Je Topolánek dr. Jekyll nebo pan Hyde?
Mirek Toplánek protlačil parlamentem Lisabonskou smlouvu, aby ji pak prohlásil za mrtvou.
Mirek Topolánek žije dvojí život.
Jeden mezi svými – pravičáky, eurorealisty, skeptiky vůči kontsruktérům velkých idejí.
Ten druhý mezi sobě rovnými evropskými státníky, budovateli velikého snu – jednotné a hlavně jedné jediné Evropy.
V tom druhém životě přijal účast na tiché a nenásilné revoluci, v jejímž rámci se lidé evropských zemí jednoho dne probudí a zjistí, že už nejsou příslušníky Belgického království nebo Polské republiky, ale občany Veliké Evropy.
Evropy, kde velcí jsou nositeli pokroku, vědí, co je třeba, staří zas jsou hrází proti pokroku, pokud by šel z východu. Proto jim ti malí smějí jen pomáhat v prosazení jejich zájmů a ti noví přihlížet a učit se, aby zbytečnými vlastními aktivitami ku svému prospěchu neničili to krásné společné dílo.
Lisabonská smlouva je v tomto druhém životě Mirka Topolánka něco jako vánoční dárek. Nesmíte vědět, co je v balíčku zabaleno, dokud tatínek nezazvoní u stromečku. Vydržte to, budete mít určitě radost. Méně tradicionalističtí rodiče nechávají děti samy vybrat si svůj vysněný dárek. To pak ale není žádné překvapení.
Proto Topolánek souhlasil s ostatními státníky, že přijmou smlouvu sami pomocí svých parlamentů, aby jim to zvědavé děti nekazily, proto souhlasil s ostatním demokraticky zvolenými lídry Evropy, že se nebudou distribuovat zkompletovaná znění obou měněných evropských smluv, aby se nezjistilo, že tento dárek vlastně není nový, ale je to ta nelákavá hračka z loňských vánoc – euroústava, která se válela dávno v kůlně.
Byla však opráštěna, znovu naleštěna a je zase jako nová. Zase se krásně skví pod umělým či pravým chvojím v navoněné slavnostní atmosféře očekávání nového.
V tom prvním životě však Topolánek vidí věci jinak. Evropskou ústavu hodil Vladimíru Špidlovi na hlavu. Lisabonská smlouva je nejprve „shit“ a nyní zase mrtvá.
Při jejím předkládání v Senátu pojmenovat bývalý premiér skoro všechny její nedostatky, ale uzavřel doporučením, že její přijetí (tzn. Souhlas se ztrátou vlivu na evropské rozhodování) si zachováme vliv na EU, kdežto odmítnutím (tedy udržením alespoň současné míry participace) budeme defintivně v autu.
To je podobně zajímavý výrok jako ten na kongresu, kde prohlásil, že chce schválit Lisabonskou smlouvu, aby mohl konečně reformovat Evropu. Je to jako byste chtěli začít hrát dámu, až když vám soupeř poskáče všechny figurky.
Tak teď najednou nevím, co vlastně Mirek Topolánek chce. Být hezký mezi svými konzervativci, anebo mezi eurokonstruktéry? Nebo mezi oběma?
Ale Jekyll a Hyde nikdy nebyli společně na jednom místě.