Je vlastenectví zbytečné?
Stávající soubor idejí modernistické společnosti se tváří, jakoby nepotřeboval žádnou nezištnou angažovanost, jakoby bylo vše zaplatitelné penězi, vše byla jen záležitost jednotlivce a společenstva neměla už ve světovém multikulturním prostředí žádné místo. Morální chování ke společenstvu, k rodině, k obci, k národu a ke státu je zbytečné, protože tato společenstva už nemají pro kosmopolitního člověka význam, a je jen na jeho individuálním rozhodnutí, zda je nějak podpoří nebo ne. Určitě to nemusí udělat, není to od něho požadováno ani morálně, ani na základě zákona. Proto také jen peníze, zisk a osobní prospěch určují jeho život. Může také sloužit nějaké světové ideji, třeba enviromentalizmu, charitě k zaostalým zemím nebo k ohroženým zvířatům. Nicméně jen na základě svého svobodného rozhodnutí. Nekonečně svobodný člověk nikomu a ničemu zavázán není. Jak potom mohou společenstva existovat? Co se stane, když zaniknou? Opravdu jsou zbytečná a svět je jen souborem jednotlivců?
Vlastenectví je vlastnictví
Motto: Vlastenec je vlastník, miluje svoji vlast jako svůj dům a svůj národ jako svoji rodinu
Pojem morálních vztahů na základě identity je dán otázkou, zda má společenstvo význam a zda existuje. Tuto otázku lze zodpovědět snadno. Pokud bydlím na nějakém místě, se kterým se identifikuji, mám místní zájmy (majetek, vztahy), společenstvo obce má pro mne význam a nemohu se ho stranit. Pokud tak činím, jsem jen příživníkem a vlastně spoléhám, že druzí vyřeší za mne otázky prostředí ve kterém žiji a které vyžaduje stálou péči. Někdo se musí starat o obec, o problémy s prostředím a se vztahy. Mohu si zaplatit zastupitele, který funguje jen za peníze, ale tím nastává právě to, co v našem státě kritizujeme, co se zřejmě projevuje v tomto případě všude na světě – krize svěřenectví. Když někdo nedělá práci pro svoje prostředí a spoluobčany s láskou a na základě ctností, nedělá to nikdy dobře a vždy to vyústí do nezájmu, v případě pokleslé autonomní etiky do rozkrádání a tunelování.
Nedávno si mi stěžoval majitel místní restaurace na známý jev: Jeho zaměstnanci nezhasínají světla v místnostech, ve kterých nejsou hosti. Prý je to nemůže naučit. Když on v restauraci pracuje, tak to hned pozná na účtu za elektřinu. A nejenom na elektřině, také v poměru zaplaceného a spotřebovaného piva a dalších věcech.
Vlastenectví a vlastnictví je shodný pojem. Vlastenec považuje svoji obec, národ, stát za svoje vlastnictví. Podle toho potom pracuje a výsledky se dostavují. Zaměstnanec pracuje jen pro svůj plat a víc ho nezajímá. Pokud budou politici zaměstnanci, potom prodají státní zlato v době, kdy je jeho cena nejnižší, dohodnou výstavbu dálnice za cenu pětinásobnou než je ve světě běžné – prostě nebudou zhasínat a budou dávat pivo svým kamarádům bez zaplacení.
Pokud nebudeme vlastenci, tedy nebudeme považovat svoji obec, stát a národ za svoje vlastnictví, potom nemůžeme nikdy uspět a stále budeme jen doplácet na krizi svěřenectví. Přesto se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že vlastenectví je zbytečné, překonané a dokonce zhoubné. Dnes dokonce vyčítají V. Klausovi, že hájí národní zájmy. A to ne jak je hájí, ale z principu, prostě je špatný, protože je vůbec hájí. Podle těchto lidí prý národní zájmy nejsou a není co hájit.
Etické vymezení vlastenectví
Nacionalizmu se vyčítá, že způsobil mnoho zla. Násilný nacionalizmus jen zneužil vlastenectví. Samotné vlastenectví je umírněné jednání, obvykle navenek vyúsťuje maximálně do chlubivých a povznesených projevů, jejichž základem je propagace kladných stránek vlastního objektu. Jinak vlastenectví směřuje dovnitř vlastního společenstva a zakládá pocit jednoty, solidaritu a nezištnou angažovanost ve prospěch celku. Vlastenectví bychom tedy mohli zjednodušeně definovat jako nezištnou angažovanost pro vlastní společenstvo a jeho prostředí.
Přesto i vlastence je možno obvinit z obecně nečestného jednání. Vlastenectví je chování vlastníka. Tam kde vlastník hájí svůj majetek, svůj podnik, svůj dům, tam vlastenec hájí svoji obec, stát, národ. Chování vlastence může být stejně nemorální jako chování vlastníka vzhledem k vnějším objektům.
Nemorálnost ve vlasteneckém a vlastnickém chování není tedy dána zevnitř, je dána nadřízenými pravidly zvnějšku. Společnost musí nastavovat pravidla vlastníkovi a mezinárodní (nebo mezietnické) prostředí vlastenci.
Války byly oním nečestným jednáním na obou stranách. Když se choval nečestně útočník, musel se tak chovat i obránce. Nelze mu to zazlívat. Čestné jednání je možné zajistit jen kultivací prostředí, tedy nastavením vymahatelných vnějších pravidel, které hlídá nějaká vnější síla. Obecně nelze vlastníkovi nebo vlastenci zazlívat, že se pro obhajobu svých, potažmo národních zájmů nechoval zcela nestranně a nezávisle.
Struktura vlastenectví
Vlastenectví je strukturální jev, vztahuje se obvykle odstupňovaně k politickým celkům a společenstvům. Bližší je košile než kabát, tedy bližší je vlastní obec než sousední, vlastní fotbalový klub než jiný, vlastní náboženství než jiné. Taktéž je asi možno směřovat identitu a vlastenecké chování k vlastnímu státu v Evropě a k Evropě ve světě. Na prvním místě je ovšem kulturní identita národní a vlastenecké chování k ní. Jiné chování obvykle napovídá o ztrátě identity nebo k navyšování identity jiné než národní, což není přirozený jev. Jestliže má muslim na prvním místě identitu muslimskou, byť by se jinak považoval za Francouze, potom je to maladaptivní stav a tato zrada francouzského národa se pozná v okamžiku konfliktu s jiným muslimským národem. Podobně je to jinde.
Dnes nejde o zachovávání biologické odlišnosti, která je neproduktivní a v otevřeném světě znamená jen nesmyslné spory, útoky proti cizincům a rasově odlišným lidem. Takové jednání není vlastenectví a je proti zájmům národa, dokonce lze říci, že jej lze zneužít k sabotáži proti správnému kulturnímu vlastenectví, snažícímu se zachovat národní kulturu a jazyk. Vzhledem k zachování fyzické existence a dostatečné vitality národa je správná podpora myšlenky jistého biologického míšení s kvalitními lidmi jiných ras, zatímco národní kultura by měla zůstat. Proto projevy rasové xenofobie, tribalizmu, rasizmu a nesnášenlivosti, je nutno odmítnout jako zradu národních zájmů. Naopak je správná snaha o kulturní asimilaci cizinců.
Zrádcovství
Svět je takový jaký je. Jednotlivé lidské skupiny spolu bojují a používají těch prostředků, které se jim dovolí a které jsou k disposici. Pokud by se někdo choval čestně k nepříteli, který se tak nechová, je to zrada. Možná to zní zastarale, ale v dnešním světě stále existuje potencionální nepřítel, životní prostor planety se zužuje a mnohá etnika by ráda převzala naše prostředí s vyspělou civilizací. Ještě nedávno byl takový konflikt s vyháněním cizích etnik na Balkáně. Mnohé mocenské síly by rády si nás podřídily a využily našich schopností a kreativity. Jiné zase mají všelijaké zájmy ekonomického charakteru, které stojí proti našim. Kdo si to nemyslí, jen podléhá klamu a není v obraze o povaze stávajícího světa. To jsou především ti, kteří si myslí, že neexistují národní zájmy.
V podstatě nás chrání jen určité spojenectví a pokud v něm nebudeme plnit závazky, můžeme se dostat do situace, ve které ještě nedávno byly balkánské země a Kavkaz. Appeasement je stejné zrádcovství jako vyzrazení vojenského tajemství, nebo ještě větší. Jinak je zrádcovství tak známý pojem, že jej ani nemusím vysvětlovat.
Zdroje nevlastenectví
Nevlastenectví je pocit, že společnost neexistuje, nemá budoucnost a existuje jen jednotlivec. Můžeme to nazvat individualizmem, někdy se nevlastenec ohání nějakým pocitem internacionalizmu.
Z. Bauman napsal svého času výbornou knihu: Tekutá modernita. Původní kvádry národů se modernitě roztékají v bahno a posléze v tekutinu. Vzájemné vazby molekul a krystalů se oslabují a molekuly se stávají nevázanými a volnými. Kvádr se mění ze skupenství pevného v kapalné. Když pomine vazba mezi lidmi, roztéká se nejen kvádr národa, ale i krystaly místních vztahů a krystalky rodin, roztéká se všechno. Jen hlupák nevidí, že když se vazby ke druhým lidem oslabí, nevydrží žádná pevná struktura. Jen hlupák se domnívá, že je možné zahodit národ, ale ponechat obecní vztahy a rodinu. Vše je řízeno jediným principem: rozpojením vztahů mezi lidmi. Ti, kteří ještě nějaké vlastenectví cítí, reprezentují pozůstatky staré struktury pevných krystalů a brání se rozpojení vztahů. Prostě tekutost je dána rozpojením vazeb mezi lidmi. Když se rozpojí vazby v národě, rozteče se kvádr národa na krystalky rodin. Když vnější energie působí dále, roztaví se i krystalky rodin na jednotlivé molekuly. To se nyní děje. Úpadek vlastenectví má tedy shodnou příčinu s rozkladem rodiny a prostě se ztrátou veškeré solidarity s nějakým společenstvem.
Nevlastenectví je chorobný jev modernistické společnosti, který vznikl rozpojením vazeb mezi lidmi a ztrátou identity. Je to dáno rozkladem společenstev a složitým vývojem v sociálním státě, ve kterém se lidé nepotřebují, protože vše zajistí stát; lidé nepotřebují rodinu, protože společnost zajišťuje všechny potřeby zvnějšku a rodina, stejně tak jako obec a národ nejsou potřebné. Citové vazby lze nahradit jinak než rodinou a spolky jsou jen účelové. Člověk může žít v dokonalém individualizmu zcela sám a nezávislý. Vliv na takové roztékání má již dlouho trvající jev proletarizace společnosti, což není jen chudoba, ale hlavně život bez vlastního majetku, v případě tzv. konzumních proletářů je to chudoba cíleně udržovaná prokonzumováním vydělaných prostředků beze snahy o rezervní prostředky a vytvoření majetku. Majetek a rezervní prostředky dělají z člověka vlastníka a tím spíše i vlastence. Nevlastník se snadněji stane nevlastencem (není to ovšem podmínkou). Proto zaniká rodina a národní identita a s ní i vlastenectví. Je to nepřirozený stav, který nutně musí končit zánikem.
Může být samozřejmě nějaký přechodný a částečný stav. Může být ještě rodinná vazba, ale už ne vazba k národu. Může existovat identita vztahovaná k vyšší vrstvě struktury, třeba ke křesťanské civilizaci, nikoliv však k národu. To všechno jsou jen přechodné stavy roztékající se struktury kvádru. Pokud není vlastenectví správně strukturalizované (bližší není košile ale kabát), potom je to také patologický stav, je jej možno nazvat částečné nevlastenectví (deformované vlastenectví).
Nebezpečí nevlastenectví
Člověk jako společenský tvor potřebuje společenské vazby, jejichž nedílnou součástí je citový vztah k lidem svého společenstva. Pokud tento citový vztah – vlastenectví – chybí, je to pro společnost počátek jejího konce. Zůstane jen finanční vazba a vazby čistě materialistického původu. Jednotlivci ztratí loajalitu k jakémukoliv společenstvu. To Baumanova rozpuštěnost. Správně také postřehl, že s takovou rozpuštěnou společností je možno dělat cokoliv, jakkoliv ji natvarovat zvnějšku podle nádoby, do které je tekutina zachycena. Tou nádobou může být jakákoliv vnější síla, třeba mezinárodní kapitál nebo nová totalita. Molekuly jsou sice nekonečně svobodné bez vazeb, ale společně netvoří nic pevného, co by vnější síle odolalo. Svoboda, která uvolnila vazby, se vlastně sama pro sebe stala pastí. Svobodný nezávislý člověk bez vazeb je snadnou kořistí jakékoliv vnější síly, protože jako jednotlivec obvykle nic nezmůže. Svoboda zničila svobodu, protože zničila společenstva, která člověka chránila a jeho svobodu zajišťovala.
Jenže svět není zcela rozpuštěný. Značně rozpuštěné, ve stadiu bahna, jsou jen vyspělé národy, kde jen těžce ještě odolává nějaká struktura, a krystalky rodin, stále se rozpadající na molekuly. Jsou tu ovšem ještě neporušené kvádry národů neevropské kultury, které mají vnitřní vazby většinou velmi silné (muslimové).
Nebezpečí je tedy dvojího druhu. Jedno je v úplném rozpuštění. To znamená potom odtok do kanálu a sublimace jednotlivých molekul do prostředí, tedy vymření na základě nezakládání rodin a špatné výchovy dětí a celkový rozklad společnosti už nijak vzájemně emotivně vázaných jednotlivců. Nebo to znamená zachycení do nějaké nádoby reprezentující nucené usměrnění buď kapitálem nebo totalitou.
Druhé nebezpečí představují nerozpuštěné pevné kvádry neevropských národů. Ty se mohou rozrůstat z molekul tekutiny, které zachytí a zaujímat místo, kde se roztekla tekutina. To jsou třeba muslimové, kteří mohou vytvořit krystalizační jádra v evropských městech a nabalovat na sebe volné molekuly, protože jim zaručí emotivní vyžití a jistotu svých vazeb.
Multikulturalizmus je teorie, která vznikla špatným vysvětlením vzniku moderních národů Američanů, Australanů apod. Tam se tenkrát krystaly jednotlivých národů zabudovaly do nové pevné struktury, do nové kultury, kterou všichni přijali jako nadřízenou. Ty, které toho nebyly schopny, byly vyplivnuty. Jakýkoliv pevný kvádr národa nebo státu musí mít nadřazené vazby, které jednotlivé krystaly spojují, musí mít tedy nadřazenou kulturu, kterou krystaly jednotlivých vnitřních společenstev uznávají a podřizují se jí. Ale multikulturalizmus vyžaduje stát bez nadřízené kultury, protože všechny kultury jsou si rovny, a pouze jednotlivci mají nějakou hodnotu. Takový stát nemůže mít žádnou pevnou strukturu, je to jen rozteklé bahno, jehož existence je samostatně nemožná a může být jen usměrněna nádobou, tedy totalitou.
Konzervativní vlastenectví jako východisko
Jestliže by se našla vůle pro vybudování (záchranu) pevného kvádru národa, není lepšího základu pro tvorbu nových krystalů než to, co bylo odzkoušeno a fungovalo. Energie vložená na roztékání se musí odstavit a povzbudit vnitřní energii k formování krystalů rodin a z nich potom dalších formací kvádru, jehož obrysy ještě známe (bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru - Neruda). Touto vnitřní energií je konzervativní vlastenectví založené na tradičních hodnotách. Síly individualizmu, nezodpovědné svobody, temporality (časnosti), relativizmu a obecného kosmopolitizmu je nutno odmítnout. V podstatě není jiné záchrany pro jakoukoliv civilizaci.
To se ovšem neobejde bez uvědomělého vytvoření přirozených společenstev, protože pochybuji, že pouhé výzvy a vůle některých lidí postačuje. To chce jinou ideologii, než liberálně socialistické „rozpouštědlo“. Základem je ovšem vždy vlastenectví, protože jedině ono vlastně vytváří vazby mezi lidmi a jednotu k uskutečnění cílu. Základ je doma. Jestliže budu milovat svoji vlast, budu též milovat Evropu nebo euroatlantickou (křesťanskou) civilizaci. Potom též založím rodinu (nebo alespoň budu rodiny podporovat), protože bez dětí vlast zanikne. Nelze nic přeskakovat a nelze nic konstruovat. Přirozené zákonitosti nelze obejít.