kněz, stojící v čele shromážděných věřících, hledí k východně situovanému oltáři, symbolizujícího obětujícího se Krista. Podstatou mešní oběti je 
Kristova smírná oběť kříže, jež je na oltáři zpřítomněna. Celá mešní liturgie je tedy kristocentrická. Kněz není nějakou samostatnou veličinou, ale služebníkem Kristovým, jehož osobnost i osobitost mají ustupovat do pozadí. Jeho pohyby, gesta, modlitby jsou přesně předepsány v rubrikách, aby tím došlo ke zvýraznění objektivní hodnoty mešní oběti. Pro typického moderního kněze jsou tyto požadavky nestravitelné. Je to on, kdo chce vyniknout, kdo se chce předvést, upoutat pozornost lidí. Proto se otáčí zády ke Kristu a „čelem k masám“. Upravuje liturgii podle svého gusta, přestává být obětníkem a stává se hercem. Zatímco tradiční liturgie v kněžích i věřících pěstuje postoj a ducha kající pokory, liturgie moderní vede spíše k pocitu vlastní důležitosti a hodnoty, u některých kněží a zvláště aktivních laiků k upevňování vlastní sebestřednosti. Kdo má oči, viz. 
T. Halík se nejen ve svém článku, ale i mnohokrát dříve odmítavě staví k boji proti modernismu, vedeném posledním svatořečeným papežem Piem X. Má pro to „dobré“ důvody. Modernismus (nikoli modernita), označený papežem v encyklice Pascendi dominici gregis za „syntézu všech herezí“, má svoji nauku, svoje filosofické a teologické zásady. Při četbě encykliky musí každý nezaujatý čtenář uznat, že postoje, zaujímané T. Halíkem a jeho příznivci, jsou právě touto encyklikou důrazně odmítnuty. Mezi příčinami modernistických omylů jsou na prvním místě uvedeny dvě – intelektuální a mravní. Intelektuální příčina spočívá v závislosti modernistů na rozporných závěrech novověké filosofii, na odvrhnutí scholastiky a klasické metafyziky. Právě tento postoj lze u T. Halíka velmi snadno vystopovat (o vážných nedostatcích Halíkova filosofování viz článek v revue pro kritické myšlení Distance). 
Mravní příčinou modernismu je pak pýcha. Ta je „v modernismu jakoby domovem, neboť z ní se živí a nabývá nejrůznějších podob. Z pýchy propadají slepé sebedůvěře a pokládají a vnucují se za měřítko všech věcí. Z pýchy se pokládají za jediné moudré a nadutě prohlašují – nejsme jako ostatní lidé.“ (sv. Pius X., Pascendi dominici gregis).
Od září 2
006 je P. Tomáš Halík členem rady, jež zasedá v Bruselu a spřádá vize budoucího vývoje Evropské unie. T. Halík je jistě členem mnoha velevážených rad světového významu, ale jen tato se jmenuje „Rada moudrých“. Jenomže už starý dobrý Sokrates věděl, že kdo sám sebe nazývá moudrým, před tím je lépe se mít na pozoru. Jako jeho starý přítel bych si proto přál, aby ve svém vlastním zájmu přestat jezdit do Bruselu a přesunul se někam na zapomenutou faru kdesi v pohraničí, kde by měl za společníky jen několik "prolínání světů" neznalých, zato zbožných „růžencových“ babiček a svátostného Krista ve svatostánku.