Rytíři vymřeli aneb jak Evropská unie bojuje proti ženám
Když slyším či vidím europoslankyně Zuzanu Roithovou či Janu Hybáškovou horovat pro Evropskou unii, nechápavě vrtím hlavou. Čím více europeismu pronikne do české společnosti, tím v ní bude méně ženství. Vím, že si nabíhám na další vidle, jež moji anonymní velkodušní čtenáři mají vždy pohotově po ruce, ale z úcty k opravdovým ženám nehodlám mlčet.
Vedení evropského parlamentu vydalo manuál s názvem „Genderově neutrální jazyk v Evropském parlamentu“. Obsahuje seznam slov, jež pro společnou činnost či profesi mužů a žen používají mužský tvar a nahrazují je slovem „genderově neutrálním“. To už z minulosti známe, vždyť ideologická purifikace ustálených jazykových norem byla jednou z prvních vln ničivé tsunami politické korektnosti. Novinkou je nařízení, aby se při oslovování žen, pohybujících se v útrobí EP, odhlíželo od jejich stavu. Je tedy nepřípustné oslovovat eurodámu Madame či Mademoiselle, Frau či Fraulein, seňoru či seňoritu a pokud se do EP protlačí i nějaká ta Češka, slečno či paní. Bude prý vhodnější oslovovat je jmény. No jo, ale co s českým přechylováním? Také dostane na frak?
Jazyk je nejen prostředkem k dorozumívání, slova také mají vyjadřovat přirozenost věcí. Proto jazyk byl, je a bude bitevním polem. Je oblíbenou hříčkou v rukou revolucionářů, usilujících o to, aby ztratil kontakt se skutečností. Nestačí změnit instituce a navyklé vzorce chování, k jejich odstranění je zapotřebí zavést i novou terminologii a nové formy vyjadřování. Známe to z let komunismu, z románu 1984, narůstající počet lidí to rozeznává i u dnes mocensky preferovaných ideologií.
Nedělám si samozřejmě iluze o tom, že by česká, ještě plně neeuropeizovaná společnost, chovala k ženám větší úctu, než je tomu za našimi humny. Novověk se svou ideologií rovnosti (čti stejnosti) trvá již nějaké to století a mnohé jeho plody, včetně liberalismu či komunismu, uštědřily ženám nejeden hrubý políček. Dnes je pro naprostou většinu žen i mužů nepředstavitelné, že by jejich vzájemnost mohla být uspořádána hierarchicky, jakkoli právě česká společnost tuto starobylou zásadu nepřestává vyjadřovat výše zmíněným přechylováním ženských jmen. Tato zvyklost pramení z časů, kdy byla vdaná žena v občanském životě zastupována svým chotěm, jenž si tak měl uvědomit, že z tohoto nerovného vztahu pro něj neplynou jen práva, ale především povinnosti. Přijme-li žena manželovo jméno, posiluje tím jeho zodpovědnost za společné dobro.
Bohužel feminismus, ideologický prostředek k povznesení údělu moderních žen, se obrátil proti nim. Muži se k ženám začali chovat jako k sobě samým, takže mnohé ženy jsou dnes od mužů stěží rozeznatelné. Mají-li ženy uspět ve stejném kolbiště, v kterém se utkává velikost a nízkost mužů, trpí tím jejich ženství. Politika „rovných příležitostí“ nutí muže soutěžit o zaměstnání či kariérní postup s bytostí, jíž by se měl dvořit.Eurovir zvaný „gender mainstreaming“ je horší než prasečí chřipka. Nezabíjí totiž tělo, ale duši. I když ani to již není tak úplně pravda. Rada Evropské unie nedávno zjistila, že se vojenských misí EU i OSN účastní nedostatek žen. Takže za vlast, a ještě k tomu cizí, mají nyní nasazovat krk možné budoucí matky? Rytíři, do zbraně! Na Brusel!
