Věnoval jsem se předně běžné činnosti v samotném parlamentu. Jako jediný z českých europoslanců jsem byl zařazen do zemědělského výboru a rovněž do rozpočtového. Soustředil jsem se proto hlavně na legislativu, která se projednávala v těchto výborech. K projednávaným návrhům jsem následně připravoval stanoviska a hlasovací seznamy před vlastním hlasováním na plenárních zasedáních. Dále jsem se věnoval interpelacím, kdy jsem komisi upozorňoval na nedostatky, které se týkaly práv a zájmů České republiky a jejích občanů v Unii. Šlo například o porušování autorských práv českých výrobců, jejichž zboží kopíruje zahraniční konkurence, nebo nespravedlivé rozdělování mléčných kvót, které je pro naše zemědělce nevýhodné v porovnání s jejich kolegy v jiných, zvláště starších členských státech unie.

Druhou částí mé práce byly vztahy s českou veřejností. Snažil jsem se především o rozšiřování znalostí o fungování Evropské unie a jejích institucí na řadě besed a seminářů se studenty na školách, se starosty měst a obcí, komunálními politiky, zástupci neziskových organizací i podnikateli, v domovech důchodců i s odbornou veřejností. Kolik jsem takových setkání během pětiletého mandátu absolvoval, přesně nikdo nespočítá, s jistotou jich ale bylo přes tři stovky, spíše 350. Jinou osvětovou formou byla publikační činnost a distribuce propagačních a vysvětlovacích brožur i dalších materiálů, které se týkaly zemědělské a komunální politiky i otázek čerpání evropských fondů.

 

"Eurodnem" byla celodenní návštěva konkrétního okresu v České republice. S týmem svých asistentů jsem takto navštívil všechny okresy Karlovarského, Libereckého, Plzeňského, Pardubického, Moravskoslezského a části Zlínského kraje, odkud nebyl jediný europoslanec za ODS. Okresy Středočeského kraje, který je mým domovským, jsem takto během pětiletého mandátu navštívil dvakrát. Mimoto jsem podobně navštívil i několik míst v jižních Čechách, Olomouckém kraji a jižní Moravě. Celkem se konalo asi 50 eurodnů. Standardní euroden sestával ze dvou besed na středních, případně vysokých školách, pokračoval setkáním se starosty a komunálními politiky, setkáním se zástupci neziskových organizací, besedou v domově důchodců či v domě s pečovatelskou službou a poslední 2 roky i seminářem pro zemědělce, starosty a další zájemce o možnostech čerpání dotací z Evropských fondů. Kvůli těmto besedám jsme mimo jiné vytvořili přes deset mnohokrát aktualizovaných prezentací, které jsme zájemcům poskytovali v kopiích k dalšímu využití.

 

Monitoring je další součást publikační a osvětové činnosti. Nešlo jen o výjezdy do okresů, ale moje kancelář každý měsíc zpracovávala Monitoring evropské legislativy a Bulletin pracovních příležitostí v evropských institucích. Šlo o dva internetové produkty. První - měsíčník v rozsahu přibližně 20 až 30 stran - zaznamenával veškeré dění v politice a legislativním procesu Evropské unie, druhý podával zprávu o vypsaných konkurzech na pracovní místa v evropských institucích, aby se o ně mohli ucházet i čeští občané. Oba materiály jsme rozesílali elektronickou poštou zprvu asi na 1000 adres, dnes jde přibližně o 4000 pravidelných odběratelů. Oba materiály jsou také k dispozici na mých webových stránkách www.fajmon.eu. Starší čísla monitoringu jsou k dispozici i v knižní podobě.

 

Určen je především politikům všech úrovní od komunální přes krajskou až po národní, protože popisuje, co se děje v legislativě na evropské úrovni. A protože dnes má 70 procent veškeré legislativy počátek v Unii, monitoring ukazuje, co se během dvou tří let dostane i do našeho zákonodárného procesu, a tak nakonec ovlivní i život v těch nejmenších obcích. Proto by měl monitoring informovat starosty, krajské zastupitele, národní poslance, senátory, ministry, ale i lidi jinak veřejně činné, úředníky, novináře, akademickou obec, ředitele škol a jiných organizací obcí či krajů, aby všichni věděli, co se v Bruselu děje a jak to bude v blízké budoucnosti ovlivňovat náš život.

 

Ještě více bych se chtěl zaměřit na oblast zemědělské politiky, rozvoje venkova a rozpočtu, protože jde o klíčové záležitosti evropské politiky – do zemědělství a na venkov je určeno přes 40 procent evropského rozpočtu. Protože jsme zemí, která má snad největší podíl malých obcí, pak je působení v této oblasti pro ČR velice důležité. Spolupráci s komunálními politiky, se starosty a zastupiteli malých obcí nelze - dle mého soudu - v činnosti europoslance pominout.

 

Jsem dokonce přesvědčen, že v případě europoslance je osvětová činnost tou nejdůležitější. Přiznejme si, že možnost českých politiků ovlivnit chod Evropské unie je limitovaná, ale naopak schopnost členů Evropského parlamentu vysvětlit lidem, co se v Evropě chystá a jaké to bude mít důsledky, je velká. Je potřeba českým subjektům, obcím, firmám, občanům vysvětlit, o jaký regulační rámec půjde, jaké dotace, v jakém prostředí se budou pohybovat, aby se včas dokázali měnícím se podmínkám přizpůsobit. Besedy i moje publikační činnost budou pokračovat, jde o prioritní záležitost.

 

Evropská unie je projektem s pozitivními i negativními stránkami, které jsou v určité rovnováze. Pozitiva vidím ve čtyřech svobodách Unie, tedy ve volném pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Tento program rozšiřuje lidem míru svobody, firmám umožňuje vyvážet na největší světový trh s 480 miliony lidí, studenti mohou studovat v celé Unii. To je jednoznačně největší klad EU. K negativům patří zvláště přehnaná míra regulace, o čemž svědčí právě ten objem legislativy vznikající na evropské úrovni. Díky Unii máme například legislativu na vnější zpětná zrcátka kolových lesnických traktorů a podobné věci. Kladu si otázku, zda něco takového, jako jsou kvóty na mléko, na víno a podobné záležitosti, skutečně potřebujeme. Je to regulace trhu někdy zbytečná, někdy přímo škodlivá. Zde vidím největší ztráty pro Českou republiku.

Vedle toho pokládám za velice negativní naše nerovnoměrné postavení, které se projevuje zvláště ve dvou věcech. Jednak volný pohyb pracovních sil pro Čechy stále ještě všude neplatí. Sice se počet států, které nás odmítají, za 5 let snížil, ale stále se nemůžeme bez omezení o práci ucházet v Německu, Rakousku a Belgii, zatímco občané těchto států u nás pracovat mohou. Druhou negativní věcí je, že čeští zemědělci dostávají mnohem nižší dotace než zemědělci starých členských zemí. Jde sice o přechodné záležitosti, ale - dle mého soudu - je na pováženou, že takováto diskriminace vůbec vznikla, když tento fakt zpochybňuje samotný základ Unie, kterým jsou právě ty čtyři svobody.

 

Já jsem nikdy přívržencem Lisabonské smlouvy nebyl a nejsem. Je to smlouva, která Evropské unii dává ještě více pravomocí, než má nyní, a převádí rozhodování v celé řadě oblastí z režimu jednomyslnosti, kdy s navrženou věcí musely souhlasit všechny členské státy, do režimu kvalifikované většiny. Lisabonská smlouva tak oddaluje rozhodování o věcech z národní úrovně na unijní, tedy ještě dále od lidí. Co se doposud rozhoduje v Praze, to se již bude rozhodovat v Bruselu. Navíc se ještě spousta těchto věcí bude rozhodovat v kvalifikované většině, kdy nás budou moci ostatní přehlasovat a my potom tuto věc, byť s ní nesouhlasíme, budeme muset akceptovat, stane se součástí českého práva. To není pozitivní vývoj, a proto jsem proti Lisabonské smlouvě.

 

To je hned několik otázek. S tezí, že stát se zkultivuje nějakým vnějším zásahem, nesouhlasím. Stát je tak kultivovaný, jak jsou kultivovaní jeho občané, a nikoli podle toho, kdo a co jim z vnějšku nařídí. Československo bylo civilizovaným vyspělým státem před 90 lety a Česká republika jím je i dnes, protože jsme vzdělaným národem, povinná školní docházka je tu již přes dvě stě let a určitá míra civilizovaných vztahů zde byla vždy. Kultivovanost v politice je primárně závislá na tom, jakým způsobem jsou poměry uspořádány u nás. A na podstatě těchto poměrů se dá zvenčí změnit jen velice málo.

Mimochodem se při kritice našich poměrů velice často poukazuje na míru korupce. To nijak nechválím, ale varoval bych před tím myslet si, že Unie není zkorumpovaná, zatímco Česká republika zkorumpovaná je. Tak to není. Korupce se masivně vyskytuje například i ve Francii nebo Itálii a v dalších z našeho pohledu vyspělých státech. My na tom v tomto směru nejsme v rámci EU nejhůře.

K druhé otázce, která se týká Evropy jako globálního hráče. Evropa přece nepotřebuje být globálním hráčem, to je falešný cíl. Podstatné je, jaká bude kvalita vztahů v samotné Evropě, jak budou civilizované, zda tu bude dobrá životní úroveň, kvalita životního prostředí a kvalita mezilidských vztahů. K tomu žádné velmocenské postavení Evropská unie nepotřebuje. Potřebujeme demokratické vztahy mezi evropskými státy a národy. Honba za velmocenským postavením je honbou za přeludem, který není v našem zájmu a z něhož nebudeme nic mít.

Navíc, pokud by Unie skutečně chtěla být globálním hráčem, musela by začít budovat svoji armádu a prosazovat se ve světě vojensky, protože to je základ jakéhokoli velmocenského postavení. Tak to bylo a bude. Myslet si, že se vybuduje velmocenské postavení Unie tím, že bude světu kázat dobro, je velká iluze.

 

Ano, tak argumentují zástupci velkých zemí. Podle mě to ale není správný přístup a doposud jej Unie zcela záměrně nepodporovala. Evropské státy si mají být rovny právě v tom smyslu, že budou mít rovný podíl na rozhodování, že se nebudou přehlasovávat menší a slabší země, které budou nuceny jen následovat vůli těch větších. To není správné, a proto nejsem příznivcem ani toho, aby se víc věcí rozhodovalo v Bruselu. Evropa prošla složitým vývojem a dnešní situace například Rumunska je zcela odlišná od situace Německa. I mezi západními zeměmi jsou rozdíly, jinde je Španělsko, jinde Francie nebo Irsko. I v samotném Německu je velký rozdíl mezi bývalým západním a bývalým východním Německem. K tomu, aby se tyto životní úrovně, tyto rozdílné historické zkušenosti srovnaly, je třeba čas. Proto jsem proti tomu, aby se Evropská unie překotně integrovala, tento proces má být pomalý, aby si lidé mohli zvyknout a stihli si nové věci zažít.

Ale ještě k samotné otázce demokracie, spíše bychom měli mluvit o míře demokratičnosti v evropském rozhodování. To je totiž klíčová otázka dnešní politické debaty v Evropě. Na jedné straně jsou lidé, kteří říkají, že na evropské úrovni neexistuje žádný evropský lid, není evropské veřejné mínění, není jeden společný jazyk, který by umožňoval komunikaci lidí v rámci Unie. Proto není ani možné vytvořit standardní evropskou vládu a opozici. Druzí říkají, že toto vše je naopak potřeba vytvořit a zaváděnými institucemi se to postupně vybuduje. Když se budou věci dělat společně, tohle všechno postupně vznikne. Já jsem zastáncem prvního názoru. Neexistuje-li jeden evropský lid, rozhodnout na evropské úrovni nějakou otázku spravedlivě je velmi složité, ba přímo nemožné. A nachází to výraz právě v neustálém handrkování se o to, kolik má mít který stát hlasů, jestli se o tom bude rozhodovat jednomyslně, nebo většinově. A čím víc bude většinových hlasování a čím víc budou jednotlivé státy přehlasovávány, tím větší problém v Unii bude, protože se lidé budou muset častěji podřizovat zákonodárství, které vznikne proti jejich vůli. To bude Unii spíše rozkládat, než aby ji to spojovalo.

 

V přístupové smlouvě se Česká republika zavázala přijmout euro, ovšem není zde termín, do kterého se tak má stát. Nyní jsme v režimu státu, na který se vztahuje jakási výjimka. Předchozí vlády vyhlašovaly různé termíny pro přijetí eura, které se nepodařilo splnit, a v současné době nejsme ani členy evropského směnného mechanizmu, což je předstupeň přijetí eura. To myslím není věci na škodu.

S přijetím společné měny bychom neměli spěchat, protože je to pro Českou republiku nevýhodné. Na druhou stranu si myslím, že je správné plnit maastrichtská konvergenční kritéria, abychom snižovali deficit státního rozpočtu, nezvyšovali státní dluh, abychom v těchto parametrech byli srovnatelní s eurozónou. Koruna funguje dobře, řadu let již máme nižší úrokovou sazbu, což napomáhá rozvoji českého hospodářství, a Češi koruně důvěřují (na rozdíl třeba od Maďarska a Polska, kde lidé národním měnám nevěří), o čemž svědčí fakt, že až na výjimky jsou u nás hypotéky poskytovány v českých korunách. Koruna pomáhá i v době krize. Jak Česká národní banka upravuje úrokové sazby podle potřeb národního hospodářství, jak se mění kurz koruny k euru, to pomáhá. Vloni v létě bylo euro za méně než 24 korun, nyní je za víc než 26 Kč. Oslabení koruny pomáhá v krizi českým vývozcům. Jejich loňské volání po rychlém zavedení eura dnes nikdo neopakuje. Takové možnosti by nám euro neposkytovalo, protože reaguje na stav ekonomiky v celé eurozóně. Situace v eurozóně je přitom odlišná od situace, v níž se nacházíme my.

 

V celosvětovém měřítku má Evropská unie největší význam právě v hospodářské oblasti, protože se jedná o největší bezcelní prostor, v objemu hrubého domácího produktu o největší jednotný trh s 480 miliony spotřebitelů. Je to větší trh než v USA nebo Číně. To je nejdůležitější věc, kterou má unie v ruce a s tímto postavením vyjednává v rámci Světové obchodní organizace o liberalizaci trhů, celních bariérách, dotacích a podobných věcech.

Je to sice nejdůležitější, co Unie dělá, ale z mého pohledu to dělá špatně, protože podporuje protekcionismus, zbytečně vysoké zemědělské dotace, které ničí produkci v rozvojových státech. Často zbytečně zvedá cla, a tím zdražuje zboží pro evropské spotřebitele, například dětskou obuv nebo banány.

 

Vztahy Unie s ostatními velmocemi jsou složité. V poslední době se nejvíce diskutovaly vztahy s Ruskem především v souvislosti s energetikou. Zde se často mluví o potřebě změny vztahů k Rusku či Ukrajině, o potřebě donutit tyto země k větší spolehlivosti při plnění jejich závazků v dodávkách energetických surovin. My však ve skutečnosti potřebujeme, aby Evropa změnila svoji vlastní energetickou politiku, především pohled na jadernou energetiku, aby ji Evropa přestala zakazovat, aby se sama nedostávala do závislosti na ruských a arabských dodavatelích tím, že se zbytečně zřekne zdrojů, které má a které může sama využívat. Vedle jádra jde i o uhlí, které v Evropě je a které zelení chtějí zcela zakázat.

Problematické vztahy jsou i se Spojenými státy. Poslední takový spor se dotýká řešení hospodářské krize, kdy jsou USA pod vedením prezidenta Obamy přesvědčeny, že čím více peněz nalijí do ekonomiky, tím lépe. Evropa toto přesvědčení v takové míře nesdílí. V Unii nepanuje nadšení ani z toho, jakým způsobem Amerika dotuje svoje automobilky, protože to je v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace. Evropský přístup – známé šrotovné – také není ideální, ale je lepší, protože dotaci dává spotřebiteli a nechává na něm, aby si sám vybral auto, které pokládá za nejlepší. Americký způsob dává dotaci krachující automobilce, to je snad nejhorší způsob, jaký může být.

Na druhé straně Spojené státy stále poskytují Evropě bezpečnostní garance prostřednictvím NATO a po dubnovém summitu ve Štrasburku určitě dojde k posílení spolupráce v této organizaci, což je jedině dobře.

A pokud jde o vztahy s Čínou, Indií a dalšími zeměmi, je Evropská unie postavena před jednoduché dilema. My do těchto států chceme více exportovat a nechceme, aby se zde kopírovaly naše výrobky a porušovala autorská práva. Oni zase žádají ústupky v zemědělské oblasti, především menší dotace pro evropské producenty. To je mimochodem hlavní spor, který je veden v rámci Světové obchodní organizace.

Poslední a asi nejvýznamnější věc, kterou chce Evropa na světové úrovni prosazovat, je boj s globálním oteplováním. Unie sama sebe staví v této oblasti do role světového lídra, usiluje o to, aby byla v letošním roce na konferenci OSN v Kodani přijata nová globální klimatická dohoda o tom, co se bude dít s emisemi skleníkových plynů v letech 2013 až 2020 – tzv. Kjóto II. Unie už sama přijala své závazky, když deklarovala, že své emise sníží do roku 2020 o 20 procent, a pokud se připojí ostatní státy, sníží je sama dokonce o 30 procent. Tato záležitost bude v letošním roce jedním z nejdůležitějších bodů mezinárodní agendy. Jde o to, zda se připojí také Spojené státy, Čína, Indie a další země. Pokud se k tomu nepřidají, je evropská politika úplně nesmyslná, protože bude Evropanům zdražovat energii, především elektřinu, a celkový objem globálních emisí se nijak výrazně nesníží. Evropa se na tvorbě emisí podílí 15 procenty. Sníží-li své emise o 20 procent, celosvětově půjde o 3 procenta. Pokud se k dohodě přidají i ostatní státy, potom to může mít nějaký smysl. Ovšem jen za předpokladu, že je hypotéza o globálním oteplování způsobeném vzrůstajícím množstvím emisí skleníkových plynů pravdivá. Já ale o pravdivosti této hypotézy rozhodně přesvědčen nejsem.

 

reklama