Hrozba agresivního keynesiánství druhé generace
Po celá staletí a tisíciletí, a to velmi pomalu, probíhá ve světě evoluční vývoj, který v sobě zachycuje a do jisté míry uchovává veškerou předcházející zkušenost lidstva. Některé události tento pohyb posunou a urychlí. Dovoluji si tvrdit, že právě teď žijeme v době, která je ve svých významných aspektech důsledkem, či dokonce produktem velké krize dvacátých a třicátých let, resp. toho, jak byla tato krize interpretována.
Byla přijata jako důkaz neudržitelnosti dosavadní formy kapitalismu, a to vedlo k dalekosáhlým zásahům do fungování a institucí tohoto unikátního a ve své podstatě křehkého a zranitelného společenského systému.
Kapitalismus měl své kritiky vždy. Měl svého Marxe (a celou řadu dalších), ale vždy to byla kritika zvenčí a s výjimkou vzniku Sovětského svazu (a jeho satelitů) se tato kritika nikdy nestala součástí systému samotného. Nikdy nebyla většinově přijata jako východisko radikální změny společenského uspořádání (mluvím o světě Západu).
V třicátých letech tomu bylo jinak. Tehdy vznikla scientistně se tvářící doktrína, která byla navíc zformulována nikoli outsiderem, ale jednou z výrazných osobností tehdejšího establishmentu ekonomické vědy (univerzita v Cambridge), kulturní sféry (skupina londýnské Bloomsbury), hospodářské politiky (významné funkce na klíčových mezinárodních konferencích po I. i II. světové válce) Johnem Maynardem Keynesem a této líbivé, snadno pochopitelné a snadno politicky uchopitelné doktríně bylo uvěřeno. A věřilo se jí dlouhá desetiletí, minimálně do počátku 70. let, kdy kumulace tehdejších hospodářských problémů vedla ke vzniku – pro keynesiánce nevysvětlitelného fenoménu – t.zv. stagflace (toto slovo vzniklo jako spojení částí slov stagnace a inflace).
Keynes svým geniálním citem vystihl, po čem byla společenská poptávka. Podařilo se mu dostatečně přesvědčivě desintepretovat kapitalismus (a karikaturou významného klasického ekonoma Jeana-Baptista Saye i celou dosavadní ekonomickou vědu) a podařilo se mu vnutit ekonomům, politikům i médiím, že jedinou budoucností kapitalismu je rasantní vstup státu do ekonomiky formou rozsáhlých „státních výdajů“, které budou doplňovat inherentně nedostatečnou „efektivní poptávku“ nestátního sektoru ekonomiky, tedy nás všech – v roli spotřebitelů či investorů. Keynes byl vždy elitářem, a proto si navíc myslel, že stát (reprezentovaný lidmi osvícenými, jako je on sám) bude peníze daňových poplatníků vydávat lépe než oni sami. Otázku selhání trhu dramaticky „přehrával“, otázku selhání státu si vůbec nekladl. Byl prototypem postavy zvané „philosopher-king“, což je fenomén i u nás v polistopadové éře poměrně často se vyskytující. Je to někdo, kdo se cítí být povolán nás ostatní řídit.
Pro potřeby tohoto textu budu – zcela záměrně – abstrahovat od nesmírně zajímavé, desetiletí probíhající diskuse o rozdílu mezi Keynesem a keynesiánstvím, vedoucí až ke knihám s názvy „Byl by Keynes keynesiáncem?“ Četl jsem jich mnoho. Keynes, a tak už to u velkých osobností bývá, byl širším a hlubším myslitelem než jak vypadá zploštělé keynesiánství v učebnicích pro studenty 1. ročníku ekonomie. S tím plně souhlasím. Ale, jak prohlásil jeden z jeho velkých žáků a následníků P. A. Samuelson, „síla doktríny se nejlépe pozná v její vulgarizaci“, a proto pro naši dnešní diskusi rozdíl Keynese a keynesiánství není důležitý. (Pro pořádek uvádím, že to Samuelson řekl o Marxovi.)
Keynesova výchozí premisa zněla: trh selhal a tudíž je třeba, aby nastoupil stát. Proto masivní státní výdaje libovolného typu, ale je třeba připomenout, že Keynesovi šlo primárně o t.zv. multiplikátor, vytvářející různé druhy příjmů, v součtu národní důchod, HDP, nikoli o tvorbu nových výrobních kapacit. Odtud jeho důraz na „důchodotvorný“, nikoli „kapacitotvorný“ efekt dodatečných výdajů. Odtud také jeho slavný příměr, že stačí dávat bankovky do lahví, ty zakopat a potom zase vykopávat. Multiplikátor „pracuje“, jakkoli je to činnost neproduktivní. (Když jsme o tom v polovině 60. let v Ekonomickém ústavu ČSAV prvně diskutovali, sami, bez jakýchkoli učitelů, protože ti neexistovali, hned nás napadlo, že prvním keynesiáncem byl Karel IV., když dal na Petříně stavět „hladovou zeď“). Proto deficitní financování státního rozpočtu. Proto regulace ekonomiky. Proto nacionalizace. Proto zásahy teď, ať jsou dlouhodobé důsledky jakékoli. Keynesovo „in the long run, we are all dead“ mluví za všechno.
Keynesiánství, resp. na něm založená politika států vyspělého Západu, vyhrálo. Srovnáme-li podíl státních výdajů na HDP v roce 1930 a v roce 2000, rozdíl je enormní. Srovnáme-li míru zdanění, opět veliký rozdíl (a to bychom měli rok 1930 srovnávat spíše s rokem 1980, tedy se světem před R. Reaganem a M. Thatcherovou). Srovnáme-li výši státního dluhu, platí totéž. Srovnáme-li tehdejší a dnešní podíl sociálních příjmů na celkových příjmech, opět vidíme enormní rozdíl. Srovnáme-li počet státních úředníků, vidíme totéž. Srovnáme-li počet stránek legislativy, je to stejné.
Všechno to navíc funguje jako t.zv. „ratchet effect“ (což z nedostatku lepšího termínu překládáme jako „efekt západky“), čili pohyb je možný jen v jednom směru, stále „kupředu“, i když je to progres velmi fiktivní. Spíše neprogres. Ukazuje se, že se opačný pohyb dá prosadit jen v takové „revoluční chvíli“, jakou byl např. pád komunismu. Tehdy jsme státu radikálně ubrali (i když i tehdy nám to dalo moc práce), ale od té doby jsme se – částečně jako důsledek proměn domácí politiky, ale zejména jako import z Evropské unie – k celosvětovému trendu připojili. Politika deregulace, deetatizace, denacionalizace, desubsidizace ekonomiky u nás skončila druhou polovinou 90. let. První dekáda dvacátého prvního století už byla naprostým vítězstvím sociáldemokratismu v jeho nejrůznějších převlecích (jedním z převleků je evropský křesťanský demokratismus, druhým česká „rozkročená“ pravice), v jiné terminologii vítězstvím keynesiánství. A právě to se zrodilo v předcházející velké krizi.
I teď jsme v krizi větší, než byly krize posledních desetiletí (i když např. pád komunismu, který žádnou souvislost s keynesiánstvím neměl, vyvolal daleko větší ekonomické ztráty než dnešní krize). Před několika měsíci jsem tuto krizi srovnal s chřipkou, což vyvolalo velkou nelibost. Trvám na tom, že je dnešní krize spíše chřipkou, když už používáme lékařské příměry, než rakovinou, morem, AIDS, či infarktem. Navíc, tento příměr jsem použil s jiným záměrem. Říkal jsem, že chřipka trvá týden, když se neléčí, a sedm dní, když se léčí, neboli vyjádřil jsem tím svou velkou nedůvěru v možnosti léčení krize „infúzemi“ peněz státem. Nechtěl jsem tímto příměrem zlehčovat dopady krize, jak mi je opakovaně podsouváno. Krize musí proběhnout. Je ozdravným procesem. Je nezbytnou a ničím nenahraditelnou likvidací chybných, a proto neudržitelných ekonomických aktivit. Není rozumné ji eliminovat umělým udržováním těchto aktivit za peníze daňových poplatníků.
Bylo by možné věnovat se i analýze příčin dnešní krize, ale to není ambicí tohoto textu. Spíše je třeba říci, co ji nezpůsobilo. Určitě ji nezpůsobil Keynesův nedostatek „efektivní poptávky“, neboli nedostatečné množství spotřeby či investic ze strany soukromých subjektů. Proto ji nemůže vyřešit ani doplňování oné nedostatečné efektivní poptávky státem podle Keynesových receptů. Krize vznikla ambiciózními, ale iracionálními zásahy státu do úrokových sazeb a do rozsahu nabídky peněz v USA, doprovázenými mylnou státní regulací finančního sektoru. Neadekvátně nízké úrokové sazby v sektoru bydlení vytvořily nerovnováhu, která musí být odstraněna, nikoli dalším přílivem peněz uměle udržována. Bublina musí splasknout, nikoli být dále „dofukována“. Ale to opravdu není tématem tohoto článku.
Krize dříve či později pomine. Dlouhodobá škoda vznikne jinde. Odpůrcům trhu se podařilo znovu vytvořit rozsáhlou nedůvěru k systému, ale tentokráte nikoli ke kapitalismu volného trhu, k systému laissez-faire, ke kapitalismu Adama Smithe, Friedricha von Hayeka, Miltona Friedmana jako tomu bylo před 70-80 lety, ale k vysoce regulovanému, postátněnému kapitalismu současnosti. Dnešní kritikové se sice tváří jako by dnešní systém nebyl regulován, jako by nebyl státem nesmírně ovlivňován, jako by šlo opravdu o systém typu „free market“, ale to není pravda. Jsme úplně jinde. Současní socialističtí „vizionáři“ – přes svou, leckdy odlišnou rétoriku – naznačují, že jim ani tento postátněný kapitalismus nestačí. Nestačí jim Keynesova revoluce. Chtějí udělat revoluci další – trh ještě více omezit.
Začíná se to blížit reálnému socialismu. Trh není považován za autonomní systém, ale za nástroj – v rukou vyvolených – k produkci ekonomických statků. Sem míří výroky typu „ekonomika musí sloužit lidem“, „finanční systém ve službě lidstva“, atd. Ani radši neuvádím autory těchto výroků, ale nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Stiglitz a Krugman říkají něco velmi podobného.
Nejsem si jist, zda kapitalismus další takový kvalitativní posun přežije. Trh buď je, nebo není. Trh není nástrojem, což si chtěli myslet centrální plánovači, když i oni pochopili, že to úplně bez trhu nejde. Chtěli ho proto používat, ale trh k používání není. Trh je výsledkem dobrovolné lidské aktivity, kdy lidé – ve svém zcela vlastním zájmu – nabízejí ostatním něco, co umí lépe než oni, v čem mají t.zv. komparativní výhodu. Nabídka zboží a služeb je výsledkem fungování trhu, bez něho žádná produkce zboží a služeb být nemůže. Produkce zboží a služeb není vedle trhu, je jedním a tímtéž. A dnešní krizi nezpůsobil trh, ale zásahy státu do trhu. Vyloučit budoucí krize dalšími zásahy do trhu proto nelze. Je možné trh zničit a zejména v Evropě už od toho nejsme daleko.
Úkolem naší doby není nic jiného než keynesiánství „druhé generace“ nedopustit. Nesmíme zopakovat třicátá (a navazující) léta. Zásahy státu do fungování trhu musíme omezovat, nikoli rozšiřovat. Nevím však, jak toho docílit. Skutečná demokracie by možná takový krok umožnila. Možná. Ale jsem si jist, že dnešní evropská postdemokracie k tomu vést nemůže. V ní je hlas občana nesmírně slabý a den za dnem dále zeslabuje. Moc nevolených byrokratů, nemajících trh v lásce, naopak nezadržitelně roste.
Demokraté a liberálové (v evropském smyslu) ve třicátých letech intelektuálně i politicky selhali a nápor nedůvěry v trh nedokázali odrazit. Jde jen a jedině o to, abychom podobným či dokonce horším způsobem nedopadli dnes i my.
Václav Klaus, Lidové noviny, 25. dubna 2009