Ústavnímu soudu České republiky
Návrh na zrušení části zákona o umělém přerušení těhotenství
Jednou ze základních otázek, kterou si kladou demokratické společnosti a právní státy transatlantického kulturního okruhu, je otázka přípustnosti tzv. potratů.
Podstata věci tkví v tom, zdali má nenarozený plod (nenarozeným plodem se v tomto textu rozumějí všechna vývojová stadia člověka od jeho početí do narození) způsobilost mít práva zaručená Listinou základních práv a svobod, vyhlášenou jako usnesení předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „LZPS“; kde je dále v textu uvedeno pouze číslo článku, popřípadě odstavce, má se na mysli LZPS), která je podle čl. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, součástí ústavního pořádku České republiky. LZPS nevymezuje, jakému okruhu osob jsou základní práva a svobody, které stanoví, určeny. Osoby, jež jsou nositeli těchto práv, jsou v čl. 1 označeny jako „lidé“ a dále je k nim odkazováno již jen zájmeny „každý“, „někdo“ a „nikdo“.
Jde o to, zda mezi takto označené subjekty LZPS zahrnuje i nenarozený plod. Jinými slovy: zda je nenarozený plod způsobilý mít práva zaručená LZPS.
Výslovně se nenarozených plodů dotýká pouze druhá věta čl. 6 odst. 1, která stanoví, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Ta sice výslovně neurčuje, zda je nenarozený plod subjektem práv podle LZPS, nicméně jejím jazykovým výkladem lze dospět k důležitým závěrům. Tvary jednotného čísla od slova „lidé“ se tvoří od slova s jiným slovotvorným základem – od slova „člověk“. Přídavné jméno „člověčí“ je knižní, místo něj používá čeština adjektivum „lidský“, jehož hlavní význam Slovník spisovné češtiny (1994) definuje jako „vztahující se k člověku, k lidem: lidská bytost, lidská práce, lidská práva“. Význam věty „lidský život je hoden ochrany již před narozením“ zůstane naprosto stejný, když slova „lidský život“ nahradíme slovy „život lidí“ nebo „život člověka“.
Z nepřiznání práva na život nenarozenému plodu je nutné vyvodit závěr, že se slovo „každý“ v první větě čl. 6 odst. 1. („každý má právo na život“) na nenarozený plod nevztahuje, a protože se jím má na mysli „každý člověk“, nezbývá než dospět k závěru, že nenarozený plod není člověkem. To ale znamená, že druhá věta tohoto odstavce mluví o ochraně života člověka, který není člověkem, tedy o ochraně něčeho, co neexistuje (argumentum ad absurdum). Slovo „každý“ v první větě čl. 6 odst. 1 se tedy nutně musí vztahovat i na nenarozený plod.
Jeden z argumentů proti přiznání právní způsobilosti nenarozenému plodu by mohl vycházet z analýzy práv, která LZPS upravuje, resp. zaručuje. Je zřejmé, že například právo na svobodnou volbu povolání se nenarozeného plodu netýká, stejně tak se ale netýká ročního dítěte, o jehož způsobilosti k právům podle LZPS jistě nejsou pochybnosti. Způsobilost fyzických osob k jednotlivým právům podle LZPS je třeba posuzovat s ohledem na vlastní povahu těchto práv a dále s ohledem na to, zda konkrétní osoba může na jejich přiznání mít vůbec nějaký zájem.
K případné námitce, že nenarozenému plodu tato práva nenáleží, protože zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), upravuje právní subjektivitu fyzických osob v § 7 odst. 1, který stanoví, že „způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením“ a dále že „tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé“, lze říci následující. Vymezení právní způsobilosti podle OZ nelze zaměňovat se způsobilostí osob k právům zaručeným LZPS. LZPS výslovně nestanoví, v kterém okamžiku vzniká fyzická osoba – člověk – ani nezmocňuje zákon, aby tento okamžik určil. Jinými slovy, LZPS nestanoví podmínky nutné k tomu, aby mohl zákon vymezit (stanovit meze), od kdy je fyzická osoba způsobilá mít práva podle LZPS a na koho se práva podle LZPS vztahují a na koho ne (čl. 4 odst. 2, viz níže). Bylo by proti smyslu LZPS, aby změna zákona běžné právní síly, jakým je občanský zákoník, mohla ovlivnit rozsah (např. okamžik vzniku) způsobilosti fyzické osoby mít práva zaručená LZPS. Není pochyb o tom, že čl. 5, který stanoví, že „každý je způsobilý mít práva“, se vztahuje na všechny fyzické osoby bez ohledu na to, jakým způsobem je jejich způsobilost vymezena v právním předpisu nižší právní síly.
Faktickou existenci fyzické osoby již před narozením ostatně větou „způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením“ (§ 7 odst. 1) uznává i občanský zákoník. Druhá věta čl. 6. odst. 1 („lidský život je hoden ochrany již před narozením“) sice přímo nevyjadřuje normativní příkaz nebo zákaz, existence lidského života před narozením je zde však rovněž vyjádřena jasně.
Řešit domnělé nejasnosti v okruhu adresátů práv zaručených LZPS tím způsobem, že se tato práva přiznají pouze osobám, které jsou nade vší pochybnost způsobilé tato práva mít, a těm, u nichž pochybnosti o způsobilosti k těmto právům – vyvolané navíc pouze praxí, nikoliv kvalifikovanou právní analýzou – existují, se práva zaručená LZPS nepřiznají, je v rozporu se zásadou ochrany slabší strany a celou řadou právních zásad, jejichž souhrnným smyslem je, že v pochybnostech se má rozhodnout ve prospěch toho, komu hrozí újma.
Nejvyšší ochrana práv zaručených LZPS je vyjádřena v čl. 1, který zaručuje jejich nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost.
K ochraně práv podle LZPS dále slouží čl. 4, který určuje, jakým způsobem mohou být stanoveny meze těchto práv.
Čl. 4 odst. 2 stanoví, že „meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených LZPS upraveny pouze zákonem“. V této větě mají zásadní význam slova „za podmínek stanovených LZPS“. Existence těchto podmínek v LZPS je tedy nutnou podmínkou toho, aby mohl zákon meze základních práv a svobod upravit. V případě, že LZPS podmínky k úpravě mezí základních práv a svobod nestanoví, zákon tyto meze upravit nemůže. Pokud by stanovení podmínek úpravy mezí základních práv a svobod v LZPS nebylo nutnou podmínkou úpravy těchto mezí zákonem, nemusel by čl. 4 slova „za podmínek stanovených LZPS“ vůbec obsahovat. To by ovšem vedlo k tomu, že by LZPS přestala být normativním aktem vyšší právní síly, stojícím nad ostatními neústavními zákony, kterýkoliv zákon by mohl práva zaručená LZPS upravovat, a LZPS by získala pouze proklamativní význam.
Podmínka stanovení mezí základních práv podle čl. 6 je tak, jak ji požaduje čl. 4 odst. 2, obsažena v čl. 6 odst. 4. Ten stanoví, že „porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné“. Tímto ustanovením není legalizováno jednání, jehož hlavním účelem je porušení práv podle čl. 6, ale následek spočívající v porušení práv podle čl. 6, který nastal v souvislosti s jiným konkrétně vymezeným jednáním. Především jde o o krajní nouzi a nutnou obranu.
Pokud má být v souladu s čl. 4 odst. 2 zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZUPT“), je nutné za základ omezení práv podle čl. 6 považovat právě čl. 6 odst. 4. Požadovaným jednáním podle čl. 6 odst. 4, které nemá být podle zákona trestné, je v případě ZUPT ale samo přerušení těhotenství, tedy jednání, jehož hlavním účelem je usmrcení člověka (viz čl. 6. odst. 1) před jeho narozením (přerušení těhotenství z důvodu záchrany života matky lze podřadit pod obecný institut krajní nouze).
Pokud by měla být podmínka zákonného stanovení mezí práv podle čl. 6 obsažena v čl. 6 odst. 4 nebo z něj vyvozována, výklad tohoto ustanovení by musel znít „porušením práv podle čl. 6 není, jestliže byl někdo zbaven života jednáním, které umožňuje zákon“, což je ve zjevném rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Tímto výkladem zákona by se navíc přiznala možnost na základě běžného zákona jakkoli omezit práva podle čl. 6, čímž by opět došlo k porušení čl. 4 odst. 2. Zákon by v takovémto případě mohl libovolně stanovit, které jednání spočívající v usmrcení nejen nenarozeného plodu, ale i narozeného člověka není trestné, a takové zbavení života by pak nebylo porušením čl. 6.
Považovat čl. 6 odst. 4 za ústavní základ pro omezení práv podle čl. 6 za účelem umělého přerušení těhotenství je také v rozporu s čl. 4 odst. 4, který říká, že „při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“ a dále že„taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena“. Účelem čl. 6 odst. 4 je stanovit podmínky omezení práv a svobod podle čl. 4 odst. 2 pro zákonnou úpravu krajní nouze a nutné obrany.
ZUPT v § 4 stanoví, že „ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody“, § 5 téhož zákona stanoví, že „ženě lze uměle přerušit těhotenství“ mimo jiné tehdy, jestliže je ohrožen„zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu“. Umělým přerušením těhotenství podle § 4 a § 5 ZUPT dojde k usmrcení člověka (viz výše), nenarozenému plodu je odepřeno právo na život.
Tato ustanovení ZUPT jsou v rozporu s čl. 1, a to zejména tím, že dochází k zásahu do nezadatelnosti, nezcizitelnosti a nezrušitelnosti práv podle čl. 6.
Umožněním přerušení těhotenství podle § 4 a § 5 ZUPT dochází také k porušení čl. 5 („každý je způsobilý mít práva“) a čl. 6 odst. 1 („každý má právo na život“, „lidský život je hoden ochrany již před narozením“) a odst. 2 („nikdo nesmí být zbaven života“).
Dále dochází k porušení čl. 4 odst. 2, neboť LZPS v žádném ustanovení neuvádí podmínky nutné k úpravě jednání, které by omezovalo práva podle čl. 6, a tím stanovilo jejich meze, a dále LZPS nestanoví podmínky k omezení okruhu subjektů, kterým práva podle čl. 6 náleží.
Vzhledem k výše uvedenému jazykovému a logickému výkladu čl. 4 a 6 a již zmíněnému principu ochrany slabší strany dochází nepřiznáním práva na život nenarozenému plodu k zneužití principu právní jistoty a k pošlapání přirozenoprávního základu celého právního řádu, jehož neporušitelnost je deklarována v preambuli Listiny základních práv a svobod.
Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s články 1, 4, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů podávám na základě čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tento návrh na zrušení ustanovení § 4 a části ustanovení § 5, „nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu“, zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.
V Praze dne _____________
....................., prezident České republiky