Kocábova facka rodičům
Ministr Kocáb se rozhodl utratit 10 miliónů Kč na kampaň proti tělesnému trestání dětí. Duch Džamily Stehlíkové na lidsko-právním ministerstvu tedy žije dál. Její duch však jako strašidlo obchází celou Evropou, o čemž svědčí skutečnost, že Kocábova kampaň „Stop násilí na dětech“ bude zahájena na konferenci Evropa přátelská dětem. O tom, jak je Evropa přátelská dětem, svědčí především její liberální potratové zákony, nikoli její pokrytecká propagace pedagogického pacifismu (Politika pěti P). Nejsem horlivým zastáncem častého tělesného trestání dětí, ale z vlastní zkušenosti, té dětské i rodičovské vím, že plácnutí na zadek je mnohdy účinnější než výčitky, křik či zákazy. Považuji přitom za samozřejmé, že povaha a intenzita tělesného trest mají být takové, aby nedošlo k větší fyzické újmě dítěte. Jako trest obecně, tak i rodičovský pohlavek má mít povahu především výchovnou. Není rozumné trestat ve chvíli, kdy rodičem cloumá zlost, a dítě také musí vědět, proč je trestáno.
Požadavek na zákaz tělesných trestů plyne mimo jiné z nepřirozené aplikace ideologie demokratismu pro rodinu a vztah rodičů a dětí. Láska, která každou zdravou rodinu stmeluje, nemůže být sentimentální, vyžaduje od všech členů rodiny soustavný zájem o společné dobro. A k tomu je zapotřebí uchování autority rodičů a hierarchického uspořádání rodinných vztahů. Bez nich se mnohá rodina brzy rozpadá v pouhý průsečík mimochodem se protínajících jedinců, sdílejících sice společný prostor, avšak bez ohledu na potřeby svých bližních a rodiny jako celku.
Říká se, že v pozdějším věku dítěte jsou tělesné tresty již neúčinné. Na tom jistě něco je. A jak ukázal Mackův pohlavek Rathovi, u dospělých je jejich účinnost doslova kontraproduktivní. Přesto mi při pohledu na ministra Kocába tak trochu svrbí ruka…Ve 4. čísle loňského ročníku časopise Te Deum vyšel článek s názvem Strach z trestu. Nepatříte-li mezi pravidelné čtenáře tohoto dvouměsíčníku, můžete si zamyšlení Dariusze Zalewského přečíst zde:
STRACH Z TRESTU
Dariusz Zalewski
Tradiční pohled
Tradiční pedagogika připouštěla tělesné tresty. Tento postoj vyplýval z jistého chápání světa, jakož i ze zkušeností předchozích pokolení vychovatelů a rodičů. Vycházelo se z předpokladu, že osoby stojící výše ve společenské hierarchii mají právo, ba dokonce povinnost ukládat tresty, aby byl zachován společenský řád a nedošlo k anarchii. To se týkalo státního života (např. soudů) i výchovy (rodiče, vychovatelé).
Lidé minulosti si zároveň uvědomovali, že se člověk nerodí dokonalým. Nespořádané sklony vedou dítě k sobeckému chování. V takových případech občas „resocializační programy“ a vysvětlování (tzv. „výchova dialogem“) nestačí. Nedostatek pevných ctností a nestálost charakteru mají za následek, že mladý člověk, byť s nejlepším úmyslem, nedokáže vytrvat ve svém předsevzetí. Proto je použití tělesného trestu v některých případech opodstatněné. Rozhodnutí o jeho vyměření přísluší autoritě (rodičům, vychovatelům), přičemž by se mělo řídit dobrem dítěte a správně chápanou uvážlivostí.
Trest musí pochopitelně přijít teprve poté, co byly vyčerpány jiné prostředky domluvy, aby dítě dokázalo pochopit, za co je trestáno. Není vhodné používat tělesné tresty příliš často, ukvapeně, opožděně, tj. odkládat je, a nepřiměřeně prohřešku, či dokonce nespravedlivě. Nespravedlivý trest se zcela míjí svým cílem a může napáchat v dětské psychice značné škody. Měl by být citelný, ale nesmí samozřejmě ohrozit zdraví.
Základy pacifistické pedagogiky
Ideová stavba pedagogického pacifismu stojí na tisíckrát omletých, více než dvě stě let starých naturalistických koncepcích okořeněných psychoanalýzou nebo humanistickou psychologií. A když selžou „vědecké“ argumenty, vždy se lze odvolat na demokratickou égalité (rovnost) z knížek antipedagogů, kteří sní o dětské revoluci.
Nejoblíbenějším propagandistickým argumentem je stresogenní vliv trestu, což vychází přímo z psychoanalýzy. Trest rodí stres, stres agresi, a proto se trestání vyhýbejme. Za touto myšlenkou se skrývá relativistický fanatizmus, jehož logickým důsledkem je přesvědčení: „Ať už dítě udělá cokoli, je to lepší než ho vystavovat stresu.“
Pochybný je i samotný předpoklad, že trest vždy vyvolává destruktivní stres. Spravedlivý zásah obyčejně vede k uklidnění a zamyšlení se nad vlastním chováním; vzdor a vzpouru většinou vzbuzuje pouze u sebestředných, přecitlivělých jedinců. Občas na otázku, zda mohou být děti vůbec trestány, slyšíme odpověď, že se potrestají samy následky svého chování. Jedná se o tzv. koncepci přirozeného trestu: „Honzíku, nestrkej tu vidličku do zásuvky,“ říká pokrokový vychovatel. A když ji tam Honzík strčí, tak přirozeně „přijde k rozumu“. A že mohou být oběti? Co se dá dělat, každá revoluce něco stojí...
Polská liberální pedagožka Maria Łopatkowa uvádí proti tělesným trestům následující argumenty: „agrese plodí agresi“, „není dovoleno bít slabšího“, „bití neproniká do svědomí, pouze na kůži“, „bít s chladnou hlavou je nelidské, a v hněvu nebezpečné“, „bití ponižuje“, zakazuje to Úmluva o právech dítěte přijatá OSN.
Podívejme se na uvedená hesla poněkud blíže:
a) „Agrese plodí agresi.“ Již samotná volba slov je svým způsobem demagogií. Napovídá, že vychovatel je agresorem, tedy čímsi na způsob bandity, který na školní chodbě napadá nevinné děti. To souvisí s mylným přesvědčením, kdy je trest ztotožňován s agresí (lat. aggressio - útok, napadení). Trest je však oproti agresi činem morálním. Proto je „teorie nákazy“ (agrese vyvolává agresi, násilí plodí násilí) z výchovného pohledu od základu falešná. Slepá agrese opravdu rodí slepou agresi, ale to se netýká našeho případu. Mladý člověk, když vidí trestajícího vychovatele, se neučí agresi (útoku s cílem způsobit křivdu), nýbrž si osvojuje pravdu, že zlo musí být vždy potrestáno, což je velký rozdíl!
b) „Není dovoleno bít slabšího.“ Tento slogan se dovolává milosrdenství (ad misericordiam) a snaží se u publika vzbudit soucit. Podvod opět vězí ve stavení falešných alternativ: silnější – slabší. Rodič nebo vychovatel netrestá dítě proto, že je fyzicky silnější, nýbrž z titulu jemu svěřeného poslání. A na druhou stranu, ten „slabší“ není trestán kvůli své slabosti, ale proto, že např. ublížil mladší sestře.
c) „Bití neproniká do svědomí, pouze na kůži.“ Když čteme podobné věty, pak si lze klást otázku, zda člověk opravdu existuje ve dvou rozměrech, jakoby rozdělen na dvě části: duševní a tělesnou, které spolu vůbec nesouvisí. To je samozřejmě nesmysl. Tělesná cvičení či sebezápory např. posilují ducha. Proto je dovoleno (ba někdy i nutné) používat v jistém věku tělesné tresty, a tím dát nezformovanému svědomí najevo, co je dobré a co špatné.
d) „Bít s chladnou hlavou je nelidské, a v hněvu nebezpečné.“ Vychovatel je zde opět stavěn do role krutého tyrana, kata, který mučí děti. „Nelidským“ je ponechat krutý čin (např. šikanování slabšího spolužáka) bez tomu odpovídající a patřičné odpovědi. Co se týče hněvu, tak s výrokem lze souhlasit, neboť v hněvu, či přesněji rozčilení by se trestat nemělo.
e) „Bití ponižuje.“ Napomenutí má za úkol vyvolat jistý psychický otřes. Má dítěti ukázat, že v něm vládne pýcha, a proto by v sobě mělo vzbudit pokoru („ponížit se“). Pokud tedy trest vede k pokoře, tak plní svůj vytýčený cíl. K chybě dochází pouze tehdy, když míra ponížení neodpovídá prohřešku.
f) „Zakazuje to Úmluva o právech dítěte přijatá OSN.“ No comment.
Zmiňovanou kritiku tělesných trestů můžeme vlastně použít proti všem trestům obecně. Není snad „nelidské“ a „ponižující“, když čtrnáctileté dívce nařídíme, aby se vrátila domů do desáté hodiny večerní? Anebo pokud není dovoleno „bít slabšího“, můžeme nechat „slabšího“ ve škole propadnout nebo vůči němu používat domluvu, tedy „verbální agresi“? Konec konců, není ponižujícím, když jeden člověk hodnotí druhého?
Média nám téměř každodenně ukazují případy dětí týraných asociálními zvrhlíky. Podobné informace mají být argumentem pro zavedení celkového zákazu tělesných trestů. Jiní říkají, že je těžké stanovit hranici mezi zaslouženým „na zadek“ a týráním. Proto prý bude jistější, když to pro jistotu vůbec zakážeme. Zde je nutné odpovědět, že patologické chování není argumentem pro všeobecný zákaz tělesných trestů. Je snad důvodem pro zrušení lékáren to, že někteří lidé léky zneužívají nebo je používají k sebevraždě, případně vraždě? Ať policie se vší přísností zvrhlíky stíhá, ale nelze rodičům odebírat právo trestat, a tím vychovávat vlastní děti.
Mentalita idealisty
Pedagogický pacifismus nejčastěji promlouvá k prostoduchým lidem, kteří sní o šťastném světě bez dětského pláče, válek a nemocí. Takový svět bohužel neexistuje. Někteří z pacifistů vykazují neopodstatněnou intelektuální pýchu posilovanou podivným přesvědčením o vlastní nadřazenosti nad „barbary“ své doby i dob minulých, kteří si dovolují mít na danou věc odlišný názor. Stává se, že teorie ne vždy odpovídá skutečnosti. Tehdy lze u pacifistů pozorovat jistou „ideologickou víru“, který jim velí trvat na „dogmatech“, byť by jejich vlastní zkušenosti svědčily o opaku.
S uváděním zásad pacifistické pedagogiky do praxe se potýkali i samotní její apoštolové. V této souvislosti jsou zajímavé vzpomínky Johanna Ramsauera, který byl spolupracovníkem švýcarského pedagogického reformátora Johanna Heinricha Pestalozziho: „Pestalozzi svým pomocníkům co nejpřísněji zakazoval používat tělesné tresty, sám však ve třídě rozdával pohlavky napravo nalevo.“
Dále uvádí: „Nikdo mi neřekl, jak mám ve své třídě vyučovat, Pestalozzi mi pouze přísně zakázal tělesně trestat neposlušné a líné žáky. Musel jsem si tedy nějak poradit. Už jsem psal, že sám Pestalozzi toho nařízení v učitelském zápalu nedbal, ve vztahu ke svým spolupracovníkům byl však natolik nedůsledný, že je v přítomnosti žáků káral, pokud si tito kvůli sebemenším tělesným trestům na učitele stěžovali. Na mne osobně si nikdo nestěžoval, přestože jsem nejednou toho či onoho mordýře pořádně propleskl.“ (Die Erinnerungen von Johannes Ramsauer)
A nakonec jedna pochybnost: Máme vždy tu čest pouze s idealisty? Alespoň hypoteticky lze připustit, že ne všichni osvětoví reformátoři jsou natolik naivní, aby věřili pohádkám o tom, že beztrestnost dětem prospívá. Pokud i přesto takové myšlenky prosazují, pak musejí mít nějaký důvod.
Dariusz Zalewski přednáší pro Instytut Edukacji Narodowej při nadaci Servire Veritati v Lublinu a pravidelně publikuje v časopise Cywilizacja, je také autorem řady knih, mj. Katolewica – wyśniony kościół bezbożnika, ABC antyklerykalizmu tramwajowego, Wychować człowieka szlachetnego, Sztuka samowychowania.
Otevřený dopis ministru Michaelu Kocábovi
Vážený pane ministře,
se zájmem jsme zaregistrovali, že počátkem dubna t.r., u příležitost konference "Evropa přátelská dětem", hodlá ministerstvo, které řídíte, odstartovat kampaň kladoucí si za cíl "dosažení nulové tolerance násilí na dětech", a která bude daňové poplatníky stát, dle vyjádření předsedkyně vládního výboru pro práva dětí paní Evy Vaníčkové, 7 milionů Kč.
Rádi bychom Vám, vážený pane ministře, položili v této souvislosti několik otázek:
1. Co soudíte o biblické moudrosti: "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas."? (Přísloví 12,34) Jako syn evangelického faráře jistě Bibli znáte.
2. Nedomníváte se, že snahou o vymýcení jakéhokoli fyzického trestu, tedy i toho spravedlivého, usilujete o to, aby byla dětem upřena dobrá výchova?
3. Nedomníváte se, že dítě daleko více než spravedlivým fyzickým trestem trpí např. rozvodem svých rodičů? Pokud souhlasíte, že toto dětské utrpení je zároveň četnější než oprávněně pranýřované týrání dětí i podstatně bolestnější a dlouhodobější (včetně následků) než spravedlivý přiměřený fyzický trest, co hodlá Váš úřad učinit v otázce rozvodů?
4. Jak se Váš úřad hodlá zasadit o lidské právo na život, které je v naší zemi upíráno více než 20 000 nenarozených dětí ročně? Kolik prostředků hodlá Váš úřad vynaložit na obranu základního lidského práva, práva na život, těchto zcela bezbranných dětí?
5. Neuvažujete o uspořádání konference "Evropa přátelská nenarozeným dětem"? Vhodným krokem k její přípravě by mohlo být ze strany Ministerstva pro lidská práva a menšiny převzetí záštity nad Dnem nenarozených dětí, kterým byl z iniciativy řady nestátních neziskových organizací již před osmi lety prohlášen každoroční 25. březen. Co o tom soudíte?
Vážený pane ministře, těšíme se na Vaše odpovědi a věříme, že nejsme sami.
Z toho důvodu bychom Vás rádi vyzvali, aby Vaše reakce byla veřejná, stejně jako je veřejný tento dopis. Formu zveřejnění samozřejmě ponecháváme plně na Vás, jistě pro Vás nebude obtížné zajistit Vašim názorům náležitou publicitu. My můžeme pouze přislíbit, že Vaše odpovědi umístíme na webové stránce www.konzervativniklub.cz, tedy na stejném místě, kde je na internetu publikován tento otevřený dopis.
V Praze, Brně a Ostravě, 17. března l.P. 2009
S pozdravem
Dan Drápal, Praha
David Floryk, Ostrava
Jan Kubalčík, Brno
Kontaktní adresa: Konzervativní klub, o.s., Lidická 52, 70300 Ostrava
Na vědomí: sdělovací prostředky