Blíží se kolaps české pravice?
Arogantní Topol dostal, co si zasloužil
Štěpí se ODS po odchodu Václava Klause, po přitakání Lisabonské smlouvě? Na první pohled se zdá, že ne: přirozená reakce tvrdého jádra ODS na ústup od programových principů v reakci na změnu zahraniční politiky ODS by měla být prchnout ze strany. V polovině března to vypadá, že se nic neděje. Rozhodli se "hardcore" členové v ODS zůstat, nebo jen vyčkávají? Budou hlasovat ve volbách pro jinou, než svou stranu? Slyší někteří trávu růst, nic zlého se neděje, voliče zajímá toliko jak se vypořádat z krizí plus úspěch předsednictví v EU, či se blíží ke kolapsu celá pravice?
Alternativní pohled bez politické koreknosti
Václav Klaus odešel ze strany ODS proto, protože se s ní začal ideově rozcházet. Následně na to vznikla nová strana, ke které se prezident přiznal svou zdravicí, jež poslal na její ustavující sjezd. Berani, neboli Strana svobodných občanů, poskytla útočiště lidem, kteří patřili k hardcore ODS od samého počátku její existence a zejména v otázkách zahraniční politiky zastávali nesmiřitelná stanoviska. V několikačlenném přípravném výboru této strany tak zasedl například Jiří Payne, spoluzakladatel ODS, který byl v polovině 90 let náměstkem ministra obrany a později dlouholetým poslancem, vedoucím delegace poslanců při Parlamentním shromáždění NATO a člen delegace při PS OBSE.
Tento poslanec se v roce 1999 na diskrétních jednáních parlamentního shromáždění NATO v Amsterodamu zasadí o americké přisvojení nápadu s radarem protiraketové obrany v Česku. Proč nakonec prohrál v ODS? Na vnitrostranické půdě byl v konfliktu s úspěšnějším Janem Zahradilem, který byl koncem devadesátých let hlavním mluvčím obhajoby politiky českých národních zájmů a zejména eurorealistického proudu v ODS. Vzpomeňme si na tu dobu, Jan Zahradil byl papežštější než papež, zejména ve srovnání s Václavem Klausem a jeho vliv způsobil, že byl Jiří Payne vyobcován s politiky na úrovni pražské ODS.
Po té, co Václav Klaus byl zvolen prezidentem, stal se Payne jeho poradcem přes zahraniční politiku. Jiří Payne na kongresech ODS vytrvale upozorňoval na problematická místa stranické politiky. Ač nebylo vždy možné s jeho vývody zcela a bezvýhradně souhlasit, v zásadě měla jeho kritika racionální jádro.
Druhým neméně aktivním politikem, který míval bezprecedentní vliv na zahraniční politiku ODS, je filosof Miroslav Bednář. Také tento muž se stal členem úzkého vedení nové beraní strany. V období politiky ODS ohledně silného prosazování českých národních zájmů byl Miroslav Bednář generátor myšlenek, kterými obratně konstruoval to, co Jan Zahradil prezentoval. Bednářovým odchodem ODS ztrácí velmi mnoho.
Dalším prchnuvším je jeden z mála publikujících ekonomů v ODS. Petr Mach byl (doslova do včerejška) ředitelem a zakladatelem CEPu. Stál u jeho zrodu a podílel se organizování panelů a vymýšlení témat stejně jako Jiří Weigl, současný kancléř Hradu.
Václav Klaus přišel na myšlenku založit CEP coby "research policy institut" kolem roku 1997. Petr Mach s ním na založení CEPu úzce spolupracoval a během několika let se stal jeho výkonným ředitelem. Za desetiletou dobu své existence CEP uspořádal desítky konferencí a panelů na nejrůznější ekonomická, historická, zahraničně-politická či právní témata a vydal okolo 75 tématických sborníků. Díky CEPu se mohla laická veřejnost dozvědět, kdo to byl ekonom Schumpeter, něco zajímavého o česko-německé deklaraci či co přinese zavedení Eura. Skladba panelistů byla vždy názorově rozdílná, diskuze se vždy stávala malou kontroverzí, která pokračovala i v zákulisí. Mluví-li dnes Jan Švejnar o tom, že je třeba založit myšlenkový think-tank, pak se nemusí namáhat. Think-tank CEPu fungoval pod Machovým vedením více než deset let a byl vždy natřískán zvídavým a dychtivým obecenstvem.
Shrneme-li, že odchodem významných aktivních členů do nové strany Občanská demokratická strana cosi ztrácí - totiž myšlenkový potenciál a jeho tříbení v politickém životě, pak je spravedlivé říci, že také něco na oplátku získává.
Indiferenti přicházejí
ODS v čele s Václavem Klausem vedla mnoho bitev. Hlavní směr společenské konfrontace představoval - po zápase o podobu ekonomické transformace a po vstřebání důsledků rozpadu federace - střet s tzv. nepolitickou politikou Václava Havla, s jeho představou občanské společnosti Klausem neomylně identifikovávanou jako místní výraz prachobyčejné korporativistické tendence. Havlovské proudy dostaly příležitost k odvetě po té, co Václav Klaus byl zvolen prezidentem republiky a jeho sepětí s ODS se začalo rozvolňovat.
Proud tehdejších poražených začal do ODS téci již v dobách počátku Topolánkovy vlády a prudce zesílil po odchodu Václava Klause z funkce čestného předsedy ODS. Nejednalo se o proud mohutný, leč o to významnější: noví členové ODS byli a jsou buďto tzv.pravdoláskaři, nebo názoroví indiferenti, což - je skoro totéž.
Například do oblastního sdružení ODS na Vinohradech na Praze 2 byly v únoru tohoto roku přijaty téměř dvě desítky nových členů, mezi kterými jsou bez výjimky lídři bývalé unionistické a „evropsko-demokratické" opozice na komunální úrovni Prahy 2, jeden opozičník působil v zastupitelstvu Prahy 5. Do ODS se pokradmu vrátili lidé jako Tomáš Vrbík, který si za Unii Svobody jako poslanec hezky zavládl v koalici s ČSSD, a který tak nějak dnes „skončil" jako ředitel kanceláře náměstka ministra vnitra pro veřejnou správu, informatiku, legislativu a archivnictví. Pokud tyto lidi nechce ODS nějak perlustrovat, musí je přijmout: doposud jediné odmítání přijetí bylo akceptovatelné u bývalých členů KSČ a StB.
Vraťme se na začátek: ODS po odchodu názorově vyhraněných členů doposud tvořících názorový hlavní proud, a po příchodu „jinak smýšlejících", se stává stranou bez pevně zapuštěných ideových kořenů. ODS dnes podléhá soustředěnému a dlouholetému tlaku svých politických odpůrců tím, že je vzata ztečí zevnitř.
Autentická ODS, tak jak ji známe z devadesátých let, proto přestává existovat.
Mýlí se ti, kdož se domnívají, že je to hlavně tím, že mizí politická poptávka po ryzím konzervativním a ryzím ekonomickém liberálním proudu. Nikde není psáno, že nemůže v blízké budoucnosti strana hájící tyto názory vítězit, nikde není psáno, že touto stranou bude či nebude SSO. Lidé, vyznávající tyto hodnoty, nevymřeli a ani nerezignovali. Bohužel, z ODS se stává něco na způsob Unie svobody a je jen otázkou času, kdy bude tato identita definitivně naplněna i mírou volebních preferencí. Kdo tedy vyhraje? Odpověď je nabíledni: Paroubek, Rath, soudruzi a ti druzí.