Václav Klaus k tragickému výročí 15. března
Od okamžiku, kdy byl nacistickým Německem okupován okleštěný zbytek Československé republiky a kdy Adolf Hitler na Pražském hradě vyhlásil vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, uplyne zítra již 70 let. Tímto dnem započalo dlouhé období totality, které s krátkou přestávkou tří poválečných let trvalo až do listopadu 1989.
Likvidace zbytku Československa byla dalším z dlouhé řady snadných Hitlerových triumfů, umožněných politikou appeasementu Velké Británie a Francie. Nebylo proto žádným překvapením, že se obě tyto země po 15. březnu nezmohly na více než na formální protesty, i když – a to u nás nebývá často zdůrazňováno – Mnichovskou smlouvou právě tyto dvě země spolugarantovaly hranice torza naší země, které po zabrání pohraničních oblastí zbylo z původního Československa. Ukázalo se, že jim o naši zemi nikdy moc nešlo.
Britskou a francouzskou politiku ovládala představa, že je možné předejít opakování válečné tragédie tím, že budou evropské záležitosti spravovány spoluprací velké evropské trojky – těchto dvou velmocí a Německa. To mělo být pro tuto myšlenku motivováno hospodářskou pomocí a příslibem uspokojení jeho „oprávněných“ požadavků na jeho východních hranicích.
V západních metropolích navíc sílilo špatné svědomí za tvrdost versailleského míru a za tehdejší ponížení Německa. Začalo být považováno za sporné, zda je rozumné budovat a udržovat nejistá spojenectví se středoevropskými sousedy Německa (nebo se vůči němu dokonce snažit o mocenskou převahu), když by mohlo být daleko efektivnější o vládě nad kontinentem se s ním dohodnout. Na překážku této iluzi nebylo ani vítězství nacistů v Německu na počátku třicátých let. Západní demokracie věřily i tomu, že bude s novým, autoritativním režimem dohoda snazší, než s chaotickou německou demokracií wiemarského typu. I to patřilo do logiky appeasementu.
Hitler tuto logiku brzy pochopil a umně ji využíval. Jím deklarované cíle byly proto vždy na první pohled přiměřené. Nežádal vlastně nic jiného než rovnoprávnost s ostatními velmocemi a právo všech Němců žít v jednom státě. V tuto jeho upřímnost Francie a Británie chtěly věřit. Obětovaly nejprve versailleská omezení německé vojenské a hospodářské síly, poté rezignovaly na Rakousko, a v Mnichově se vzdaly i svého věrného a oddaného spojence, Československa. Respektování principu práva na sebeurčení pro Němce za hranicemi Německa, popřeného versailleskou smlouvou, se už tehdy, dnes bychom řekli politicky korektně, pro obhájení politiky ústupků nacistickému diktátorovi přímo nabízelo.
Hitler však o žádnou trvalou dohodu a spolupráci nestál. Sledoval své maximalistické světovládné cíle a jednotlivé ústupky, ke kterým západní mocnosti dotlačil, byly pro něho pouhým předstupněm k dalšímu kolu požadavků.
15. březen byl ale krokem dál. Likvidací toho, co po Mnichově zbylo z Československa, Hitler poprvé, zcela otevřeně a nezakrytě, překročil hranice legitimity nároků, kterou mu západní velmoci byly ochotny přiznat. Násilím připojil k Německu stát obývaný neněmeckým obyvatelstvem, žijícím navíc na území, které historicky k Německu nikdy nepatřilo. Jasně tím prokázal, že mu nejde o nápravu poválečných křivd, ale o nadvládu a dominanci v Evropě. Ústupky, které mu západní velmoci až do té chvíle činily, se v té chvíli vyjevily v pravém světle – jako krátkozraké kapitulantství a jako ostudná a amorální naivita, která se nezastavila ani před zradou svého spojence. Teprve tehdy se Británie a Francie rozhodly Hitlerovi v ničem dalším neustoupit. Proto jeho následné požadavky vůči Polsku nevedly k další „mnichovské“ konferenci evropských velmocí, ale k vyslovení bezpečnostní garance Polsku britskou vládou. Cesta k válce tím byla dokořán otevřena.
Pro náš národ byl 15. březen pádem na nejhlubší dno. Armádě bylo již podruhé v průběhu šesti měsíců zakázáno bránit zemi. Nešťastný prezident Hácha, který byl brutálním psychickým nátlakem Hitlera přinucen odevzdat v Berlíně osud českého národa do rukou říšského kancléře, se stal symbolem našeho ponížení, stejně jako německé jednotky na Václavském náměstí a Adolf Hitler shlížející z oken Pražského hradu na Prahu. Neobstál ani vztah česko-slovenský. Slovensko se vlastní volbou stalo německým satelitem, zatímco Protektorát dostal víceméně koloniální statut.
15. březnem vzala za své i tzv. druhá republika – odpudivá půlroční éra, v níž se napovrch dostaly nejhorší národní vlastnosti v podobě štvanic na demokraty, patolízalské servility k sousední velmoci, pošlapávání odkazu první republiky a omezování demokratických svobod. K ničemu to samozřejmě nevedlo. Němci o žádné politické spojenectví z české strany nestáli. Pro Čechy v Německem vedené „nové Evropě“ místa nebylo.
15. březnem 1939 začala nejtragičtější kapitola našich moderních dějin. Prožitek tohoto dne, spolu s prožitkem následujících let okupace, na dlouhá desetiletí poznamenal historickou paměť a politické postoje občanů naší země. Přispěl i k tomu, že se po válce velká část z nich obrátila k demokratické tradici první republiky zády a podlehla svodům komunistické propagandy.
Proto považuji za nutné toto smutné datum naší historie v den jejího 70. výročí připomínat. Ovlivnilo naše životy více, než si dnešní generace uvědomují.
Václav Klaus, Právo, 14. března 2009