Jsou senátorské obavy co do důvodu přijetí Lisabonu oprávněné?
Někteří čeští senátoři jsou připraveni podpořit Lisabonskou smlouvu přesto, že s jejím obsahem nesouhlasí. Přiznávají, že jsou vedeni obavou, aby nepřijetí Lisabonu ve svém důsledku neznamenalo rozdrobenou Evropu, která by nemohla vzdorovat vlivu Ruska. Jakkoli se obávám téhož, tedy abychom byli schopni - ať už jako ČR či Evropská Unie - stabilně a dlouhodobě odolávat ruskému vlivu (a myslím tím jen takovému vlivu, který by mohl vést k vytvoření zahraničně politické závislosti), jsem přesvědčen, že tyto senátorské obavy vycházejí z falešných a nesprávných premis.
Západní evropské země ve své neunijní podobě dokázaly vzdorovat východnímu nepříteli - Sovětskému svazu - úspěšně přes čtyřicet let. Stupeň jejich integrace byl vždy menší, než je dnes a byl mnohem menší, než způsobí Lisabon. Evropské hospodářské společenství samozřejmě pomohlo čelit Sovětskému svazu více, než kdyby západní země Evropy nehledaly spojenectví. Nicméně: to co skutečně zabránilo Sovětskému svazu v jeho imperiálních plánech, nebylo samotné evropské spojenectví, ale existence severoatlantického společenství, garantované silou USA. Právě NATO bránilo Rusku, nikoli EHS. Vytvoří-li se Lisabonská EU, tedy superstát s vlastní zahraniční a bezpečnostní politikou, pak USA budou odsunuty do stejné pozice v jaké se dnes nachází pro EU Rusko. EU s USA bude mít tendenci geopoliticky soupeřit a začne k tomu využívat historickou evropskou schopnost vytvářet ad hoc koalice s Ruskem.
Ipso facto z toho plyne, že hlubší konvergence Evropského prostoru a přenesení všech životně důležitých rozhodovacích mechanismů z národních států na Brusel nebude mít pražádný vliv na Ruské aspirace, ale naopak bude mít vliv na povahu dosavadního spojenectví s USA. A to - troufám si tvrdit - vliv negativní. V důsledku toho se Lisabonská EU bude stylizovat do pozice regionální velmoci (kterou také bude) a do pozice "mostu mezi Východem a Západem", což je prastará mylná koncepce evropských intelektuálů. Takovým mostem v menším měřítku chtělo být Československo, když už bylo ovšem dávno v područí Stalina.
V praxi to bude znamenat rádoby vyváženou pozici mezi ruskými imperiálními aspiracemi a transatlantickým vzdorováním. Akceschopná Lisabonská EU tak bude zcela závislá na rozhodnutí pár Němců a Francouzů a jejich schopností se s Rusy vždy domluvit, ať to stojí, co to stojí. A žádné Polsko či ČR jim to nebude moci zavetovat. Neúspěch evropské politiky bude tedy i naším neúspěchem, podobně, jako krize v eurozoně má stejný vliv na všechny země které přijaly euro bez ohledu, zda krizi zavinily.
A upřímně, při faktické geopolitické krizi budeme stejně na ráně jako první, nikoli Německo či Francie. Tentokrát to však bude bez amerického závaží.