Prezident republiky k 10. výročí vstupu České republiky do NATO
Přijetím naší země do Severoatlantické aliance byla realizována jedna z klíčových priorit polistopadové zahraniční a bezpečnostní politiky naší země. NATO jsme mnozí z nás – i v komunistické éře – chápali jako jeden ze základních pilířů svobodného světa. Viděli jsme, že obstál v konfrontaci s expanzí komunistické totality a že výrazně přispěl k vítězství svobodného světa ve studené válce.
Viděli jsme i to, že Severoatlantická aliance vždy znamenala více než pouhý vojenský a bezpečnostní pakt. Toto obranné spojenectví nejvýznamnějších demokratických států z obou stran Atlantiku spojují nejen společné politické zájmy, ale i společně sdílené hodnoty, které jsou tyto státy připraveny rozvíjet a bránit. Toto spojenectví vytvořilo pevnou transatlantickou vazbu, která je již 60 let osou moderní západní civilizace. Neopakovala se situace po první světové válce, kdy se Spojené státy po mírové konferenci stáhly zpět za oceán a ponechaly Evropu vývoji, který o dvacet let později vyústil v nový, ještě krvavější světový válečný konflikt. Byla to americká vojenská síla a její spojenectví s demokratickou Evropou v rámci NATO, jimž náš kontinent vděčí za bezprecedentních šedesát čtyři mírových let.
Toto vše jsme si my, kteří jsme na druhé straně železné opony dlouhá desetiletí snili o znovunabytí svobody a demokracie, dobře uvědomovali. Byli jsme svědky toho, jak agresivní totalitní komunistický systém tváří v tvář odhodlání a připravenosti Západu bránit svobodný svět postupně ztrácel politickou iniciativu, aby se nakonec, neschopen ekonomické a vojenské soutěže, sám zhroutil. Pro nás, bývalé satelity sovětského impéria, se tím otevřela cesta k návratu mezi svobodné a demokratické státy Evropy. Již tehdy nám však bylo jasné, že v eufórii nad pádem berlínské zdi a nad koncem studené války nesmí svobodný svět opustit to, čemu vděčí za své historické vítězství. Proto jsme od počátku odmítali představy, že by spolu se zánikem Varšavské smlouvy mělo zaniknout i NATO. Jeho rozšíření do střední Evropy jsme naopak považovali za rozhodující garanci změn, které v našem regionu proběhly počátkem 90. let.
Je třeba poděkovat i dnes těm státníkům členských zemí NATO, kteří tuto historickou výzvu pochopili a kteří se v roce 1999 i v roce 2004 zasloužili o rozšíření NATO o postkomunistické země.
NATO prokázalo, že nebylo pouze institucí éry studené války a že má svou významnou roli i smysl v době dnešní. Je založeno na principu dobrovolné spolupráce. Není pouze vojenskou strukturou, je i nástrojem politických konzultací. Není monolitním blokem, v němž by dominoval jediný názor, ale místem pro dialog a hledání konsensu. Proto se NATO mohlo stát platformou k hledání řešení nových bezpečnostních rizik, kterým Evropa a svět po skončení studené války čelí, ať to byla situace na Balkáně či boj proti mezinárodnímu terorismu a s ním spojené angažmá NATO v Afgánistánu či Iráku.
Armáda České republiky se řadu let účastní vojenských aktivit NATO na Balkáně, v Iráku a v Afgánistánu. Čeští vojáci v misích NATO prokázali, že jsou spolehlivými spojenci, osvědčili bojové hrdinství a iniciativu. Členství v NATO umožnilo naší armádě transformovat se v moderní ozbrojenou sílu, které právě alianční spojenectví umožňuje spolehlivě chránit bezpečnost naší země.
Máme má zájem na tom, aby NATO bylo i do budoucna akceschopnou a efektivní obrannou aliancí, aby nedošlo k vyprázdnění jeho základního obsahu – společného závazku všech členských zemí bránit kteréhokoliv člena před vnějším ohrožením. NATO se nesmí přeměnit v další Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě či ve světě a přestat být vojenskou aliancí, garantující bezpečnost svých členů. NATO musí zůstat základem evropské obranné architektury. Pouze tak lze zachovat pevnou transatlantickou vazbu, na níž poválečná bezpečnost Evropy stojí. Tuto prioritu by měly sledovat i všechny úvahy o dalším vývoji evropské integrace v bezpečnostní oblasti. Všechny tyto priority je třeba mít na mysli i při úvahách o dalším rozšiřování NATO. Nesmíme dopustit, aby bylo další rozšíření na úkor akceschopnosti a aby devalvovalo sílu a dosah aliančních bezpečnostních závazků. Nesmíme dopustit, aby věrohodnost a síla NATO ve světě poklesla.
Přeji si, aby Severoatlantická aliance zůstala i pro další desetiletí zárukou bezpečnosti České republiky, Evropy i stability ve světě.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 12. března 2009