Proč jsem hlasoval proti vlastní straně i proti vlastní vládě
napsáno exkluzivně pro EUportal
Proč?
„Udělal jste něco strašně špatného“, řekla mi jedna členka ODS. Hlasovat proti vlastní vládě, hlasovat proti vlastní straně je zákeřné. I když nechceme dvě stovky nemyslících hlasovacích automatů, tak daleko by to opravdu zajít nemělo. Stranická disciplína konec konců musí existovat, jinak by se vše zhroutilo a v chaosu rozpadlo.
Většina lidí to nejspíš asi nikdy nepochopí a budou docela spokojeni s nálepkou zrádce a zločince, kterou mi přilepí na čelo. Je to přece to nejjednodušší vysvětlení, nad nímž není třeba příliš přemýšlet. Počítal jsem s tím a byl jsem si vědom, že to bude cena, kterou budu muset zaplatit.
Nechci se ale dopouštět se něčeho, z čeho bych mohl podezřívat jiné – totiž že se schovám za lacinou výmluvu a prostou záminku. Chci jít na kořen věci a být upřímný a otevřený. Proč jsem to tedy u všech všudy udělal?
„Nechci pomáhat levici k moci“, tak znělo hlavní odůvodnění mého kolegy Juraje Ranince, proč nehlasoval pro vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě. Musel jsem o této větě hodně přemýšlet. O to víc, že ve dnech po hlasování jsem dostal spousty mailů a pár dopisů, které mě přesně z toho obvinili. Že jsem komunista (!), že pomáhám levici k moci, že jsem zkrátka zrádce a zosobnění všeho zla. Ta věta nebyla jen odůvodněním Jurajova rozhodnutí. Byla i přímou obžalobou mě samotného.
Osobně jsem přesvědčen, že jsem levici nijak nepomohl. Že výsledek předčasných voleb se bude odvíjet od dalších okolností, od vystupování jednotlivých aktérů v předvolební době, od rozsahu a vnímání hospodářského útlumu. A že nakonec o dalším směrování České republiky rozhodnou sami voliči ve volbách, které budou, jak doufám, férové a demokratické. Že fakt pádu vlády a moje hlasování pro vyslovení nedůvěry budou hrát jen marginální roli.
„Pomoci levici“ je však především ekvivalentem něčeho odporného a strašně špatného. A proč vlastně je ztělesněním všeho zlého levice? Proč vlastně nemám rád sociální demokracii? Ano, ti lidé mají jiný pohled na vhodný přístup státu k hospodářství. Já osobně si myslím, že jejich názor je chybný, ba dokonce škodlivý. Ale je to jenom názor a názory mohou být různé.
Levice chce solidaritu vůči potřebným vynucovat prostřednictvím státu a cestou vyvlastňování a progresivního zdaňování, zatímco pravice podporuje solidaritu opravdovou, tedy dobrovolnou, vykonávanou jednotlivci, rodinami, církvemi a jinými nestátními organizacemi.
Když ale budu úplně upřímný, musím uznat, že to vše není prapříčinou mého odporu k levici a důvodem, proč vyznávám a podporuji pravicové hodnoty.
Winston Churchill kdysi řekl, že každý normální člověk je ve dvaceti levičák a v padesáti konzervativec. A jeden můj zahraniční přítel, který nějakou dobu žil v režimu, který by se dal označit za pravicovou diktaturu, mě přesvědčoval, že kdybych žil v jeho zemi a měl jeho zkušenosti, byl bych levičák. A on naopak na mém místě nejspíš pravičák.
A tady jsme asi u kořene věci. Nemám rád socialistickou levici, hlavně protože u ní hrozí, že se spojí s komunisty. A komunisty a komunismus z duše nenávidím. Ano, jsem schopen připustit, že i mimo komunismus jsou zlé věci a zlí lidé, a že naopak uvnitř komunismu bylo něco dobrého. Ne ale v duchu hluboce odpudivé apologetiky, která chce ty nejstrašnější zločiny omlouvat tím, že „původní skvělá myšlenka“ byla obrácena naruby.
Tane mi na mysli citát Ferdinanda Peroutky, který řekl, že komunisté se často chlubí lidským soucitem s poníženými. Ale komunismus má, oproti demokratickým stranám, navíc ještě koncentráky a lágry. Má stovky a tisíce zničených životů. A Peroutka soudí, že právě to je jeho podstatou. Nikoli sociální a ekonomická filosofie blízká jiným levicovým stranám, ale právě ony koncentráky a lágry, oni zničení a mrtví. „Po komunistech zbyly tu neodčiněných hříchů nepřeberné hromady“, jak výstižně říká Steigerwald.
Proto asi levice je nám mnohým, z dobrých důvodů, stále trnem v oku a synonymem zla. Připustíme, že bychom nehorovali pro pravicovou diktaturu s koncentráky a mrtvými jen proto, že je „pravicová“. Ve skutečnosti se střezíme sociální demokracie, protože je schopna a ochotna se s komunisty, s nimiž máme zcela osobní a velmi neblahou zkušenost, znovu spojit.
Když ale připustíme, že podstatou toho vše není dělení na „levici a pravici“, ale staromódní dělení na „dobré a špatné“, musíme uznat, že ono druhé jde hloub a je významnější. Konec konců, žádné níže uvedené pravidlo není podstatou ani pravicové ani levicové. Neopouštět principy, dodržovat sliby a dohody a otevřeně a férově debatovat by měli přece všichni bez ohledu na politickou příslušnost. To je základem slušné a férové politiky obecně.
A problémem u významné části vedení ODS pro mne již drahnou dobu bylo, že začala onu jasnou a zřetelnou hranici mezi „dobrým a špatným“ rozmazávat. Strana, jejíž jednou z hlavních deviz bylo, že se nikdy nespojí s komunisty, přestala být naplněním a zosobněním odpovídajících ideálů a vizí. Opustila principy a nenabídla za ně žádné jiné. Když začala protestovat i Unie státních zástupců a Unie soudců a když na druhé straně Dalík pana Václava Klause přirovnal k Henleinovi, začalo u mě červené světlo svítit naplno.
Kdo opustí principy, nemá co obhajovat a o čem debatovat. Kdo nedebatuje, nemůže lidi získat. Kdo je nemůže získat a přesvědčit, musí je k žádoucímu jednání pohnout jinak. Pozitivní nebo negativní motivací (eufemismus pro korupci a zastrašování). Nebo obojím zároveň.
Je strašně těžké krátce popsat a někomu jinému předat dvouletou zkušenost. Neměl jsem sílu neustále vysvětlovat, že opouštět principy je špatné, nedodržovat sliby a dohody je zlé, nepřipouštět debatu je nejen nedemokratické, ale prostě neslušné. A že z toho všeho plynou metody (nefungujících) politických handlů a taky pozitivní a negativní motivace.
Může být taková strana a takové vedení tím pravým „bojovníkem a hrází“ proti komunismu? Jde její činnost opravdu nad rámec pouhého slovního antikomunismu? Jak, když se v některých ohledech začíná chovat stejně jako oni? Jak, když znovu začíná lidi zastrašovat a uplácet? Jak, když přehlíží nutnost nedotknutelnosti justice, policie a médií? Jak chce být garantem slušnosti? Jak chce být garantem vůbec čehokoli?
Proto jsem hlasoval proti vlastní straně i proti vlastní vládě. Protože se až příliš mnohé přízraky z minulého režimu začaly znovu zjevovat a povážlivě zhmotňovat. Protože jsem přestal věřit, že tato strana je hrází proti komunistům nikoli proto, že je na opačném pólu spektra, ale ze své podstaty. Protože si pozvolný návrat, pozvolnou degradaci do poměrů minulého režimu v žádném případě nepřeji.
A stále věřím, že jsem nakonec přece jen udělal dobře. Že jsem pomohl tomu, aby se – ovšemže až v dlouhodobé perspektivě – něco u nás změnilo k lepšímu. Aby byla respektována demokracie a aby pravice měla šanci se obrodit a vrátit ke svým ideálům. Aby se stala opět tím, za co jsem ji vždy pokládal, za pevného obránce demokratických principů.
Aby se pravice znovu stala tím, zač ji mnozí chtějí mít a proč jsou jejími příznivci. Aby byla ztělesněním toho, kdo je odpůrcem a bojovníkem proti všemu, co na levici, ať už u nás doma nebo třeba v Evropské unii, nemáme rádi. Aby se znovu stala pevnou hrází proti komunismu. Ne svými řečmi a ne jenom technicky a nominálně – ale svou duší a podstatou.
Jan Schwippel, poslanec PSP ČR
napsáno exkluzivně pro EUportal