Evropská unie není stát. I když by si to mnozí eurovládci přáli. Evropský parlament není parlamentem, i když se tak nazývá. Parlament patří k parlamentní demokracii a EU není a nemůže být parlamentní demokracií. Je to mezinárodní organizace. Organizace, která na sebe nabalila mnoho pravomocí odebraných členským státům, ale pořád je to „jen“ mezinárodní organizace.

 

            Evropská unie za poslední léta - především od smlouvy z Maastrichtu – získala mnohé prvky a znaky náležející státu. Může vydávat normy, může občany členských zemí k něčemu nutit, může vymáhat plnění některých činností, přikazovat, zakazovat, limitovat, kvótovat, omezovat. To vše (v různé míře) může dělat a dělá každý demokratický stát. Jenže demokratické státy k tomu během staletí vyvinuly důmyslnou architekturu institucí, vzájemně propojených, vzájemně se kontrolujících, vyvažujících se. Demokratické státy vybudovaly systém dělby moci a systém mandátu odvozeného od vůle občanů, princip veřejné kontroly. A tato druhá noha Evropské unii chybí. Říká se tomu demokratický deficit.

 

            Evropský parlament je nástrojem, jak tento deficit zakrýt. Je protézou. Má vzbudit iluzi, že orgány EU mají právo organizovat naše životy, protože k tomu mají náš mandát. Jenže tak tomu není. Evropská komise a Evropská rada, rozhodující orgány EU, nečerpají svou legitimitu z Evropského parlamentu, jako ji čerpají vlády z parlamentů demokratických států. Pravomoci Evropského parlamentu by se musely dramaticky zvýšit, aby tomu tak bylo.

 

Jenže tomuto zvýšení brání zase cosi jiného. Neexistence evropské politiky, evropského politického národa. Tvůrci nových evropských pořádků doufají, že toto vše postupně vznikne. Nařizují dokonce „evropanskou“ výchovu na školách. A opravdu, zárodek čehosi jako evropská politika už vzniká. Projevuje se třeba ve skandálních výrocích ultraradikálních revolucionářů v EP na adresu prezidenta České republiky. Ale pořád chybí to podstatné, společná témata, společné zájmy, společné vědomí. Nejsme-li politickým národem, nemůžeme být demokratickým státem. Buďme tedy demokraticky fungující mezinárodní organizací demokratických států. V Evropském parlamentu se stejně nedělá a také nemá dělat politika. Mají se tam hájit zájmy členských zemí. Proto je zcela oprávněné rozhodovat se při těchto volbách ne podle politického programu, jako při volbách do opravdového parlamentu, ale podle způsobu zastupování zájmů republiky v mezinárodní organizaci.

 

Copak to nikdo nevidí? Proč tak málo lidi chodí k eurovolbám? Proč v kampani všude suverénně dominují domácí témata? Občané nejsou hloupí. Používají tyto volby jen jako signál domácím politikům. Složení Evropského parlamentu je jim lhostejné. Copak jeho případná změna něco změní? Copak je tam nějaká opozice, jejíž zvolením bychom vyměnili bruselskou vládu? Nic takového. Bruselská moc je na hlasech z těchto voleb zcela nezávislá.

 

Pamatujete na výsledek eurovoleb před pěti lety? Jak sociální demokracie skončila až čtvrtá s necelými devíti procenty? A kdo se po tomto výsledku stal naším zástupcem v Evropské komisi? Nebyl to předseda poražené sociální demokracie Špidla? Tomu se nemají lidé smát? Mají po této zkušenosti chovat ještě nějaké iluze, že se v eurovolbách rozhoduje o bruselské politice? Potřebujeme takovou protézu? Potřebujeme ji pro fungování mezinárodní organizace?

 

Mezinárodní organizace může mít různá kolbiště, na kterých se vzájemně vymezují odlišné zájmy a definují společné. Do takového kolbiště ale musí vysílat své reprezentanty jednotlivé členské státy. Stejně tomu tak vlastně je i dnes, jen se to otevřeně neříká. Evropský parlament není volen podle rovného hlasovacího práva ale podle umělých národních kvót. Přiznejme tomuto tělesu jeho skutečnou roli a posílejme do něj za jednotlivé státy své reprezentace. Ty může delegovat třeba Senát, Poslanecká sněmovna, prezident, vláda anebo kombinace těchto institucí, to je věc debaty. Ale nehrajme si na evropský stát a na parlamentní eurodemokracii.

 

Ta hra je hlukem, přes který máme neslyšet, jak se kdesi opravdu rozhoduje. I za zády těch, které dnes volíme.

 

 

reklama