Kdysi jsem se na Stadepu (americké ministerstvo zahraničí) při nějakém jednání ptal, co by se stalo s NATO, kdyby mělo pět členů: USA, Kanadu, Norsko, Turecko a EU. „Toho dne skončí NATO,“ řekli mi zcela bez rozmýšlení. Tehdy jsem ještě nechápal proč. Evidentně to byla otázka dávno projednaná. Je sice možné, že se názor od té doby nepatrně změnil, ale nevsázel bych na to.
Lisabonskou smlouvou přecházejí kompetence v obraně z členských států na EU, když nově říká: „Unie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.“ Nebo podle článku 22, odst. 2 písm. a) chce Unie „chránit své hodnoty, základní zájmy, svou bezpečnost, nezávislost a celistvost“. Stanoví se i konkrétní postupy: „o strategických zájmech a cílech“ rozhoduje Evropská rada (čl. 22 odst. 1) a to výhradně na návrh vysokého představitele nebo Komise. Jednotlivý členský stát tedy nemá ani právo konkrétně nic navrhnout, může jen požadovat zařazení diskuse na pořad jednání Rady. Článek 23 konstatuje, že pravomoci EU se vztahují na všechny otázky týkající se bezpečnosti. Aby bylo zcela jasno, že nikdo nesmí mít jiný názor, čl. 23. 3. stanoví, že „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie … a respektují činnost Unie v této oblasti.“ a přikazuje se, že členské státy se „zdrží jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie“ (Čl. 23 odst. 3).
Severoatlantická smlouva, která ustanovuje NATO, říká: „Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současné platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se, že nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.“ (článek 8).
Protože Lisabonská smlouva znamená bezvýhradný závazek v oblasti bezpečnosti vůči třetí straně, kterou je Evropská unie, představuje porušení Severoatlantické smlouvy a dnem ratifikace Lisabonské smlouvy NATO končí.
Lord Ismay, první generální tajemník NATO, kdysi v dobách studené války charakterizoval podstatu NATO prostou a slavnou frází: „To keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.” Tedy udržet Rusko mimo Evropu, udržet americkou přítomnost v Evropě a Německo mimo oblast rozhodujícího vlivu. Pokud použijeme tuto terminologii na Evropskou unii, můžeme o EU říci, že chce „to keep the Americans out, the Russians in, and the Germans up.” Tedy vyhnat Američany pryč, prohloubit spolupráci s Ruskem a zajistit Německu vedoucí úlohu.
Rozhodnutí nadále si svou bezpečnost řešit bez USA bude členské státy stát nepředstavitelné peníze a bude trvat mnoho desetiletí, než dosáhneme stejné bezpečnosti, jakou jsme měli doposud.
NATO a EU jsou konkurenti a nemohou existovat vedle sebe, nesledují stejné zájmy, dokonce naopak prosazují zájmy protichůdné.
Jean Monnet, autor mocenského systému EU popírajícího demokratické zásady, jinak řečeno systému s neodstranitelným demokratickým deficitem, kdysi napsal: „Plně jsem si uvědomil sílu státu, který může říci ne mezinárodnímu orgánu, jenž nemá žádnou nadnárodní moc. Dobrá vůle nestačí, je třeba mít mezinárodní zákony a instituce, je třeba překonat mezinárodní egoismus a zrušit právo národního veta, které je jeho nejhlubší příčinou.“ Vedl nesmiřitelný boj proti suverenitě evropských států a Lisabonská smlouva završí jeho totalitní vizi států bez suverenity.
Lisabonskou smlouvou končí epocha demokracie v Evropě, končí NATO, které si kladlo za cíl „posilování svých svobodných institucí“ a „lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny“, ochranu suverenity svých členů. Lisabonská smlouva těmto zásadám odporuje, nejenom textem smlouvy, ale samotnou svou podstatou. Proto nemůže vedle sebe existovat NATO a EU po ratifikaci této smlouvy. Hodnotové systémy těchto dvou institucí jsou nejenom jiné, ale jsou protichůdné. Společná obrana má smysl jedině tam, kde státy sdílejí stejné hodnoty a mají stejná rizika. Deset let našeho členství v NATO bude patřit k nejkrásnějším obdobím našich dějin.