Proč prezident nemůže ratifikovat Lisabonskou smlouvu
Konzervativní myšlení chápu jako skutečnou sílu pokroku, neboť se snaží hájit a rozvíjet to, co se skutečně osvědčilo zkušeností - před tím, co je jen jakýmsi snem, utopií, a co v minulosti, při pokusech něco v principu podobného uskutečnit, již každopádně katastrofálně selhalo. Na Lisabonskou smlouvu se dívám takto jako konzervativec a dovoluji si takto vyjádřit svůj názor.
Osobně si myslím, že Lisabonská smlouva a její schvalování nejsou a nebyly ve svém celku v úplném souladu s ústavním pořádkem České republiky, ani s mezinárodním právem. Mám rovněž za to, že rozhodnutí našich ústavních soudců bylo tak "šalamounské" právě proto, že soud nenalezl odvahu tento fakt v "eurokonformní" atmosféře politiky vyslovit a možná ani nechtěl. A rovněž jsem toho názoru, že pro dále níže zmíněné důvody paradoxně obsah jeho rozhodnutí nálezem 446/2008 Sb. znamená, že prezident smlouvu ratifikovat v důsledku nemá - přinejmenším do doby - dokud Ústavní soud nevydá rozhodnutí, které bude rozhodnutím v plném smyslu senátního podání - a v souladu s jeho povinnostmi svěřenými mu ústavním pořádkem České republiky tak přebral sám za zodpovězení otázky po ústavnosti Lisabonské smlouvy plnou zodpovědnost - kterou by měl naopak prezident - jakkoli pod často nejméně nelegitimním tlakem z různých stran - jednoznačně odmítnout. -On přece Lisabonskou smlouvu nepsal ani nesjednával, nemůže tedy ručit, že je v souladu s ústavním pořádkem. Takovéto nelehké rozhodnutí, po změnách klimatu do onoho nevraživého, je ale každopádně jen na něm.
Dosavadní schvalování Lisabonské smlouvy je podle mého názoru každopádně důsledkem vysloveně skandálně nedemokratického procesu, především bez dostatečného ohledu na názor a zájmy občanů, spousty zmatků v táborech jejích příznivců i odpůrců, a také celé řady nepravostí až podvodů při uzavírání smlouvy - od jejího vytvoření přeskupováním věcné podstaty drtivé většiny článků odmítnuté "euroústavy" do stávajících smluv, přes její schvalování některými státy bez jejího oficiálního byť nekonsolidovaného znění, vydaného v souladu s mezinárodním právem, natož toho konsolidovaného, natož s vyznačenými změnami - s víceméně jasným účelem smlouvu učinit těžko čitelnou(*) těm, kteří se jí budou zabývat, nebo že gesce konečných textů smlouvy prokazatelně probíhala zřejmě ještě v době, kdy už měly dávno existovat autentické texty - když už byla smlouva podepsána - jakož i celé řady zavádějících, manipulativních i vysloveně lživých tvrzení politiků, kteří ji také prosazují pomocí zjevného nátlaku na jiné politiky i veřejnost.
A ve skutečnosti se věcně jedná o text, který byl již odmítnut referendy, tedy nejvyšší demokratickou autoritou - pouze víceméně tehdy jen pod jiným názvem - a nyní je s prokazatelným záměrem referenda obejít prohlasováním v parlamentech schvalován v "jiném hávu" znovu, a dokonce se nyní pokoušejí donutit občany v Irsku, aby si ze svého zamítavého referenda už o oněch "nových šatech" udělali reparát. Obsahová podstata textu zůstává stejná jako v "euroústavě" a vypustily se jen takové prvky jako hymna a vlajka, které se tak jako tak užívají, a ve skutečnosti byl odmítnutý text spíše ještě rozšířen a jeho podstata se ještě více vzdálila původnímu zadání mandátem z Laekenu - že už je s ním naprosto v rozporu. Schválení a ratifikace Lisabonské smlouvy ve Francii a Nizozemí může být tedy v principu ústavně nelegitimní, každopádně by bylo zřejmě v Irsku, a každopádně by bylo v České republice - kdyby vzniklo jen na základě onoho nedostatečného a věcně mimoběžného rozhodnutí Ústavního soudu.
Je tedy radno ji vůbec uzavřít a nechat vstoupit v platnost, když by ji zřejmě kdykoli kterýkoli členský stát EU mohl a měl vypovědět s okamžitou platností podle čl. 49, či dokonce anulovat podle čl. 51 Vídeňské konvence - hned, jakmile by se v něm po případných volbách změnil režim k nějakému příznivějšímu demokracii? To - byť se jedná jen o zcela teoretickou - nicméně podle práva vzhledem k okolnostem naprosto spravedlivou jakkoli "drsnou" možnost, by zřejmě znamenalo chaotický rozpad Evropské unie, jehož katastrofické důsledky nechci raději ani domýšlet.
Měla by tedy Lisabonská smlouva kdy vstoupit v platnost? resp. Měl by ji náš prezident ratifikovat? Dalo mu rozhodnutí ústavního soudu k tomu zelenou? Je případ uzavřen?
Případ nemůže být uzavřen, když se vůbec nerozhodlo o otázce, která je alfou i omegou celého případu:
Je ratifikace Lisabonské smlouvy v souladu s ústavním pořádkem?
Senát onu otázku položil - žádal Ústavní soud o rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu, kde se jasně nařizuje rozhodnout o ústavnosti ratifikace. Jen ratifikací v ČR se totiž mezinárodní smlouva jako ta Lisabonská může v důsledku stát platnou, ničím jiným. Nevisí to tedy ne na prezidentovi, ale na Ústavním soudu?
Když se ústavní většina horní komory parlamentu, tedy horní komora ústavodárce obrátí na Ústavní soud, aby o ústavnosti Lisabonské smlouvy podle jasně jmenovaného článku zákona rozhodl, je třeba, aby o tom soud rozhodl, ne aby konstatoval, že je pro něj formulace onoho článku zákona o Ústavním soudu cituji (z nálezu 446/2008 Sb. čl. 123): "stěží přijatelná" - a tím se vymluvil, že o tom nerozhodne. Ústavní soud zřejmě není oprávněn rozhodovat o přijatelnosti formulací zákona o Ústavním soudu, o tom má bezpochyby právo rozhodovat jen ústavodárce - tedy tzv. ústavní většina poslanců a senátorů, ne nějakých 15 soudců - ústavodárce nedal do zákona o Ústavním soudu onu formulaci náhodou. A co je psáno, to je dáno. Takové rozhodnutí Ústavního soudu "o těžké přijatelnosti" je jasně v rozporu s předmětem podání Senátu - a především s jeho nejzákladnější logikou - a tedy samo těžko přijatelné - nelze totiž chtít po prezidentovi, aby smlouvu ratifikoval, když Ústavní soud nerozhodl, zda je to ratifikování v souladu s ústavním pořádkem - a nerozhodl přesto, že o to byl horní komorou ústavodárce žádán. A o ratifikaci Lisabonské smlouvy zde jde nejen především, ale jde v důsledku jen o ní.
Co si myslet, když i Ústavní soud se chová v rozporu s logikou případu, případně se zákonem? Ne, nebuďme naštvaní. Rozhodoval o mezinárodní smlouvě ostatně poprvé. Rozhodl takto navíc s největší pravděpodobností omylem. - Neboť se zřejmě mýlí v tom, co jsou jeho práva. Soud, ani Ústavní soud není v republice nad zákonem. A především logika případu je jasně taková, že jestliže se chce vůbec teoreticky uvažovat o tom, že by prezident ratifikoval Lisabonskou smlouvu, bude nakonec Ústavní soud stejně muset vydat rozhodnutí plně podle §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak byl žádán Senátem. Ano, takto jednoduché to je - i když budou právní sofisté nejspíš hudrat a vymýšlet si své krkolomné výklady, které se to budou snažit zamaskovat, nebo odvést pozornost jinam, jak jsme toho už svědky. Zmatek. Není to i náhodou tím, že je i rozhodnutí Ústavního soudu jak se říká zmatečné?
Ano, proč si média a jejich právníci za daného stavu vymýšlejí takové skandální nesmysly, jako že prezident může být souzen za velezradu, když nepodepíše Lisabonskou smlouvu? Bulvár. - Zvláště po tom, když Ústavní soud rozhodl, jak rozhodl - tedy že nerozhodl vůbec, že ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem, jakkoli zákon o Ústavním soudu takové rozhodnutí zná. Nebo proč dokonce vykládají že vláda prý může o ratifikaci vést kompetenční spor s prezidentem?
Má to být odvádění pozornosti propagandou už dost zmatené veřejnosti i ústavních činitelů od faktu, že Ústavní soud nerozhodl v souladu s logikou případu, a že tudíž když už, spor o kompetenci by měl být veden možná spíš s ním?
Neměly by už čistě z morálních důvodů rozhodnutí Ústavního soudu důsledně užity právní pojistky? Náš zákon i mezinárodní právo jich zná stále dost. A každopádně Senát by se neměl s tak polovičatou odpovědí na své podání spokojit, protože o co jde prakticky především, je zodpovědět otázku, zda prezident vůbec může ratifikovat Lisabonskou smlouvu - zda je to v souladu s ústavním pořádkem. Jinak smlouva pochopitelně ratifikovat nemusí a nejspíš ani nesmí.
Proč ale i jistý hlava právník například píše, cituji: "Ústavní soud je v tom tedy tentokrát nevinně, protože zákon o Ústavním soudu je jediný zákon, kterým je Ústavní soud vázán a jehož žádné ustanovení nemůže zrušit pro jeho případnou protiústavnost. Causa finita."? Z toho mi jde hlava kolem.
Není to právě v kauze Lisabon protimluv? Proč mi to připadá postavené na hlavu?
Zrekapitulujme si ještě jednou celou kauzu: 1. Ústavní soud byl požádán Senátem rozhodnout podle §71e zákona o Ústavním soudu. 2. Po půl roce vydal nález, v němž konstatoval, že formulace v zákoně o Ústavním soudu (**) je "stěží přijatelná", načež rozhodl jen částečně a rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu vůbec nevydal, neboť pokud by řízením skutečně došel k závěru, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem - musel by i výslovně rozhodnout, že ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem. Budiž, nerozhodl to. 3. Prezident krypticky naznačuje, že Lisabonskou smlouvu neratifikuje. 4. Média kokrhají "suďte se s prezidentem". 5. Jistý právník hlava uzavírá "Causa finita" a vrhá se na pampelišky.
Připadám si jako Alenka v říši divů nebo K. v Zámku správně? Našli by mi také nějaký nález?
Lisabonská smlouva podle mého názoru každopádně není tím správným nakročením k reformě institucí EU a ES, jakkoli ji její příznivci často nazývají právě "reformní smlouva", zatímco téměř jedním dechem otevřeně popírají její ústavní charakter - ačkoli je jasně klonem tzv. "Evropské ústavy", a samozřejmě i všechny podstatné věcné znaky ústavy státu nese. Státu dlužno říci spíše nedemokratického s nevyváženou dělbou a kontrolou moci - či jinak známými "checks and balances".
Proto - už jen že jednoznačně existují pádné principiální ústavně-právní argumenty, proč tuto smlouvu ratifikovat nemusí, nemá, a možná ani nesmí - a každopádně za to z hlediska práva nemůže být nijak volán k odpovědnosti - viz dále - proto prezidentovi přeji to hlavní, co je pro takové rozhodnutí ještě třeba - tedy odvahu státníka vpravdě světového formátu, které by pro to bylo vzhledem k velmi výrazným politickým tlakům vpravdě potřeba.
Zdůvodnění:
1.
Ratifikace mezinárodní smlouvy je mezinárodněprávním úkonem státu podle čl. 2 pís. b) - kde je definován, resp. podle čl. 14. odst. 1 pís. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu - kde je specifikován ve vztahu k Lisabonské smlouvě. A je úkonem, který v České republice podle čl. 63 odst.1 pís.b) Ústavy České republiky vykonává prezident s podmínkou souhlasu obou komor parlamentu i vlády.
Senát Parlamentu České republiky se 48 hlasy z přítomných 70 senátorů - tedy "ústavní většinou" ve svém 379. usnesení Senátu ze dne 24. dubna 2008 usnesl, cituji: "...Senát navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., a § 71e zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., rozhodl o souladu Smlouvy s ústavním pořádkem." (zvýr. aut.) - a návrh Senátu přezkoumat soulad Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem tedy byl formálně nejlegitimnějším možným.
Toto usnesení Senátu je závazné podle podle čl. 88 Ústavy, resp. §11 odst. 3, §71a odst. 1 a §§ 71d-71e zákona o Ústavním soudu(***).
Ústavní soud návrh řízení úplně neodmítl a rozhodl nálezem 446/2008 Sb., který byl vyhlášen.
Nález je populárně vykládán - zejména jejími příznivci - jako "otevření cesty k ratifikaci Lisabonské smlouvy" v České republice. Nicméně z hlediska práva i logiky tomu tak patrně není. Proč?
Existuje platný §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tam se předepisuje, že Ústavní soud má nálezem rozhodnout, že "ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem" (zvýr. aut.) - za podmínky "dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem" (zvýr. aut.). Ústavní soud ale - přečteme-li si pozorně jeho nález 446/2008 Sb.- vydal rozhodnutí nikoli podle §71e (odst. 2) zákona o Ústavním soudu - který vydat odmítl v čl. 74. a zdůvodnil to i v čl. 122.-124. odůvodnění svého nálezu. Rozhodl tedy nanejvýš podle čl. 87/2 Ústavy (jen ten je ostatně citován v preambuli nálezu a má obecný a i věcně jiný význam, než jakékoli možné rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu, ve významu konstatování, že úkon ratifikace mez. smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem, na základě zjištěni, že ani smlouva samotná není v rozporu s ústavním pořádkem - v čl. 87 odst. 2 Ústavy, se ale navíc mluví o rozhodnutí o "souladu"****), navíc co se týče věcné stránky rozhodl ve smyslu podmínky v §71e odst. 2 pouze částečně, neboť se cítil vázán pouze petitem senátního návrhu. - §71e odst. 2 a contrario: Jestliže Ústavní soud nerozhodl o souladu ratifikace Lisabonské smlouvy, nemohl tedy ani shledat, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem - tím méně že je s ním v souladu podle čl. 87 odst. 2 Ústavy. - Jinak by totiž byl zákon o ústavním soudu nutně porušen. A v celé šíři §71e odst. 2 tedy ve vztahu k ústavnosti případné ratifikace soud nerozhodl, ani nemohl rozhodnout, neboť na to by musel onu podmínku pro rozhodnutí o ústavnosti ratifikace - tedy že v řízení dospěl k závěru, že "smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem" - splnit obecně a za ústavnost celku smlouvy tedy převzít kvalifikovanou záruku. To se viditelně nestalo.
Zda tedy Lisabonská smlouva ve své totalitě je nebo není věcně v rozporu s ústavním pořádkem České republiky v totalitě jeho, není z nálezu 446/2008 Sb. patrné (naopak je zcela jasně patrné, že soud rozhodl jen o petitu senátního návrhu), neboť se Ústavní soud zaměřil pouze na články Lisabonské smlouvy napadené navrhovatelem, ale už nikoli na širší aspekty napadené i ostatními účastníky řízení, zejména prezidentovy argumenty v ústním slyšení, natož na soulad smlouvy s ústavním pořádkem v jejich celku. Soud tedy zjevně vůbec nerozhodl podle §71e zákona o Ústavním soudu - jakkoli byl o to výslovně Senátem žádán - a to navíc jasně pouze na základě nejužšího možného výkladu čl. 87 odst. 2 Ústavy, zdůvodněného analogií s posuzováním zákonů, která je ale dle mého názoru nepřípustná, jelikož důsledky, jestliže by smlouva byla ratifikována, ale nebyla přece jen věcně v souladu s ústavním pořádkem v nějakých podstatných aspektech, které nebyly předmětem petitu podání, by mohly v případě vstupu Lisabonské smlouvy a jejího celkového charakteru v platnost i tak plně býti důsledky nepřípustného výkladu podle čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR - tedy: "Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu." - soud ani orgány ČR by na ně dále neměly přímý vliv, neboť smlouva by platila podle mezinárodního práva a nebyla tedy revokovatelná jako jednotlivé články vnitrostátního zákona, ale musela by být nanejvýš vypovězena celá. Nelze tedy podle mého názoru rozhodovat jen o jejích jednotlivých článcích.
Jestliže tedy Ústavní soud nerozhodl o nerozpornosti samotného právního úkonu ratifikace Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem podle §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, prezident zjevně nemůže Lisabonskou smlouvu ratifikovat, neboť zjevně trvá zákaz ratifikace podle čl. 87 odst. 2 věty druhé Ústavy České republiky - protože dokud není pozitivně určeno, že celá Lisabonská smlouva není v rozporu ústavním pořádkem České republiky - a už vůbec není určeno, že je s ním v souladu(****) - jak sama věcně, tak potažmo formálně případný akt její ratifikace ze strany prezidenta, nemůže prezident zřejmě riskovat případně protiústavní úkon podle vnitrostátního práva, neboť by se mohlo přinejmenším jednat o porušení prezidentského slibu.
Případná odpovědnost za neratifikování Lisabonské smlouvy prezidentem České republiky by tedy jasně padla na hlavu Ústavního soudu, neboť vůbec nevydal rozhodnutí, o které byl Senátem výslovně žádán - tedy nevydal nálezem výslovně rozhodnutí, že Lisabonská smlouva není resp. ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem - a které by se právě a jedině vztahovalo k oprávnění případného aktu ratifikace Lisabonské smlouvy prezidentem republiky, a k němuž by úplné rozhodnutí podle čl. 87/2 Ústavy, resp. vydání úplného rozhodnutí podle podmínkové první části věty §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo tak jako tak z celé dikce §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu podle mého názoru zřejmě zodpovězením předběžné otázky.
Shrneme-li to: Soud nedospěl v řízení k závěru podle první části věty §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ani pak nevydal rozhodnutí podle §71e odst. 2 druhé části věty, ačkoli byl o rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu výslovně žádán Senátem, a Lisabonská smlouva tedy, dokud tak soud případně neučiní, nemůže být prezidentem ratifikována podle čl. 87 odst. 2 věty druhé Ústavy České republiky.
2.
Prezident si podle mého názoru z právního i morálního hlediska a za daného stavu zcela jasně může dovolit neratifikovat Lisabonskou smlouvu - i v případě, že k ratifikaci svolí i Senát PČR - protože užití nebo neužití pravomoci podle čl. 63 odst. 1 pís b) Ústavy by bylo jasně výsledkem rozhodnutí podle čl. 63 odst. 3 Ústavy ("Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády") - a tudíž se na takové rozhodnutí nepochybně přímo vztahuje čl. 63 odst. 4 Ústavy, který zní: "Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda." (zvýr. aut.)
Prezident tedy zjevně přímo z Ústavy nemůže být hnán k odpovědnosti za neužití pravomoci podle čl. 63 odst. 1 pís. b) Ústavy ve vztahu k Lisabonské smlouvě, neboť v čl. 63 odst. 4 se jednak hovoří o "rozhodnutí" (výsledek rozhodnutí může být ratifikovat i neratifikovat - a jedná se o rozhodnutí podle vnitrostátního práva - podmíněné - kdyby mělo být kladné - souhlasem obou komor parlamentu a spolupodpisem vlády) nikoli o samotné "ratifikaci" (což je akt především a zřejmě pouze podle práva mezinárodního - bez jehož provedení nemůže vůči České republice vstoupit v platnost jakákoli mezinárodní smlouva podle čl 10a, čl. 49 Ústavy České republiky a čl. 14 Vídeňské úmluvy - a bez jehož provedení Lisabonská smlouva podle vlastního ustanovení nikdy nemůže vstoupit v platnost), a zároveň by odpovědnost za takové rozhodnutí jasně a výslovně padla na vrub vlády. (Ústavní soud v nálezu např. konstatuje i to, že vláda by měla už předběžně provést opatření, aby byla (Lisabonská) smlouva v souladu resp. její důsledky s ústavním pořádkem (čl. 153., 165., 167. nálezu) - tj. z toho by se dalo vyvozovat, že neučinila-li tak, nebo není jasné, zda tak učinila a zda úspěšně, nemůže za neratifikování smlouvy nést zodpovědnost prezident, protože smlouvu v onom znění - u nějž dosud není jasné, zda je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky a Ústavní soud o tom jasně plně nerozhodl - sjednala vláda, ne prezident).
Má to svou jasnou logiku - mám-li pro vysvětlení užít analogie, tak prezident nemůže být volán k odpovědnosti za rozhodnutí neratifikovat Lisabonskou smlouvu stejným způsobem, jako nemůže být poslanec nebo senátor stíhán za své hlasování pro nebo proti zákonům či ratifikaci mezinárodních smluv v parlamentu (třeba právě na návrh rozhodnout o souhlasu s ratifikací Lisabonské předkládaným vládou). A tudíž by proto podle mého názoru nemohla být ani případná žaloba pro "velezradu" - s kterou straší jistí právní extrémisté - nikdy úspěšná už z formálních důvodů (zatímco třeba jistý zatím neexkomunikovaný představitel církve káže, že extrémistou je prezident). A myslím navíc, že by nemohl být úspěšný ani případný kompetenční spor vlády s prezidentem - protože pokud Ústavní soud nevydal ono rozhodnutí nálezem podle §71e odst. 2, bude se zjevně jednat o ony "Kyselovy výjimečné důvody nepodepsat" - i - pokud to přeženu ad absurdum - mj. proto, že rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k ústavním pořádkem předepsanému rozhodnutí nálezem o ústavnosti ratifikace Lisabonské smlouvy podle druhé podmíněné části §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebude vykonatelné podle čl. 89 odst. 1 Ústavy, neboť Ústavní soud takové rozhodnutí zjevně vůbec nevydal ani nevyhlásil - a tudíž ono stávající částečné rozhodnutí Ústavního soudu - jen částečně podle čl. 87 odst. 2 Ústavy, zda-li vůbec, nebude pro prezidenta závazné podle čl. 89 odst. 2 Ústavy - právě ve vztahu k vlastnímu formálnímu aktu ratifikace Lisabonské smlouvy - ani byť teoreticky - neboť takové rozhodnutí Ústavního soudu nálezem, který jasně předepisuje zákon o Ústavním soudu - zda je ratifikace Lisabonské smlouvy v souladu s ústavním pořádkem, jasně dosud vůbec neexistuje, a stávající nález je jasně nedostačujícím důvodem, aby prezident v případě schválení ratifikace Lisabonské smlouvy i Senátem, mohl s klidným svědomím smlouvu ratifikovat, nebo být k tomu snad dokonce povinován.
Kdo za to nese odpovědnost je otázka (osobně mám za to, že i sám Ústavní soud, neboť ten se zjevně neřídil dostatečně logikou senátního podání, nevím, rozhodoval o takové věci poprvé, takže se klidně může jednat o omyl), nicméně prezident to zcela jistě není, neboť to byl právě on, kdo žádal rozhodnutí o smlouvě jako celku, podobně i vláda, která žádala o rozhodnutí o širších aspektech Lisabonské smlouvy, a ani Senát, neboť ten jasně a výslovně žádal o rozhodnutí ve smyslu §71e zákona o Ústavním soudu a nebylo mu vyhověno.
Jestliže má Ústavní soud rozhodnout, že ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem, musí tak učinit jedině rozhodnutím nálezem v souladu s celým §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu - tento zákon mu to jasně předepisuje - a to po řízení, které by dospělo k názoru, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, kteréžto řízení předepisuje čl. 87 odst. 2 Ústavy při splnění podmínek v §71a - "Návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy může podat..." atd. (zvýr. aut.) - a v takovém případě musí být provedeno podle §71d odst. 2 zákona o ÚS - "Nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů." (zvýr. aut.). Ani k takovému závěru však Ústavní soud ve svém řízení plně nedospěl a ani z logiky jeho výkladu nikdy dospět totiž nemohl - považoval-li za závazný pouze petit senátního podání vztahující se jen k jednotlivým článkům Lisabonské smlouvy. Ústavní soud ale zřejmě výkladem není oprávněn vydání rozhodnutí (o ústavnosti ratifikace mezinárodní smlouvy) - které předepisuje zákon o Ústavním soudu - prakticky úplně vyloučit - tak jako to zjevně provedl ve svém nálezu 446/2008 Sb - neboť právě zákon o Ústavním soudu je výkladům a změnám ze strany Ústavního soudu zřejmě imunní a mohlo by se pak v důsledku jednat až o porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy.
Ať tak či onak, zda je Lisabonská smlouva věcně v souladu s ústavním pořádkem České republiky je tedy jasně stále otázkou, a pokud by případně nebyla, odpovědnost za to by stále padala jednoznačně na hlavu vlády, která ji sjednala. A dokud tedy není tato otázka uspokojivě zodpovězena tak, aby byly ústavní pojistky proti případnému schválení neústavní smlouvy splněny v míře alespoň rozumné a za účelem, pro který je ústavodárce uzákonil (nikoli za zjevným účelem pouze formálně umožnit ratifikaci Lisabonské smlouvy - jak by se mohlo zdát z toho, že Ústavní soud se víceméně nijak věcně nevyjádřil k prezidentovým námitkám z ústního slyšení), nemůže být Lisabonská smlouva prezidentem zřejmě ratifikována. Za splnění účelu ústavních pojistek rozhodně nelze považovat rozhodnutí Ústavního soudu o pouze několika článcích velmi rozsáhlé Lisabonské smlouvy (jak to zjevně mylně vykládají média a zřejmě i někteří právníci), smlouvy, ke které se navíc vážou další normy mezinárodního práva, které by její vstup v platnost evokoval do vztahu k ní a tím potažmo i k vnitrostátnímu právu ČR. Proto nemůže být samozřejmě prezident volán k jakékoli odpovědnosti, pokud smlouvu neratifikuje. Ani v právním, ani v morálním smyslu.
Shrneme-li to: Bez dalšího je tedy Lisabonská smlouva za Českou republiku zřejmě neratifikovatelná a prezident nemůže být volán k zodpovědnosti pokud ji neratifikuje - a to ani v případě souhlasu Senátu s ratifikací, výměny nepohodlného prezidenta za pohodlnějšího, ani v případě jakýchkoliv případných změn Ústavy České republiky. - Ono ostatně ani není zatím úplně oficiálně jasné, jaké by to konkrétně měly být podle §71e odst.1 resp. 3 zákona o Ústavním soudu - a zda jsou tedy vůbec možné - jak co do prosaditelnosti, tak co do otázky měnitelnosti určitých ustanovení ústavního pořádku, které jsou v něm považovány již za ustáleně nedotknutelné - od čl. 9 Ústavy, až po dosaženou míru ochrany nejzákladnějších lidských práv(*****), které jako konzervativec považuji za dobré chránit včetně jejich tak bolestně a po mnoho generací tvořeného kontextu.
-----------------------------------------------------------------------------------------
* Jak jinak si vysvětlovat odmítání generálního sekretariátu Rady EU vydat konsolidované znění - jak sdělil A. Vondra v obou sněmovnách: na nátlak jistých států. Nakonec ho vydala - když už byla smlouva schválena hnedle v polovině států, ale samozřejmě stále bez vyznačení změn, které např. u nás zřejmě předepisuje jednací řád sněmovny.)
** §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu: "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, rozhodne nálezem, že ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem"
*** §71d zákona o Ústavním soudu:
(1)"Jestliže o to účastník řízení požádá, Ústavní soud projedná návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu." Senát o to požádal doprovodným usnesením.
(2) "Nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů."
(3) "Při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah mezinárodní smlouvy z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem."
§71e zákona o Ústavním soudu:
(1) "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, vysloví tento nesoulad nálezem; v nálezu uvede, se kterým ustanovením ústavního pořádku je mezinárodní smlouva v rozporu."
(2) "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, rozhodne nálezem, že ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem."
(3) "Nález Ústavního soudu podle odstavce 1 brání ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než bude nesoulad odstraněn."
**** Podle dikce čl 87/2 Ústavy i senátního podání se žádá za A. rozhodnutí o "souladu" nikoli "absenci rozporu" - což - jak i sám ÚS víceméně uznává ve svém nálezu - není jedno a totéž, protože vyslovení "rozporu" by vyžadovalo vyslovení věcných KVALITATIVNÍCH důvodů - co s čím a proč je v rozporu podle §71e odst. 1 zákona o ÚS, zatímco rozhodnutí o "souladu" či absenci rozporu nic takového z logiky nevyžaduje, neboť vyslovuje-li se soulad něčeho s něčím, pak není v oné "rovnici souladu" žádná, nebo jen KVANTITATIVNÍ tenze...nad kterou se případně "přimhuřuje oko" (jak např. dokládá čl. 186. nálezu); a čl 87/2 vyžaduje i za B. rozhodnutí o souladu smlouvy - nikoli jen jejích jednotlivých článků - s ústavním pořádkem - což jsou přinejmenším všechny zákony podle čl. 112 Ústavy a podle nálezu ÚS 403/2002 Sb. zřejmě i všechny mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které ČR ratifikovala.(*****)
Kvalitativní rozdíl mezi "rozhodnutím o souladu" s ústavním pořádkem a rozhodnutím o "absenci rozporu" s ústavním pořádkem se samozřejmě dá popsat popsat i jinak - na základě třeba stupňů hierarchie míry regulace, jako to učinil například i onen jistý právník ZDE. Podle mě tato otázka ale nemusí být vlastně úplně prvořadě podstatnou ve vztahu k otázce rozhodnutí o samotné formální ústavnosti ratifikace prezidentem, o kterou jde především (říci něco ve smyslu: "Prezidente, můžete to ratifikovat, je to v souladu s ústavním pořádkem, a když přece jen nebude, pak zato odpovídá Ústavní soud, takže můžete být klidný.") - neboť §71e zákona o ÚS (a to je zřejmě zákon, kterým se ÚS musí řídit - čl. 88 odst. 2 Ústavy: "Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1.") jednoznačně předepisuje ve svém odst. 2 - který zřejmě jedině musí být plně použit pro vydání nálezu v řízení podle §71d odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který by bylo možné vůbec interpretovat tak, že je ratifikace smlouvy v souladu s ústavním pořádkem a smí být provedena, a to navíc potažmo jen při splnění podmínky provedení řízení uzavřeného explicitním zjištěním, že smlouva, kterou má prezident ratifikovat, není s ústavním pořádkem v rozporu. -tj. případný vyslovený rozpor musí být následně soudem negován kvalitativně - a na to musí být nejprve přesvědčivě kvalitativně definován (buď k břemenu navrhovatele, nebo nějakého dalšího účastníka řízení, nebo naopak k břemenu soudu, to není tak jasné, jak soud jasně ve svůj prospěch smýšlí, jakoby se v případu jednalo o nějaké dokazování v kauze ukradených housek a ne o ústavnost, kterou má chránit (čl. 83 Ústavy: "Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.") a ne toto břemeno zkoumání přenášet na jiné ústavní orgány, notabene ne ty, které ústavu tvoří, jako třeba Senát - o tom se také svého času říkalo cosi jako, že je "strážcem ústavnosti", v dobách, kdy nebylo jasné, co tato komora má dělat, nicméně chránit ústavnost má podle ústavy výslovně Ústavní soud). Zatímco pokud by se rozhodovalo jen o "souladu" s ústavním pořádkem pouze podle čl 87/2 Ústavy, pak by žádný rozpor přesvědčivě kvalitativně definován vůbec být nemusel. (...zatímco "vyslovení nesouladu" je logicky úplně totéž jako "vyslovení rozporu" podle §71e odst. 1 - a je to tam ostatně i jasně a výslovně uvedeno: "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, vysloví tento nesoulad nálezem..." - soud by se vlastně jen ve větší nebo menší míře přiklonil ke stanovisku navrhovatele, nebo dalších účastníků řízení, případně je ještě doplnil, s důsledky podle §71e odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jedině pak by také z logiky mělo vůbec smysl kvůli smlouvě měnit Ústavu.)
Z logiky věci tedy zdá se vyplývat, že k rozhodnutí nálezem o podání podle čl. 87/2 Ústavy a zároveň podle §71e zákona o Ústavním soudu, měl by Ústavní soud zkoumat jak míru souladu celé smlouvy, případně i jejích přívěsků s ústavním pořádkem a vyslovit se k ní kladně - jinak by nadále trvaly důvody pro zákaz ratifikace překážkou čl. 87 odst. 2 věty druhé - tak vždy každopádně i zkoumat kvalitu argumentů pro rozpor s ústavním pořádkem předložených navrhovatelem nebo dalším účastníkem řízení (účastníci řízení jsou si rovni - čl. 96 Ústavy: "Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva."), ale chtěl-li by vůbec vydat rozhodnutí podle §77e odst. 2 - kteréžto rozhodnutí v ústavním pořádku ČR může prezidenta jedině oprávnit smlouvu ratifikovat (navíc vysloví li s tím souhlas parlament a vláda smlouvu spolupodepíše), jinak nadále trvají důvody zákazu ratifikace čl 87/2 Ústavy - pak by musel ony argumenty pro rozpor s ústavním pořádkem přesvědčivě kvalitativně vyvrátit, jinak by rozhodnutí podle §71e odst. 2 zjevně vydat vůbec nemohl, jak také Ústavní soud v tomto případě každopádně ani neučinil. Nevydal tedy rozhodnutí ani podle odst. 1 ani podle odst. 2 §71e, ani plně podle čl. 87/2 Ústavy, a dokud se tak nestane a soud plně nerozhodne podle §71e odst. 2, nemůže být prezident přinejmenším nijak volán k odpovědnosti za případné rozhodnutí neratifikovat Lisabonskou smlouvu, protože není stále jasné, zda je v souladu s ústavním pořádkem, resp. k tomu určený ústavní orgán, tedy Ústavní soud o tom nerozhodl. Ratifikace každopádně vzniká na základě rozhodnutí prezidenta - v případě rozhodnutí kladného musí být navíc smlouva spolupodepsána vládou, a rozhodne-li se negativně smlouva jednoduše nemůže vstoupit v platnost, dokud takové rozhodnutí případně nezmění, resp. pokud jeho postoj díky dalšímu rozhodnutí ÚS již plně odstraní argument, že soud nerozhodl o tom, zda je případná ratifikace v souladu s ústavním pořádkem, a sňal tak právně z beder prezidenta odpovědnost pro případ, kdyby přece jen nebyla v souladu s ústavním pořádkem a on ji přesto ratifikoval a vystavil tak Českou republiku jejím důsledkům, které už nelze prakticky rušit podle vnitrostátního práva (protože mezinárodní smlouva má podle čl. 10 Ústavy přednost přinejmenším aplikační přednost před zákonem a lidsko-právní dokonce sílu Ústavy podle nálezu 403/2002 Sb. - ať už byl takový dokument schválen v nedělitelném rámci mezinárodní smlouvy, nebo jejím vstupem v platnost vstoupil v platnost sám, aniž by byl její nedílnou součástí). Zda je Ústavní soud k převzetí takové zodpovědnosti kvalifikován a povolán zákonem o ÚS jednoznačně, je otázkou - osobně myslím, že ano, protože jestli kdo tak Ústavní soud - nicméně každopádně je jasné, že i kdyby ne, tak tím méně je k tomu každopádně povolán prezident. Proto až na další bude podle mě dobré, bude-li se držet doslovně čl. 87/2 Ústavy resp. zákazu ratifikace v něm obsaženém.
***** Čl. 6. odst. 2 Lisabonskou smlouvou novelizované SEU má zřejmě široké implikace otázek po ústavnosti ve vztahu k jím zamýšlenému přistoupení EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), zejm k jejímu protokolu 6. odst. 2 (tedy: "Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními...") a jeho případné nepřípustné důsledky na ochranu lidských práv občanů ČR podle ustáleného výkladu ochrany lidských práv - a to i podle čl. 115. onoho nového nálezu 446/2008 Sb. o Lisabonské smlouvě. V ČR a dalších evropských zemích je trest smrti zcela zakázán, což je pochopitelné, podíváme-li se třeba na statistiku jeho užití u nás - jen 18% trestů smrti v historii ČR bylo vykonáno za kriminální delikty - zbytek pochází převážně z dob jeho zneužívání právě pro retribuční a politické delikty v době nacistické okupace a za komunistického režimu. (Lidé si sice podle průzkumů přejí znovuzavedení trestu smrti, jakkoli to má klesající trend, nicméně jsem přesvědčen, že kdyby se podrobněji zkoumalo, zda by si přáli jeho znovuzavedení za retribuční a politické delikty, byl by postoj veřejnosti převážně negativní a pozitivní by byl jen v případě kriminálních zločinů násilné, zejm. homicidní povahy.) EU by ale přistoupením k EÚLP získala právo podle protokolu 6. odst. 2 EÚLP a mohla trest smrti částečně znovu zavést - s touto souvislostí se ostatně netají ve výkladu k oné Listině základních práv Evropské unie. Je samozřejmě otázkou zda se vůbec EU může stát stranou mezinárodní smlouvy podle mezinárodního práva - když vše nasvědčuje závěru, že nikoli, pokud by nebyla uznána býti státem. A zda tedy čl 6 odst. 2 Lisabonskou smlouvou novelizované SEU není v rozporu s mezinárodním právem, což platí možná i pro ustanovení o výlučné pravomoci uzavírat mezinárodní smlouvy v čl. 3/2 novelizované SFEU. (Vídeňská úmluva o smlouvách mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi dosud nevstoupila v platnost, mnoho států EU ji dosud ani neratifikovalo ani nepodepsalo, stejně jako ji nepodepsalo ES, tudíž se Lisabonská smlouva zřejmě řídí jen původní Vídeňskou úmluvou o smluvním právu, která jako možnou stranu mezinárodní smlouvy zná pouze stát.) Pokud by nicméně takto býti státem byla uznána, mohla by pak trest smrti znovu zavést, a to - vzhledem k zavedení rozhodovacích mechanismů kvalifikovanou většinou - možná i proti vůli ČR. Jakékoli byť i jen zpochybnění práva na život nebo schválení mezinárodní smlouvy, která by k takovému - byť jen zpochybnění, byť i jen teoreticky - mohla do důsledku uplatněna vést, by bylo v ČR zřejmě ústavně nepřípustné. Nicméně tyto úvahy naprosto nejsou předmětem tohoto pojednání, a měly by být - vzhledem k jejich kruciální závažnosti - právo na život vpravdě není žádná podružnost - předmětem dalšího případného podání k Ústavnímu soudu, když už nyní víme, že se nehodlá zabývat otázkami, které nebyly výslovně položeny a to navíc zřejmě vysloveně polopaticky.
((Vím, budu nejspíš vláčen, co si to dovoluji psát svůj názor, který není konformní, a vím, že se to celé může zdát složité, skoro jak by pravil klasik logiky: Ti co vědí, o co jde, ti jsou rádi, že to vědí, zatímco ti, co to nevědí, neví, že to neví, a tudíž nejsou neradi, že to neví, a přesto i proto jsou rádi, že jsou rádi, a zároveň ti co vědí, o co jde, jsou rádi, že vědí, že jsou to oni, co vědí, o co jde, a zároveň tedy rádi, že nejsou těmi, co o co jde nevědí, a proto ví, že jsou rádi, že jsou rádi a proč, zatímco ti, co nevědí, o co jde, to nevědí, jakož i že je rozdíl mezi mluvit a mlčet...Ale právě tím spíše by se mělo pro jistotu držet okřídleného pravidla logiky: O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. ...Každopádně v takovém případě radši nic nepodepisovat.))
© Jan Zeman 2009, všechna práva vyhrazena