Jedním z hlavních témat našich dnešních politických soubojů je hlasování o tzv. Lisabonské smlouvě v Senátu Parlamentu ČR. Patříš k odpůrcům tohoto dokumentu, který je nesmírně komplikovaný a rozsáhlý. Přesto, můžeš vyjádřit ty nejpodstatnější výhrady, které k tomuto dokumentu máš a které jsou v rozporu se zájmy ČR a jejích občanů?
Hlavním problémem je, že Lisabonská smlouva je pravým opakem toho, co Evropská unie dnes potřebuje - znepřehledňuje právní řád Evropské unie, razantně prohlubuje deficit demokracie, protože dává více pravomocí nevoleným, posiluje pravomoci EU na úkor členských států, odebírá členským státům právo veta ve více než padesáti oblastech a vzdaluje rozhodování od občanů.
Ustavuje unii, která se fundamentálně liší od té, do které Česká republika v r. 2004 vstoupila - dává této unii vlastní právní subjektivitu nadřazenou členským státům, zavádí funkci předsedy Evropské rady a vytváří podmínky pro vznik diplomatické služby EU s jedním ministrem pro zahraniční politiku. Oslabuje váhu České republiky v rozhodování kvalifikovanou většinou a otevírá prostor k tomu, aby zájmy České republiky byly v EU častěji přehlasovány a oslabovány.

Obsah Lisabonské smlouvy se prakticky neliší od Ústavní smlouvy, kterou odmítli v referendu občané ve Francii a v Nizozemí. A její právní dopady jsou identické s právními dopady Ústavní smlouvy. Samotná geneze Lisabonské smlouvy a průběh její ratifikace vůbec nejsou dobrým svědectvím o tom, jak Evropská unie funguje a u občanů jí na legitimitě zdaleka nepřidávají. Nalezneš na tzv. Lisabonské smlouvě alespoň nějaká – dílčí – pozitiva?
Je to těžko čitelná a málo srozumitelná smlouva. Nemohu se smířit s argumentem, že občané jí nemusí rozumět a chápat. Potom se ptám, jestli je pro ně dobrá? Já na ní žádná pozitiva nenalézám, kromě toho, že členským státům přiznává právo vystoupit z Unie, kterou zakládá. Byť je to možnost velmi teoretická a já jí netleskám.

 

Jedním z hlavních argumentů zastánců tohoto dokumentu je tvrzení, že po velkém rozšíření EU o státy střední a východní Evropy je nezbytné přizpůsobit rozhodovací mechanismy a architekturu institucí těmto novým podmínkám tak, aby se rozhodování a chod EU nezastavil. Co říkáš na toto tvrzení a může současná EU dlouhodobě fungovat i bez Lisabonské smlouvy jako doposud?¨
EU jistě bez Lisabonské smlouvy fungovat může a jsem přesvědčený, že ještě lépe než s ní. EU potřebuje zcela odlišný dokument, který zpřehlední její právní řád, vrátí některé pravomoci na úroveň členských států a nebude založen na ambici pokročit k tomu, aby se Evropská unie podobala státu nebo spíš nadstátu. Je třeba otevřeně říci, že zastánci Lisabonské smlouvy si další rozšiřování nepřejí, protože chtějí unii, která je stále těsnější a uzavřenější.

 

Některá naše média se nám snaží namluvit, že jsme „černou ovcí“ EU, protože jsme zatím Lisabonskou smlouvu neratifikovali. Nemluví však o Německu, kde ji čeká projednávání před Ústavním soudem, o Polsku, kde ji zatím nepodepsal prezident a samozřejmě o Irsku, kde se jako jediní proti smlouvě vyjádřili občané. Považuješ tlak na opakování referenda v Irsku za korektní a demokratický? Máme tento tlak zvyšovat i my tím, že smlouvu ratifikujeme ještě před opakovaným referendem v Irsku?
Já považuji samotný ratifikační proces, ono poohlížení se po ostatních a ukazování prstem, za velmi nešťastné. Pozapomíná se dnes na to, že když Ústavní smlouvu odmítli voliči ve Francii a v Nizozemí, sedm členských států EU se rozhodlo, že v ratifikaci nebudou pokračovat. Irští voliči řekli své „NE“ prakticky identickému dokumentu, ratifikace pokračuje a ještě si musí referendum zopakovat, aby se ukázalo jestli se náhodou nezmýlili. Podle stejné „logiky“ by se mohla opakovat hlasování ve všech parlamentech těch členských zemí, které Lisabonskou smlouvu již ratifikovaly, v některých případech aniž by měly k dispozici její konsolidované znění ve svém národním jazyce.
Druhé irské referendum, které bude o naprosto totožném dokumentu jako to první, považuji za teatrální a absurdní. V některých zemích je povinné se referenda účastnit, ale je tragédií, že je v referendu povinná, platná a respektovaná pouze jedna odpověď. Jsem přesvědčený, že Česká republika ratifikaci Lisabonské smlouvy před opakovaným referendem v Irsku nedokončí.

 

Jaké vidíš v ČR možnosti, jak ratifikaci smlouvy ještě zabránit? Měli by např. podat senátoři ještě jednu žalobu k Ústavnímu soudu, vidíš jiné možnosti?
Ústavní soud se nevyjadřoval k tomu, zda je Lisabonská smlouva jako celek v souladu s Ústavou České republiky. Odpověděl na šest dílčích otázek, které mu předložil Senát. Každá instance v ratifikačním procesu má právo požádat Ústavní soud o přezkoumání souladu Smlouvy s Ústavou. I v případě, že by Senát smlouvu ratifikoval a spokojil se tak s „eurokonformním“ nálezem Ústavního soudu, může podle zákona podat dílčí stížnost i skupina senátorů. Věřím, že takoví senátoři se najdou.

 

Málokdo si uvědomuje, že mezinárodní smlouvy v ČR ratifikuje prezident republiky a nikoliv Parlament ČR, který k tomu podle platné Ústavy dává jen své svolení. Vlastní ratifikací by tedy byl až případný podpis prezidenta republiky pod tento dokument. Jako zástupce ředitele zahraničního odboru KPR by si panu prezidentovi doporučil podepsat či nepodepsat tento dokument a myslíš, že by bylo možné „ustát“ tlak, který by na pana prezidenta v případě jeho nepodpisu nastal?
Prezident republiky není v naší zemi, ani v Evropské unii, zdaleka sám, kdo je proti Lisabonské smlouvě a věřím, že to z ratifikačního procesu u nás i v Evropské unii jednoznačně v následujících měsících vyplyne.

Je načase přijmout, že je-li pro ratifikaci Lisabonské smlouvy vyžadován souhlas všech členských států EU, potom stačí, aby ji byť jeden stát odmítnul, a smlouva nebude ratifikována a nevstoupí v platnost. To mělo každému být jasné po irském referendu a ratifikace měla skončit. Prezident republiky má právo, stejně jako někteří další prezidenti členských států EU, svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu nepřipojit a dojde-li ratifikační proces tak daleko, moje doporučení bude tohoto práva využít.

 

Na závěr malé odbočení, jak by si čtenářům Newsletteru vysvětlil svoji novou úlohu v CEPu a jak se vyvíjí projekt Prague Network?   
Stal jsem se členem CEPu a nadále pomáhám se zahraničními kontakty CEPu. Moje úloha ve vznikajícím projektu „Prague Network“ bude koordinovat tento projekt na české straně. Jedná se o platformu, která má umožnit otevřenou, nejednostrannou diskusi o problematice klimatických změn a o opatřeních, která jsou v boji proti údajnému globálnímu oteplování navrhována. Projektu se kromě CEPu účastní americký Competitive Enterprise Institute a indický Liberty Institute. Za několik dní se sejdu s americkými partnery a budeme hovořit o webové stránce a chystaných článcích a studiích. Nečekám od toho institucionalizovanou podobu, ani Al Goreovské kazatelské objíždění konferencí za tučné honoráře. Bude to opravdu spíše „networking“.

 

 

reklama