Nový „demokratický” eurofašismus
Když veřejný zaměstnanec Evropských společenství Jacques Delors hrozil, že „se bude podílet na krizi” pokud vše nepůjde jeho cestou a když se vychloubal na konferenci TUC v Británii, že „již 80% rozhodnutí vlády bude učiněno v Bruselu”, mluvil pravým hlasem fašisty. Delors, stejně jako tvůrci a prosazovatelé vlády Evropských společenství, věří, že stát a jeho byrokrati jsou v „uspořádané” společnosti důležitější než národy a parlamenty.
Delorsovy politické začátky byly ve vichistickém ekvivalentu Hitlerjugend - Compagnos de France - a jeho chvála jednoho vůdčího vichistického ekonoma (jehož heslem bylo „vládnout znamená plánovat”) z něj udělala jednoho z ideálních kandidátů (spolu s vichistickým kolaborantem Françoisem Mitterandem) pro obouvání Evropy do holinek sociálně-ekonomického fašismu 40. let.
Sociálně-ekonomický fašismus vnímá malou roli politického nebo demokratického systému, protože věří - upřímně - že lidské štěstí může být zaručeno silným státem a silnými a disciplinovanými korporacemi kapitálu a pracovní síly, která sama sebe organisuje. Americká novinářka Dorothy Thompsonová strávila mnoho času v Německu 40. let a rozebírala s nacistickými teoretiky jejich plány pro Evropu. V Herald Tribune z 31. května 1940 napsala:
„Němci počítají s politickou mocí následující hospodářskou moc. Územní změny neuvažují, protože nebude žádná 'Francie' nebo 'Anglie' kromě jazykových skupin, pociťují malý bezprostřední zájem pokud jde o politické organisace … Žádný národ nebude mít pod kontrolou vlastní finanční či hospodářský systém nebo svá cla”
Helmut Kohl, stejně jako jeho němečtí předchůdci, vždy věřil, že „politická moc bude následovat za hospodářskou mocí”. Je vždy snadné předstírat (jako to činí kolektivisté), že obchod vyžaduje být „organisován”, administrátoři musí být jmenováni, nadnárodní zákony musí být přijímány a vynucovány hlavně aby se dosáhlo vyšší úrovně blahobytu a vzájemné „spolupráce”. Ale když jsou všechny tyto (zbytečné) struktury vytvořeny, je možno odhalit skutečný úmysl, jak to Kohl učinil nyní:
„Chceme politické sjednocení Evropy. Bez měnové unie není možná politická unie a naopak.”
„Vybudování evropského domu zůstává jedinou skutečnou zárukou svobody a míru v 21. století.”
Ve vzpomínce na nacistický národní romantismus Kohl prohlásil:
„Budoucnost bude patřit Němcům … až vybudujeme evropský dům.”
Kohlovy etatistická a korporativistická (a tedy antidemokratická) doporučení byla nedávno vyjevena, když prohlásil, že:
„Spojené království se připojí k jednotné měně [tj. vzdá se libry] protože to City chce.”
A to je právě ryzí fašistická myšlenka - bude to vůle to korporativistických a finančních institucí, co by mělo převážit vůli demokratických voličů. Kohl byl zvyklý na právě takový systém v Německu, kde i ti zvolení do parlamentu jsou přísně řízeni prostřednictvím proporcionální representace a systémem seznamu kandidátů. (Ti poslanci, kteří jsou na stranickém seznamu kandidátů jsou jmenováni výhradně stranickou mašinérií a nikdy se svým voličům nezodpovídají přímo. Polovina křesel v Německém parlamentu je reservována pro kandidáty podle stranických seznamů.)
Kohl a Mitterandova Francie rozšířili svou kontrolu na Evropskou komisi a Evropský soud. Soud připouští, že má politickou agendu a ne zákonnou a brání publikaci dokumentů Evropské unie když říká:
„… ačkoliv hlavy vlád opakovaně požadovaly otevřenost, jejich prohlášení jsou výhradně politická povahy a proto nejsou závazné pro instituce společenství.”
Nedávno interní memorandum Evropské komise odhalilo (úspěšný) pokus úředníků potlačit důkazy BSE u ne-britského hovězího masa aby nerozrušovali zemědělský trh (The Times, 2. července 1996).
Evropská komise demonstrovala svůj nechvalný korporativismus v přístupu k Bernardu Connollymu, „evropskému” úředníkovi který byl ředitelem odboru zodpovědného za Evropskou měnovou unii. Byl propuštěn za publikaci knihy kritické k EMU a politických intrikách v pozadí. Takto Connolly popisuje svou persekuci komisí:
„Nezajímaly je argumenty ale prováděli na mne osobní útoky. Byl jsem excentrický, se špatným charakterem, extrémista, a byl jsem vždy trochu blázen.”
Jak typické pro slabé a neschopné korporativisty, jejichž politika vždy vytváří chaos, z něhož potom obviňují ty, kteří předvídali nebo odkrývali chaos. A je též typické, že tváří v tvář své vlastní neschopnosti taková organisace pokládají lži a zkreslování za legitimní nástroj vlády. Proto to byla sama Evropská komise která odložila vydání svého vlastního přehledu ukazujícího kolaps důvěry v evropský obchod a musel se omlouvat za zkreslení při zveřejnění výzkumů veřejného mínění, aby se zdálo, že evropské veřejné mínění jeví více nadšení pro měnovou unii než je tomu ve skutečnosti.
Ti kdo se sklání tak nízko necouvnou před fašistickou persekucí jednotlivců, kteří se jim vzpírají. Bernardu Connollymu po jeho propuštění zpochybnili i jeho nárok na důchod, jeho telefon byl napíchnut a jeho žena byla utlačována a pronásledována - statečná nová Evropa.
V listu Le Figaro z května 1994 byl Claude Cheyson, bývalý francouzský ministr zahraničí a evropský komisař, interviewován. Připustil, že by nikdy „nevybudovali Evropu” než díky absenci demokracie. Tvrdil že problémy se kterými se nyní potýká Francie vznikly v průběhu demokratické debaty během francouzského referenda o Maastrichtu!
Jiný vedoucí francouzský politik, Raymond Barre, bývalý premiér, ventiloval své názory na demokracii:
„Nikdy jsem nepochopil, proč by veřejní mínění o evropských myšlenkách mělo být bráno v úvahu.”
Na takovém základě nás nemůže překvapit, když tzv. „Evropský parlament”, voleb do kterého se zúčastnilo stěží 35% obyvatel (25% ve Spojeném království), je útočištěm malé kriminální společnosti. Bývalý francouzský ministr Bernard Tapie byl odsouzen do vězení a jeho imunita jako poslance francouzského parlamentu byla zrušena. Zůstala mu ovšem imunita díky jeho postavení poslance evropského parlamentu a procedura zbavení imunity byla odmítnuta „demokraty” v tomto „parlamentu”. Ve skutečnosti do roku 1992 bylo jen 13 z 66 požadavků na zbavení imunity bylo úspěšných. Proto nemůžeme být překvapeni, když Evropská unie která ztrácí ročně 6 miliard liber díky defraudacím a jejíž systém zemědělských dotací je infiltrován mafií by měl být dalšími nebesy pro zločince.
Britský poslanec Evropského parlamentu Tom Spencer bojující za proniknutí demokratického světla do Evropské unie napsal, že Britové by neměli mít námitky protože, přestože evropské zákony jsou vnucovány britskému parlamentu, byly schváleny Radou ministrů (ve které jsou Britové pravidelně přehlasováni), Evropským parlamentem (stejný případ) a schváleny britskými úředníky (neveřejná setkání). Noví eurofašisté si myslí, že stranické manifestace, britské obecné volby, vypočitatelní poslanci a suverenita westminsterského parlamentu nemají nic společného s demokracií a proto není problémem jejich absence z nového zákonodárného procesu v „Evropě”.
V těchto arogantních zamítnutích našeho demokratického dědictví Eurostát bude mít podporu Konfederace Britského průmyslu a jiných korporativistických organisací, ve kterých jsou organizováni naši méně schopní manažeři. President Britské obchodní komory zdůraznil v Times:
„Evropa je příliš důležitý objekt, abychom ho ponechali samotným politikům.”
Ale my ovšem potřebujeme brilantní názory CBI a Obchodní komory, kteří byli tak halasnými podporovateli Evropského mechanismu směnných kursů (ERM) - dokud nezkolaboval. Jak nevzpomenout předcjůdce CBI - Federaci britského průmyslu, který koncem března 1939 v Düsseldorfu schválil plán hospodářské spolupráce s „Reichsgruppe Industrie”, skupinou vedoucích německých průmyslníků, v jejímž čele stál Gustav Krupp. Ať už připravovala opuštění libry nebo přípravě jeviště pro II. světovou válku, CBI (FBI) byla vinna buď tupou hloupostí nebo kategorickou proradností. V případě historie této organisace musíme mít na mysli, že když, jak se často stávalo, BBC měla rozhovory s jejich představiteli co je nejlepší pro britské podniky, byli zvyklí odvolávat se na naší zem.
Politici, kteří byli odpovědní za rozbití britské ústavy mají také starý pohled na demokratické procedury. Když John Major resignoval jako stranický vůdce a byl nahrazen Johnem Redwoodem, jeden z kolegů z Majorova kabinetu poznamenal o tajném hlasování:
„Nemluvte mi o tajném hlasování. Našli jsme jen onuce”
Pouze jakýsi druh demokratického úředníka kterému bychom přáli ctnost Matky Parlamentů. Nelze se divit, že takové postoje jsou typické mezi eurofanatickými zastánci Johna Majora.
Jedna z forem kterou fašistický stát kontroluje lidi je formální udržování demokratických struktur ale jejich oslabování kupováním oddanosti úředníků. Když ministři v dolní a horní sněmovně hájili instituce a politiku Evropské unie, nebylo veřejnosti jasné, jak ti samí ministři vydělávají na té samé politice. Nedávno list Sunday Times měl rozhovor s hlavním konservativním mluvčím pro zemědělství - oblasti, která je téměř zcela pod kontrolou Bruselu. Ukázalo se, že hlavní mluvčí horní a dolní sněmovny mají podstatné zájmy v zemědělství a každý z nich dostal 50 000 a 150 000 liber v evropských grantech, podporách a nechvalně známých „nechání ladem” (poplatcích za nepěstování úrody). Jedna věc je v případě mluvčích konservativní vlády jasná - představují své vlastní finanční zájmy, ne demokratické zájmy Spojeného království.
Jiná metoda tyranie praktikovaná lokaji a Eurostátem dosazenými lidmi v rámci Spojeného království bylo prosté odmítnutí odpovědět na kritiku nebo dokonce na parlamentní otázky. Následující dialog se odehrál ve Sněmovně lordů v červenci 1995:
Lord Stoddart ze Swindonu (Labour) se ptal, zda Vláda Jejího veličenstva bude provádět analýzu nákladů a přínosů členství Spojeného království ve Evropské unii odděleně od přístupu Spojeného království na Společný evropský trh.
Lord Henley: Vážení lordi, vláda nemá žádný záměr k provádění takové analýzy … Vláda se domnívá, že výhody členství v Evropské unii jsou samozřejmé.
Arogance moci vychází z toho, že vše je „samozřejmé” a veškeré konkurenční návrhy (pravda!) nemohou být tolerovány a že žádné čestné dotazy které by mohly zpochybnit „znalost” státu nejsou povolené.
Tři vlastnosti jsou charakteristické pro fašisty - víra v sílu a právo státu, potlačení nesouhlasu a osobní zneužití jako zbraně proti zranitelným (jako náhrada racionálních argumentů). Všechny tři byly demonstrovány tímto nejvíce eurofašistickým konservativním poslancem (a ministrem zahraničí). Tristan Garel-Jones, když vysvětloval svůj nemravný útok na konservativního spolu-poslance:
„Chtěl jsem vidět tvé tělo plující dolů po řece jako příklad nepřítele státu.”
Tato násilná slova byla dobře reflektována ve slovní a dokonce fyzické zastrašování konservativního poslance vládním Whipem.
V knize Treason at Maastricht, ve které Norris McWhirter a já analyzujeme narušení 800-let-staré britské ústavy jsem zdůraznil, že stejně jako americká unie (ze které se pokoušely uniknout konfederační státy) smlouva o Evropské unii podepsaná v Maastrichtu a Římská smlouva která byla připojena také nemá žádnou možnost či mechanismus pro vystoupení z Evropské unie. Holandský mluvčí EU Nikolaus van der Pas, nedávný hlasatel příští „občanské války” v Evropě prohlásil:
„Není tu žádný východ … je to všechno tak [sic] ohromné a složité ve srovnání s cukrářstvím, kde můžete chodit dovnitř a ven.”
A opět vidíme imperiální nutnost kontinentálního korporativismu a kolektivismu. Svoboda a zodpovědnost, národovectví, demokratická suverenita - na nic z toho se nelze tázat. Pohled dovnitř, agresivní paranoia Evropské unie jsou obdivuhodně shrnuty ve slovech francouzského listu Le Figaro když doporučuje protekcionistická opatření k léčení nezaměstnanosti způsobené „evropskou” hospodářskou a sociální politikou.
„Abychom zachovali pracovní příležitosti v Evropě, je to svět co je nutno změnit.”
Jak to připomíná chvástání a blouznění Hitlera a jeho přisluhovačů. Ale samozřejmě typ fašistických myšlenek a chování zaznamenané jsou přirozené důsledky sociálních, hospodářských a ústavních struktur založených „Evropskou” unií, založených na nacistických plánech z roku 1942. Ti kdo zapomněli historii jsou odsouzeni k tomu ji znovu prožít.
Z knihy Evropský úplný kruh. Korporativní elity a nový fašismus
Rodney Atkinson
Třetí vydání z prosince 1998
Rodney Atkinson BA MSc MIL vystudoval na universitách v Durhamu a Newcastlu upon Tyne než se po 6 let stal přednášejícím na universitě v Mainzu v Německu. Po návratu pracoval v pozici obchodního bankéře v londýnské City před tím, než zahájil svou vlastní činnost v nemovitostech, konferencích a publikacích. Píše o politické ekonomii s celonárodním s světovou pověstí a byl příležitostným poradcem vládním ministrům. Publikoval články v listech Daily Telegraph, The Guardian, The Times, The Financial Times a Wall Street Journal. Je autorem nějakých 50 článků a politických úvah a šesti knih - Government Against People (Vláda proti lidu - 1986), The Emancipated Society (Emancipovaná společnost, 1988), The Failure of the State (Chyba státu, 1989), Conservativism in Danger (Konservativismus v nebezpečí, 1991), Your Country Your Democracy (Tvá země Tvá demokracie, 1989) a s Norrisem McWhirterem Treason at Maastrich - The Destruction of Nation State (Maastrichtská zrada - likvidace národního státu, druhé vydání 1995). Byl častým komentátorem o politických a ekonomických záležitostech v televizi a v rozhlase.