Anthony Coughlan: Lisabonská smlouva zakládá federální unii
V březnu se na půdě Senátu uskutečnila konference na téma důsledků zakotvení Listiny základních práv v Lisabonské smlouvě. Se svým příspěvkem vystoupil i ředitel The National Platform EU Research and Information Centre Anthony Coughlan, v Česku známý jako autor knihy Řekněme své ano nebo ne evropské ústavě, již před čtyřmi lety vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku.
Coughlan vstoupil v Irsku nejvíce do povědomí v souvislosti se svou účastí v několika kauzách, které rozhodoval irský Nejvyšší soud. Tyto kauzy vedly k rozsudku, který vešel ve známost pod názvem rozsudek „McKenna“. Coughlan a bývalá poslankyně za Zelené Patricia McKenna v roce 1995 úspěšně argumentovali, že irská vláda použila nelegálním a nedemokratickým způsobem peníze daňových poplatníků v kampaních před referendem o Maastrichtské smlouvě.
Coughlan se rovněž významně angažoval v případu „Crotty“ z roku 1987 u irského Nejvyššího soudu, který vedl k tomu, že o předávání suverenity na úroveň EU musí v Irsku probíhat referenda.
Coughlan v rozhovoru pro Revue Politika objasňuje, proč se řadí mezi odpůrce Lisabonské smlouvy a jaké může mít přijetí tohoto dokumentu důsledky.
Říkáte, že mezi Lisabonskou smlouvou a evropskou ústavou prakticky není rozdíl. Jak to myslíte? Jaká vidíte největší nebezpečí obsažená v Lisabonské smlouvě?
Lisabonská smlouva se sice neodvolává na evropskou ústavu, ale ve skutečnosti jí je. Změny existujících smluv ustavují novou Evropskou unii – s právní subjektivitou. EU bude samostatným celkem nadřazeným jednotlivým členským státům, stejně jako jsou nyní Spojené státy ve vztahu například ke Kalifornii či Spolková republika Německo ve vztahu k Sasku.
Lisabonská smlouva je federální ústavou a většina lidí to bohužel neví. Lidé neví, že se poprvé stanou opravdovými občany Evropské unie. Práva evropských občanů jsou zakotvena v Listině základních práv EU. Češi či Irové stále zůstanou občany svých zemí, ale jejich práva a povinnosti coby občanů EU budou nadřazena jejich právům a povinnostem coby občanů národních států. A pokud mezi oběma úrovněmi práva vznikne jakýkoli konflikt, unijní úroveň kvůli nadřazenosti evropského práva převládne. Rozhodovat bude Evropský soudní dvůr v Lucemburku. Federální ústava bude platit pro 500 milionů obyvatel Evropské unie, aniž by si to kdokoli z nich uvědomil.
Trochu bych Vám oponoval. Skutečně se jedná o federalismus? Z Bruselu už nyní přichází kolem 85 % zákonů platných v členských zemích a po přijetí Lisabonu by to bylo ještě více. Když se ale podíváme na záměry otců-zakladatelů Spojených států, ti si představovali, že federální vláda bude silně omezená; většina pravomocí bude na úrovni jednotlivých států a bude existovat striktní oddělení pravomocí federace na jedné straně a států na straně druhé. Nejedná se v případě Evropské unie spíše o tuhý centralismus, který neponechá na úrovni států téměř nic, než o federalismus?
To je velmi dobrá poznámka. Ale formálně jde o federaci se dvěma typy občanství: s občanstvím státu a s občanstvím evropské federace, podobně jako jste třeba občanem Texasu a Spojených států. Máte také dvojí ústavy: jednu federální a pak lokální. Ale máte pravdu, že Evropská unie se stane vysoce centralizovanou federací, která navíc bude fungovat na vysoce nedemokratických principech. V Evropské unii nejsou zákony tvořeny lidmi, kteří jsou přímo voleni. Nevolená Evropská komise složená z byrokratů má monopol zákonodárné iniciativy a směrnice jsou přijímány primárně nevolenou Radou EU – radou ministrů, což je shromáždění zástupců exekutivy. Dle Lisabonské smlouvy bude moci patnáct států přehlasovat dvanáct, pokud budou reprezentovat dvě třetiny populace EU. Francie a Německo tvoří zhruba třetinu populace Unie. Podle Lisabonské smlouvy se relativní váha Německa při hlasování v Radě zvětší z 9 % na 18 %, Francie z 9 % na 13,5 % a Británie a Itálie z 9 % na 13 % procent. Váha České republiky se zmenší zhruba z 3,7 % na asi 2 %, Irska ze 2 % na zhruba 0,9 %. Smlouva znamená získání moci pro velké státy, především pro Francii, Německo, Itálii a Británii. Pokud už chceme federaci, mějme ji alespoň demokratickou. To ale vyvolává otázku ohledně existence evropského dému, lidu.
Slyšel jste projev českého prezidenta Klause v Evropském parlamentu? Co jste na něj říkal?
Prezident Václav Klaus je velkým demokratem. Byla to velkolepá řeč, která vyjádřila starosti opravdového českého vlastence o mimořádný vývoj Evropské unie, jehož jsme svědky. Občané sedmadvaceti rozdílných zemí se mají stát občany evropské federace, aniž by k tomu dali svolení. Děje se to za jejich zády přes šéfy vlád členských zemí. Je známo, že Lisabonská smlouva je z 96 % totéž co euroústava. Ale lidem bylo zakázáno vyjádřit se v referendech. A mnozí politici to i přiznali: o Lisabonu referenda být nemohou, jinak by jej lidé odmítli. A to vůbec nemluvím o situaci ve své zemi: v Irsku musíme hlasovat znovu, „správně“ o tomtéž dokumentu.
Jak to u vás vypadá? Myslíte si, že Lisabonská smlouva napodruhé projde?
To není jisté. Referendum bude až za několik měsíců. Nedávné průzkumy ukazují, že většina by spíše řekla „ano“, ale víme, že před prvním referendem to bylo s průzkumy podobné a lidé nakonec řekli „ne“. Když jsme hlasovali „ne“, byli jsme v období ekonomické prosperity, nyní ale přichází hluboká hospodářská krize a lidé se obávají o budoucnost.
Britští konzervativci slíbili, že pokud Irové nezmění názor – a pokud vyhrají volby –, tak o Lisabonu vyhlásí referendum. A je více než pravděpodobné, že výsledkem by bylo „ne“. Naším referendem tedy můžeme otevřít možnost referenda v Británii. Proto bude jeho výsledek tak důležitý, proto bych byl rád, aby dal český lid Irům najevo, že ani vy si Lisabonskou smlouvu nepřejete.
Pokud bude Lisabonská smlouva přijata, nepřijde čas požadovat vystoupení z Evropské unie či její rozpouštění, jak to navrhuje například Nigel Farage a jeho UKIP?
Nevíme, kam se bude vývoj ubírat, ale je těžké si představit, že 500 milionů lidí ze sedmadvaceti členských států bude dlouhodobě ochotno být občany Unie, o níž budou rozhodovat Francie, Německo a další velké státy. To podle mě vyvolá reakci demokratů. Lidé si často uvědomují důležitost zdraví v okamžiku, kdy jej ztratí a jsou nemocní. Stejně tak si podle mě uvědomí důležitost demokracie teprve tehdy, až ji ztratí. A pak budou muset trávit mnoho času, aby ji získali zpět. Problém je v tom, že Lisabonská smlouva je skutečně nedemokratickou ústavou. Osobně nejsem euroskeptikem z podstaty, tj. že bych byl proti spolupráci tam, kde to dává smysl.
Když jste hovořil o tom, že Německo a Francie získají díky Lisabonské smlouvě největší moc, není potom snaha vytvořit evropský superstát jakýmsi pokusem o vytvoření franko-germánského impéria?
Barroso řekl, že Evropská unie je novým typem impéria. Řada evropských států měla své koloniální říše a byly mocnostmi, ale po druhé světové válce se objevily dvě supervelmoci, které je zatlačily do pozadí. Francie a Německo si tedy řekly: když již nemůžeme být velmocemi zvlášť, staňme se velmocí kolektivně. Přijímání evropského práva bude vyžadovat dvě třetiny populace Unie a Francie a Německo mají dohromady jednu třetinu. Když si zajistí ještě několik spojenců, mohou si prosazovat zákony, jaké chtějí – stejně jako mohou cokoli blokovat.
ptal se Lukáš Petřík
Revue Politika 4/2009 Rozhovory
Lukáš Petřík s Anthony Coughlanem v českém Senátu