Bože pomoz ještě jednou Václavu Klausovi zvítězit nad zlem a nenávistí!
Když přišlo do redakce 17. dubna 2009 "Prohlášení vedení ODS ke spekulacím o zapojení exprezidenta V. Havla do předvolební kampaně ve prospěch ODS", nemohla jsem uvěřit svým očím. Ne snad, že bych nebyla poslední dobou prakticky dnes a denně zahlcována zprávami o nesmyslných postojích ODS, ale přece jen tohle bylo i na mne silné kafe. Stálo v něm totiž, že: "Občanská demokratická strana měla, má a jistě i v budoucnu bude mít na řadu věcí odlišný názor než Václav Havel. Vedle toho ale platí, že podpora každého, kdo si nepřeje, aby výsledkem podzimních předčasných voleb byla vláda socialistů a komunistů je vítána. Věříme, že taková podpora bude daleko širší. Vítáme ji a vážíme si jí, a to s vědomím toho, že ne vždy spolu budeme mít stejný názor. Nesouhlas či odlišný názor na dílčí věc by ale měly ustoupit odpovědnosti za polistopadový vývoj. V tomto směru je ODS, jako nejsilnější pravicový subjekt na české politické scéně, připravena spolupracovat s kýmkoli, kdo je ochoten pomoci. Pouze tehdy, když lidé nebudou lhostejní a aktivně přijdou k volbám, je šance zabránit spojení socialistů a komunistů." A pod sdělením bylo podepsáno"Vedení ODS", takže nešlo o nějaký další z klukovských nápadů pouze jejího předsedy Mirka Topolánka.
Při četbě věty "ODS se spojuje s kýmkoliv, kdo je ochoten pomoci", již zbývá pouze doplnit "s kýmkoliv, třeba i s Marťany", a je to stejný výrok jako Topolánkem tolik vysmívaný výrok Jiřího Paroubka. Vlastně horší, protože Marťani ČSSD nikdy neublížili ani nedělali zákeřné podpásové útoky na jejího zakladatele. Zatímco Václav Havel a jeho přátelé zorganizovali na zakladatele ODS Václav Klause známý sarajevský atentát za účelem nejen zničit jeho, ale především celou stranu a s ní celou ekonomickou reformu naší země. Panu Topolánkovi, který v té době bojoval za zachování své krachující firmy někde na Ostravsku to zřejmě nebylo v záplavě soukromých starostí známé, protože jinak by se nemohl spojit s člověkem, který se neohlížel na nic, ani na velké ekonomické ožebračení naší země, jen aby za pomoci fosilních bolševiků "třetí cesty" zvrátil vývoj naší země od kapitalismu ke komunismu s lidskou tváří.
Sarajevský atentát nebyl totiž jen úsměvný osobní střet dvou politických rivalů. Sarajevský atentát byl nejhorší událostí, která se od listopadu 1989 v naší zemi udála. Jeho strůjci se neštítili před jeho provedením za pomoci tehdejšího guvernéra ČNB a Havlova přítele Josefa Tošovského vyvolat umělou měnovou krizi. Bez jakékoli konzultace s vládou, vyhlásila tehdy ČNB výrazná restriktivní opatření. Výrazně zvýšila povinné minimální rezervy (z 8,5 na 11,5 %) a spolu s nimi zvýšila i úrokové sazby platné na mezibankovním trhu. Komerční banky musely stáhnout z oběhu miliardy korun. Některé to nezvládly a odešly ze scény, jiné se udržely za cenu svých budoucích obrovských potíží. Podnikové sféře byly hromadně vypovídány či neobnovovány úvěry. V nastalém chaosu se ČNB pokoušela „foukat proti větru“ a svými nákupy korun intervenovat ve prospěch dosavadního kursu. Ztratila při tom zhruba 3 miliardy dolarů svých (resp. našich) měnových rezerv. Současně prudce zvýšila úrokové sazby (např. svou reposazbu ze 14 na 50 %). Měnová krize přerostla v krizi bankovní, ta pak v krizi finanční a ta nakonec ve všeobecnou krizi ekonomickou. Sarajevský atentát byl tudíž velmi promyšleně připravován a jeho strůjci se neštítili, v touze po změně kurzu vlády doleva, ožebračit běžné občany a navodit umělou ekonomickou krizi jen proto, aby dokázali, že Klausova úspěšná ekonomická transformace vede ke snižování životní úrovně občanů. (podrobně viz např. článekVáclava Klause ve Fragmentech z roku 2000 "Tři roky po měnové krizi")
Naštěstí se tehdy slušní členové ODS semkli kolem svého zakladatele a podařilo se jim v čele s ním tento podraz ustát. Přesto od doby Sarajevského atentátu nevládla již ani jednou skutečně pravicová vláda, ale slabé křehké koalice a osm let se chopili dokonce moci socialisté. Nikdy se ale ještě nedostali k moci komunisté. To, co se nepodařilo tehdejším protagonistům sarajevského puče, to ale nyní zdárně dokoná sama ODS se svým vůdcem Topolánkem. Komunisté ji dostali tam, kam chtěli odjakživa. Do role poslušné opoziční strany, která jim bude krýt po vítězných komunisticko-socialistických volbách záda, aby mohli prohlašovat, že jsou přece již ti praví Dubčekem a Havlem tak očekávaní komunisté s lidskou tváří, kteří vládnou demokraticky a povolují opoziční strany dokonce v Parlamentu.
Panu Topolánkovi žijícímu v zaslepené pubertální nenávisti k Václavu Klausovi nezbývá než blahopřát k dotažení Sarajevského atentátu do zdárného konce. A to i přes ty všechny průšvihy, které dělal, mohl svoji vládu před ostudným odvoláním nabubřelým Paroubkem uchránit a alespoň odejít se štítem. Stačilo, aby se domluvil s prezidentem republiky na tom, že Paroubka předběhne, podá demisi on sám s tím, že prezident zajistí její přijetí až po dokončení předsednictví a termín voleb vyhlásí po dohodě s ním tak, aby vyhovoval ODS. Po skončení předsednictví a přijetí demise pověří pana Paroubka, ať ukáže co umí, čímž by ho před lidmi do voleb zesměšnil až běda.
Tak by totiž jednal každý státník bez ohledu na své osobní antipatie. V tom se totiž rozezná státník od ušmudlaného politika. Pan Topolánek tuto poslední šanci měl a Hrad čekal, že ji využije. Jenže k tomu neměl, bohužel, pan Topolánek dost politické vůle a především pokory. Raději obětoval nejen stranu, ale celý národ a spojil se s pravdoláskovou levicí, než by o cokoliv požádal nenáviděného prezidenta. Kdyby nešlo o životy nás všech, tak bych řekla: "Pane Topolánku gratuluji, dokázal jste zničit dílo svého předchůdce a ublížit mu jak jen možno!" Jenže takto jen s hrůzou říkám: "Bože zachraň naší vlast před dalšími Topolánky a pomoz ještě jednou lidem kolem Václava Klause zvítězit nad zlem a nenávistí Sarajevčíků a Topolánků!"