Není pochyb, že ratifikace Lisabonské smlouvy rozštěpila hlavní politickou stranu, přispěla k pádu vlády (poslední kapka pro poslance Schwippela), a nakonec možná i určí výsledek příštích voleb, neboť rozdělila celý národ. Agenturní průzkumy negativního vztahu veřejnosti k dalšímu prohlubování evropské integrace trvale oscilují jako barometr za proměnlivého počasí mezi 38 – 53 %.

A tak jsou zuřivé výlevy eurofederalistů na adresu prezidenta, jehož v celém sporu považují za ďábelského demiurga v pozadí celého sporu, i na dnešní dobu tolik charakteristickou reklamou, emotivním přesvědčováním a novinářskou nadsázkou, až nebývale hysterické. Klaus je pro ně jen „trapnou historickou figurkou,“ Klaus totálně selhal, Klaus trčí v evropském prostoru „jako osamělý kůl v plotě.“ Evropské elity jej mají za trapného exota. Jak si může myslet, že on jediný má pravdu ? Vždyť nám sděluje, že vrcholní politici EU jsou nezodpovědní hlupáci. Zavání přece trapným mesianismem. Jeden komentátor dokonce přirovnal naše euroskeptiky k husitům, tedy k české pravdě proti všem.

Ti samozřejmě, byť mnohem umírněnější, také nezůstávají v hyperbolách pozadu. Prezidentův mluvčí v televizi prohlásil, že „Lisabonskou smlouvou zaniká Česká republika jako samostatný stát, zaniká i Evropská unie jako mezinárodní organizace a stává se novým státním útvarem.“ Jiní hovoří o byrokratickém imperialismu, který nicejskou a lisabonskou smlouvou překročil Rubikon. A prezident smlouvu ratifikovat nemusí!

Vědomí tohoto faktu a prezidentův výrok, že někteří senátoři ODS zklamali, hlasujíce proti vlastnímu přesvědčení, vyvolalo vlnu hysterie i v Senátu. Padla dokonce šílená invektiva o Klausově velezradě. Předseda senátu, který hlasoval pro Lisabon, ačkoli ještě nedávno považoval smlouvu za mrtvou, Klause poněkud pokrytecky napadl za podkopávání demokracie. Politika racionální, logická a mravní být zřejmě nemůže.

Možná je to všechno, řekne si zmatený divák, jenom důsledek české politiky, která se už tradičně a teď před volbami obzvlášť pohybuje převážně v rovině verbální. Možná je to všechno jen umanutost poměrně oblíbeného prezidenta kazisvěta, jenž tak rozeštval české politiky. Jiní, znechuceni našimi politiky, si zase říkají: jen ať nám raději vládnou z Bruselu! Hysteričtí komentátoři se zase nepochybně vezou na vlně politického evropanství a impresivního dojmu z aureoly prestiže evropských politiků i ohromné mašinérie, jakou unie už nepochybně je. Stačí letmý pohled na Brusel, Štrasburk, Lucemburk a Haag nebo na myriádu podpůrných unijních nadací, které připravují další generace kariérních euro-politiků a euro-úředníků. Nevypadá snad Václav Klaus na pozadí takového panoramatu jako malý vzteklý trpaslík?

Novinářskou dojmologii stranou, jaká jsou holá fakta? Každá nová unijní smlouva znamená menší nebo větší často skrytý posun evropského procesu k větší unifikaci, centralizaci a k oslabování pravomocí členských států. Sjednocování na tomto základě seshora znamená vládu nevolené a neodvolatelné byrokracie, která těžko připustí, aby ji jednou štrasburský parlament kontroloval nebo dokonce vytvářel. Taková už je prostě její antidemokratická geneze.

Otázka zní: je to dobře nebo špatně? Jak mi nedávno odpověděl na výtku, že Evropu má ovládnout tahle nevolená a nesesaditelná byrokracie jeden německý politik: my ale chceme, aby vládly politické elity a ne nějaké populistické volksscheiss. Angličané a Irové mají z takového rozpínajícího se Leviathana hrůzu. Robert Conquest, významný anglický polyhistorik, považuje v nedávno vydaných pamětech, nezadržitelný růst byrokracie za největší hrozbu evropské civilizaci. A Češi se zřejmě rozpomínají na byrokratickou nadvládu Vídně. Historická paměť je neúprosná. To jenom naši eurofederalisté zřejmě netuší, že vlastně popírají demokracii. Budou to možná jednou vědět jejich děti.

Pro deník E15

reklama