Holandské překvapení aneb světla a stíny Wildersova triumfu
Tiskové agentury přinesly dnes ráno zprávu, že výsledek holandského antiislamisty Geerta Wilderse ve volbách do Evropského parlamentu potvrdil odhady předvolebních průzkumů. Wildersova Strana pro svobodu (PVV) získala čtyři poslanecké mandáty a stala se tak po křesťanských demokratech premiéra Balkenendeho druhou nejúspěšnější politickou stranou.
Wilders je i za hranicemi tulipánového království, jehož královna Beatrix nevynechá jediné zasedání Bilderbergu, znám především svou kritikou islámu a filmem Fitna. Jeho varování před důsledky expanze islámu v Holandsku jsou jistě namístě, vždyť od roku 1971 vzrostl počet muslimů desetinásobně na již více než půl miliónu. Počet mešit přesáhl 200 a každým rokem narůstá, k dispozici je tu přes 30 státem financovaných islámských škol a vláda financuje výuku v Holandsku působících imámů.
Je proto krajně pokrytecké, když novináři či politici v Čechách, kde je příslušníků islámu v porovnání s Holandskem, Belgií, Francií či Velkou Británií jen velice málo, označují Wilderse a jeho stranu za extremisty. Wildersův poněkud plochý a zjednodušující film o islámu, kterým si vysloužil mnohočetné fatwy, trestní stíhání za šíření nenávisti a zákaz vstupu na území Velké Británie je prospěšný i proto, že si na jeho příkladu můžeme uvědomit úpadkový stav postkřesťanského Západu. Představte si, že by některý politik či intelektuál nechal natočit film, ve kterém obviní křesťanství a katolickou církev z netolerance, pronásledování jinověrců a různých skutečných i fiktivních zločinů, kterých se kdy v minulosti křesťané dopustili. Ostatně většina českých médií se na šíření takových názorů bez uzardění dnes a denně podílí. Většina z těch, kteří viní Wilderse z xenofobie a zločinu nenávisti, by takový film hájili jako umělecké dílo a výraz oprávněné svobody veřejné propagace autorova názoru. Že, Davide Černý?
Z této analogie je, myslím, zřejmé, že současná evropská liberální společnost nemá prostředky, jak se před svou islamizací v druhé polovině 21. století ubránit. Zavražděné Ikony holandského antiislamismu Theo van Gogh a Pim Fortuyn neútočili jen na islám, ale i na křesťanství a židovství. Pohrdali náboženstvím jako takovým a celým svým životem propagovali to, co dnešní holandskou liberální společnost charakterizuje – sodomii, drogy, promiskuitu. Islámu vyčítali, že tyto „hodnoty“ neuznává, že v Holandsku žijící muslimové se s místní „kulturou“ odmítají asimilovat. Fortuyn, který, jak kdysi poznamenal, preferoval „gay sex“ s mladým Marokáncem před potomkem původních obyvatel polderů, nebyl, jak s oblibou šířila liberální média, žádný „krajní pravičák“, ale typický libertinský levičák, kterému byly mravní i společenský řád, rodina, náboženství či tradice překážkou ke své destruktivní „seberealizaci“.
Zápas tzv. krajní pravice (?) proti islámu a jeho šíření v Evropě proto podporuji jen s výhradami. Bojovat proti islamizaci evropských společností odvoláváním se na liberální svobody je z dlouhodobého hlediska neúčinné. Jak je ostatně na příkladu islámu zřejmé, lidé jsou ochotni za svůj národ a zemi nasadit krk jen tehdy, jsou-li přesvědčeni o existenci vyšších dober, než je pouhá svoboda ve smyslu „říkej a dělej si, co chceš, ale opovaž se kritizovat to, co dělám já“. Ti, kteří chtějí svést zápas o duši Evropy, budou muset zapátrat v jiných myšlenkových sférách. A z úpadku nevinit islám, ale nás samotné. Postkřesťanská Evropa na rozdíl od muslimů „nemá děti“, jejichž přítomnost signalizuje vitalitu a sebevědomí dané společnosti. Už je načase, aby se točily filmy o nebezpečích, jež plynou z rezignace evropských národů na svoje vlastní světonázorové kořeny. A aby se našli politici a státníci, kteří se k těmto kořenům, a nikoli jen verbálně, přihlásí. Pokud se to nestane, neobviňujme z toho muslimy.