Taktéž mnozí rodiče se nechtějí o děti příliš starat a nejraději by je nechali na krku škole po celý den, doma potom je raději zabaví televizí a počítačovými hrami. Takoví rodiče samozřejmě se budou stavět proti násilnějším metodám pedagogů, na druhé straně budou kritizovat školu, že děti špatně vychovává. A tak škola se stává stále více na základě vlády silnějšího doménou grázlů z vyšších ročníků a jejich obětí - učitelů, kteří mají hrůzu vstoupit do třídy, aby na ně žák nehodil nějaký předmět, nebo je přímo nezastřelil. Mohou se jen bránit útoku, nikoliv mu předcházet. Všichni vědí, že je to špatně, ale společnost, která už vzala svůj zánik jako holou skutečnost a chce si jen ještě chvilku užít, nemá zájem jiný než se tím nezabývat a neustále opakovat známé modernistické nesmysly o svobodě dítěte a ochraně jeho osobnosti. Přitom to celé slouží jen dalším pracovníkům k natahování ruky pro dotace a zvyšování platů. V takové společnosti, kde jsou na prvním místě jen platy a zisky to vlastně ani jinak dopadnout nemůže.
Jistým východiskem jsou soukromé školy, které ještě zpočátku byly pouze útočištěm neschopných dětí bohatých rodičů, kteří jim takto zaplatili diplomy. Později už jsou soukromé školy nutností jak svěřit dítě do jakéhosi přijatelného výchovného prostředí, protože grázly lze ze soukromé školy vyloučit a se souhlasem rodičů zavést přísnější metody výchovy. Nebezpečí je ovšem v divergenci celé společnosti, protože soukromé školy absolvují děti bohatých, jak nám zkušenosti ukazují, obvykle i bez ohledu na schopnosti. Tyto děti potom mají snadněji zajištěn úspěch ve společnosti, ačkoliv mnohdy nemají kompetence. Děti chudých rodičů zvláště z početných rodin jsou vychovávány spolužáky grázly ve státní škole, která už vlastně ani školou není, protože učitelé nemají šanci cokoliv pozitivního dětem předat. Dítě může být schopné, ale potřebné vzdělání nedostane. Tak se vytváří vrstva úspěšných bez zásluh a lumpenproletariátu, který je jen přítěží společnosti, ačkoliv mnozí jeho příslušníci tak skončili jen proto, že jim nebyla dána příležitost se chovat jinak, a to už ani ve škole.
Různí psychologové a sociologové včetně konformních pedagogů chtějí uplatnění a proto stále tvrdí, že dětem se musí věnovat „péče“, hlavně ovšem „jejich“ péče. Tato „péče“ má nahradit facky a potom i nezvladatelné děti se stanou beránky v jejich rukou. Ano, jistě mají pravdu. Všechno jde, když se vynaloží obrovské prostředky. Všechno je možné. Když bude za každým nezvladatelným dítětem stát jeden pedagog a jeden psycholog, může opravdu z rozeného grázla vzniknout výjimečně i použitelný člověk. Je to jen otázka prostředků, které by měl zaplatit stát. Ten ovšem prostředky omezuje a má pragmatický cíl nezadlužovat společnost. Prostředky prostě nejsou a tak se staví situace jako neřešitelná a natažené ruce zůstávají prázdné.
Ale facky, které rodiče, a někdy i učitelé, dávali dětem, byly jen tím řešením, které produktivně zvládlo výchovu zaměstnanými rodiči bez psychologů a jiných příživníků, kteří si vymysleli „práva dětí“, aby měli uplatnění. A ejhle, v rodinách s šesti dětmi a s příležitostnými fackami (ale většinou stejně jen autoritou a příkladem) byly vychováni lidé, kteří byli pracovití, morální, loajální, společensky zodpovědní a solidární. Jak se to mohlo stát bez oněch nepostradatelných „odborníků“? Snad zázrak? Nikoliv. Vyzkoušené metody, které provázely lidstvo tisíciletí jsou prostě tak produktivní, že je nenahradí žádné konstruktivistické představy, tak jako komunizmus nebyl schopen nahradit svojí utopickou teorií dlouhodobou praxi svobodné a tržní společnosti. Prostě tradiční metody fungují, protože kdyby nefungovaly, tak bychom tu nebyli, nebo bychom museli asi přijmout jinou kulturu a civilizaci. Bez občasných facek a úcty k rodičům a vychovatelům stejně žádná civilizace nikdy nefungovala. Ta, která si úctu a loajalitu nedovede vytvořit (a v ojedinělých případech i vynutit) stejně ztratila historickou šanci.
Ale už staré civilizace věděly a v humanitní době to bylo znovu ověřeno, že hlavní poslání školství, kromě osvojení znalostí, je utvořit dítěti autonomní etiku kompatibilní s řádem společnosti. Metody k tomu vedoucí musí zahrnovat i určitou míru nesvobody, protože dítě není dospělý a neplatí pro něj svoboda dospělého, ani lidská práva v plném rozsahu, platí jen láska k němu a jeho potřebám. Obvykle nedostatek lásky v modernitní společnosti je nahrazován nesmyslnými zákony, které vyžadují postoj k dítěti shodný jako k dospělému, což vede k situaci, kdy dítě má práva dospělého a přitom nemá tomu odpovídající povinnosti a zodpovědnost. Práva musí člověk dostat až v dospělosti zároveň se zodpovědností. Jenže co ve společnosti, která svým tradičním řádem pohrdá, autonomní etika je nepotřebná a důležitá je jen výchova k materiálnímu úspěchu za každou cenu? Když není řád, není k čemu vychovávat.
Proč tedy zasahovat do vyzkoušených fungujících systémů ověřených všemi civilizacemi? Je to opravdu jen touha některých „odborníků“ se uplatnit? Samozřejmě že tito „odborníci“ mohou plédovat svoje názory jen v určitém prostředí, které jim to dovolí a je jejich konstrukcím nakloněno. Lépe řečeno, i oni jsou produktem tohoto prostředí. Na začátku tedy nestáli oni, ale něco jiného, co zničilo původní tradiční hodnoty vůbec a nahradilo je nevyzkoušenými utopickými teoriemi, které jsou připraveny přivést společnost k potížím a zániku. Co to bylo?
Předně je to obava zkušených pedagogů z nařčení, že obhajují tělesné tresty. Dále je to odpor rodičů, kteří chtějí mít z dětí úspěšné manažéry, ale úcta a dodržování morálních pravidel je pro ně prázdný pojem. Myslí si, že děti budou úspěšné i bez morálky. Proč také, když vidí životní úspěch v nemorálním jednání? Tak se vlastně stalo školství poslední výspou jakýchsi morálních hodnot, které byly vštěpovány dětem bez zájmu a spolupráce rodičů a společnosti vůbec. Tento stav nemohl dlouho trvat a lze se divit, že školství tomu ještě tak dlouho odolávalo. Pomalu musel přijít konec. A tak se stal problém s tělesnými tresty jakýmsi průlomem do tohoto stavu. Najednou se zjistilo, že občas padne od starých zkušených pedagogů výchovná facka, a to se nesmí. A tak se musí nutně zavést to, co už dávno známe z amerických škol. Učitelé, kteří se bojí vkročit do třídy, občas jsou zastřeleni, ve třídách vládne džungle a násilí. Česká škola vybudovaná na základech Komenského musí být zrušena a nahrazena výchovou ke zločinnosti. Je to jen odraz nevyhnutelného vývoje. Společnost se rozkládá, zločin přestává být jako zločin vnímán, ctnostné jednání není potřebné a tak přece škola v tom nemůže zůstat pozadu.