Už od šestidenní války před čtyřiceti lety, kdy bylo naposled světové tedy západní veřejné mínění na jeho straně, musí Izrael při každém vojenském střetu kalkulovat s vlnou mezinárodní (spíše levicové) nevole. Značně omezeny jsou tak jeho strategické možnosti obrany. Kritici cítí svou moc, vědí totiž, že je Izrael nejen jako součást západní společnosti na odsudek citlivý, ale že je i částí roztroušeného národa, a proto se musí obávat, aby zuřivost jeho kritiků neprobouzela zasutý antisemitismus civilizace, která svou víru ztratila, ale její předsudek si podržela.

Žádný konflikt od vietnamské války nevzbuzuje tolik emocí jako akce izraelské armády. I nyní se strhl povyk, jako by invaze Izraelců do Gazy měla za cíl především zmasakrovat civilní obyvatelstvo a nikoli likvidaci infrastruktury Hamásu.

Logika kritiků (podle T. Friedmana) vypadá takto. „Žádný pokus zničit Hamás nezajistí v oblasti mír. Nepochybně.
Má-li být mír trvale zajištěn, musí obě strany vést dialog a ne spolu bojovat.

Hm, taky pravda. Několik reálných problémů však zůstává. Jestliže Hamás, Hizbolá, Irán a Sýrie uznají existenci Izraele a budou souhlasit s vytvořením palestinského státu, bude na ně Izrael útočit? Jistě se shodneme, že nikoli.

A kdyby Izrael jednostranně propustil palestinské vězně, stáhl se ze Zajordánska a souhlasil s vytvořením Palestiny, bude moci žít Izrael v míru? Jsem si jist, že odpověď je opět nikoli. A kdyby Izrael alespoň takovou nabídku učinil, získal by na svou stranu své liberální kritiky?

Nikoli, protože takovou nabídku už jednou Izrael předložil, Palestinci ji však odmítli a liberálové opustili Izrael nadobro.
Někteří lidé soudí, že z nemožnosti dialogu mezi Izraelem a Hamásem vyplývá, že takový dialog musí fungovat. Bohužel nevyplývá.“

Tento sylogismus ilustruje, jak tahle kritika ukrývá společného jmenovatele všech moralistů rozhořčených izraelskou vždy nepřiměřenou obranou. Poukazují na skutečnost, že „nekončící kolo útoků a násilí“ k míru nevede. Jistě, nekončící, nevede. Poukazují na oběti žen a dětí, posilující nenávist a extremismus v oblasti. Nepochybně. Tvrdí, že každá „odveta“ Izraele je jen eskalací násilí a nikoli pokusem násilí zastavit. Opravdu? Jak je tedy možné, že z Libanonu už dva roky žádné rakety na Izrael nedopadají a šejk Nasraláh se ke svým pobratimcům v Gaze nepřidal. Jak je možné, že Egypt a Jordánsko Izrael po tolika válkách uznali? Jak by dnes asi vypadala hranice s Gazou a Libanonem, kdyby nebyla hranicí s Íránem?

Hamás neskrývá, že vede totální válku na zničení Izraele. Mluví dokonce o „konečném řešení židovského problému.“ Neváhá ostřelovat civilní obyvatelstvo – žádné prý v Izraeli neexistuje. Jeho bojovníci se ukrývají v nemocnicích, mešitách a vyhánějí ženy a děti na střechy domů jako lidské štíty. Posílají své dcery a syny na sebevražedné výpravy. Nevadí jim, že se brodí v krvi svých vlastních rodin, protože tento účel světí i tak obludné prostředky a genocida Izraelců je svatá. Jak to kdysi přesně vyjádřila premiérka Golda Meirova: „ Můžeme Arabům odpustit, že zabíjejí naše děti, nemůžeme jim ale odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír zavládne teprve tehdy až budou své děti milovat více než nenávidí nás.“

A co na tuhle kulturu smrti liberální myšlení? Nic. Nad všemi fanatiky jen pokrčí rameny, ale hned se obrátí proti Izraeli. Nesouhlasí ani s jeho ochrannou zdí, jež tak radikálně omezila sebevražedné útoky a zachránila stovky obyvatel. Rakety vystřelované po celá léta (!) považuje za směšně neúčinné, vždyť zabily a zranily pouze desítky lidí.

A jaké řešení tito humanisté navrhují? Trapně mlčí. Předpokládají náš souhlas s nečinností Izraele. Nebo dětinsky navrhují, aby se na Blízký východ neprodávaly zbraně. Anebo si dokonce povzdychnou, že Izrael vůbec vznikl, jakoby nevěděli z čeho a proč vznikl, jako by dávali za pravdu jeho genocidním nepřátelům. A ještě se upřímně diví, když jsou považováni za antisemity.

Psáno pro slovenský časopis Týždeň

reklama