Tyranie politické korektnosti ve Spojeném království
Zde je jeden z nejznámějších probíhajících případů justice postavené na hlavu ve Velké Británii:
Farmář Tony Martin dostal rok vězení za vyslovení názoru, že Angličanův dům je jeho hrad. Ale protože vám to určitě připadá příliš absurdní, než aby to mohlo být samo sebou, dejme si to chronologicky.
Začalo to tím, že se mu do domu vloupali dva lupiči. Protože to už byla několikátá loupež a policie se nikdy nedovolal, chodil spát s loveckou puškou, na kterou měl legální zbrojní pas. Tentokrát si na lupiče do tmy poslepu vystřelil. Jednoho postřelil tak, že zanedlouho umřel, druhý utekl s poraněním. Policie a soudy si na ně všechny posvítily takto: Postřelený lupič dostal za vloupání pár měsíců, třebaže byl za podobný zločin souzen už po čtyřiatřicáté. Martin byl obžalován nejprve z vraždy, nakonec odsouzen na pět let, když doznal neúkladné zabití. Obhajobu sebeobranou mu soud zamítl.
Po určité době odpykaného trestu se obvykle zvažuje propuštění na podmínku. Martin byl všeobecně označován za vězně klidného a přátelského, a tak se počítalo s jeho časným propuštěním po dvou a půl letech. To však zamítl podmínkový referent, podle jehož posudku Martin zastával společensky nebezpečné názory.
Odůvodnění znělo doslova takto:
„Má vyhraněné názory na to, jaká by Anglie měla být a často se zmiňuje, jak nádherná společnost to byla v padesátých letech. Projevuje postoj diskriminující některé složky komunity a jeho názory na společnost jsou v rozporu s většinovým myšlením 21. století. Velmi silně se domnívá, že má právo bránit sebe a svůj majetek. Zastává názor, že Angličanův dům je jeho hrad. Domnívá se, že kdyby mu lupiči nevstoupili do domu, nevznikl by žádný trestný čin. Podle mého náhledu zafixované názory u pana Martina vytvářejí riziko, že by se v budoucnu zachoval podobně. Za těchto okolností nemohu doporučit jeho podmínečné propuštění.“
Stručně řečeno, jak uvedeno na začátku, napařil mu další rok kriminálu.
Martinův právník se proti zamítnutí podmínečného propuštění odvolal k soudnímu řízení, které zamítnutí potvrdilo a nechalo Martina ve vězení. Mezitím propuštěný lupič, který za celých svých 32 let života nebyl nikdy v zaměstnání, podal na Martina žalobu, že mu zraněním způsobil dlouhodobou pracovní neschopnost a žádal 15.000 liber odškodné. Soud mu přiřkl právo Martina soudit, jen co se Martin vrátí z vězení. Žaloba stojí daňového poplatníka čtvrt milionu liber a probíhá i v době, kdy je lupič opět ve vězení, tentokrát za prodej drog.
Mezitím taky jakýsi romský soud Martina za zabití a zranění lupičů odsoudil k trestu smrti a vypsal na jeho hlavu odměnu 60.000 liber. Člověk by si myslel, že policie se pokusí účastníky romského soudu identifikovat a obžaluje je z nabádání k vraždě. Místo toho jen vysvětluje, jak bude těžké Martina před „výkonem popravy“ bránit, a doporučuje mu, aby se domů nevracel, změnil si identitu a odstěhoval se jinam.
Po příchodu na svobodu podmínečně po třech a půl letech Martinovi rozhlasový redaktor v rozhovoru položil mimo jiné tuto otázku:
"Jak si srovnáte, že jste proti lupičům použil násilnou obranu, ačkoli všichni ostatní občané ponechávají výkon zákona zákonným orgánům? Je nás přece už tolik, kdo jsme byli vykradeni, že je to bezmála běžná událost."
Martin se tady zmohl jen na tuto odpověď:
"Tak pro vás už je loupež běžná událost?"
Pozoruhodná je reakce Martinových sousedů. Jeho návrat domů jim jen způsobí nepříjemnosti, měl by se odstěhovat někam jinam.