Jak by to bylo krásné, kdybychom se všichni vrátili do průhledného zaopatřeného dětství? Stará se o nás spolehlivá mateřská vláda pečující o základní životní jistoty. Někteří by tak chtěli žít stále a vláda, politika je pro ně proto na světě. Jiní se mají za dospělé. Proto takovou vládu vidí jako znevolnění, zotročení. Tudy vede základní spor o politiku jako smysl lidské existence.
Padla česká vláda a někteří se děsí. Říkají, že končí spolehlivá nadvláda vedoucí přes Lisabonskou smlouvu do objetí pečovatelské nad-nadvlády Evropské unie. Stal se zločin proti evropské mateřské péči, po níž někteří tolik touží. Lze si představit něco horšího? Svoboda je přeci solidární poslušnost osvícené vrchnosti. Rozumný, souhlasný kompromis místo zneklidňujícího a konfliktního hlasování.
Tradičně kacířský český stát opět, tentokrát po Irech, kteří hlasovali za ostatní, co již nesměli, vybočuje z eurořady. Halasně okřikovaný jak říšskými mocipány bez mandátu, tak domácími slouhy s upřímnými vyznavači mateřského lůna jako největší možné svobody, jež kdy člověka mohla potkat. Takže ti zatracení Češi se vzpurným prezidentem, který eurospolek vůbec nepochopil, jak hezky pravil pan Komárek (MfD, 27. 3.), si dovolili sesadit vládu, jež dostala tu nezaslouženou čest předsedat Evropské unii! Lze si snad představit drzejší nevděk východních nevychovanců? Zřejmě opět propásli tentokrát již druhou, zcela jedinečnou příležitost mlčet. Předsedat unii tak, že přikyvují skutečným pánům Evropy a sem tam nesměle zašpitají ty své provinciální nesmysly.
Česká vzpoura, s obvyklou pátou kolonou v zádech, je ale znovu, tak jako za husitství a Masarykova státu, předznamenáním budoucích evropských dějin. Jakých že asi? Vlastně obdobných. Husité předznamenali reformaci jako duchovní základ cesty k moderní demokracii Evropy a světa. Masaryk si s americkým prezidentem Wilsonem představovali novou Evropu demokratických států vyrůstající ze zásady rovnosti ve svobodě. Za pravdu jim načas dal až rok 1989, kdy ve středovýchodní Evropě skončila totalitní komunistická diktatura. Jen na čas, který již překrývá velmocensky fungující diktát těch, kdo vidí svobodu a na ní založenou demokratickou sebevládu jako přežitek starých časů.
Dámy a pánové tohoto staronového post-demokratického vyznání se opět krutě mýlí. Nikoli oni, ale svoboda individualit jako smysl existence Evropy opět získává navrch. Pod náporem hospodářské krize se Evropská unie ukazuje jako umělá, ve své podstatě protievropská organizace. Její konstrukce se mohla od padesátých let udržovat jen díky studené válce a pak následnému, teprve nedávno ukončenému období nebývalé hospodářské konjunktury. Dnešní krize je časem pravdy. A Evropská unie je mnohem spíše klamavým chtěním než pravdou, jež obstojí ve skutečné zkoušce.
Německo, již dlouho hlavní velmoc tohoto umělého europokusu, volá: „Nepřipustíme rozpad eurozóny!“ To neznamená nic menšího, než že německá politická reprezentace chce zaplatit nejen státní hospodářský bankrot Řecka a Irska, ale i nastupujícího Španělska a Itálie, případně dalších adeptů.
Německo se opět stalo nepoučeným zajatcem své velikášské euro-iluze. Jak dlouho ještě? Zřejmě do té doby, až nebude z čeho ji platit a němečtí občané, tak jako již mnozí dnes, důrazně řeknou dost. Skončí tak třetí historická verze německé Evropy. A zbude jen holá pravda. Skutečná Evropa demokratických individualit jako výzva svobody, jež není nikdy samozřejmá.
Autor je filosof,
místopředseda Strany svobodných občanů
a kandidát č. 3 do Evropského parlamentu