Ohlédnutí za eurovolbami a vzpomínka na moudrého strýce
Výsledky voleb do Evropského parlamentu jsou již známy, přestože kvůli poněkud „kocourkovskému“ solidárnímu čekání, jsme je mohli znát už dříve. V celoevropské rovině se volby nesly ve znamení výrazného posílení stran pravého středu, propadu socialistů, střídavých úspěchů konzervativních euroskeptiků a posílení nacionálních populistů.
Jaké závěry může z těchto voleb s nízkou účastí vyvozovat pravicový stoupenec euroskeptického či eurorealistického názorového proudu ? Inu, to je poněkud složitější otázka, takže se na ní pojďme blíže podívat.
V celoevropském kontextu „tradiční“ euroskeptici mírně oslabili. Jejich kmenová frakce INDEM (Independence/Democracy – Nezávislost a demokracie) má podle včerejších prvních výsledků o dva europoslance méně a pokud chce zachovat svou činnost i nadále, bude muset sehnat čtyři „duše“ mezi nezařazenými europoslanci. Tento fakt by neměl být výraznějším problémem, neboť už nyní se spekuluje, že by ji mohli „zachránit“ právě čtyři nově zvolení zástupci nizozemské Strany svobody, případně i někteří další.
O něco silnější budou naopak „umírnění euroskeptici“ z frakce UEN (Svaz pro Evropu národů), ovšem tato frakce – která si polepšila o pět křesel - se již minule ukázala jako nečitelné a dosti vágní spojenectví rozličných stran, od irských zastánců Lisabonské smlouvy až po její polské striktní odpůrce. Přesto se dá říci, že v UEN převažují „eurorealistické“ tenednce.
Výrazně posílili také „divocí euroskeptici“, většinou fungující jako nezařazení poslanci. Často jde o nacionální populisty z Francie, Maďarska, Bulharska či Itálie. Konzervativní euroskeptik mého ražení z nich není vždy nadšen, ovšem v rámci toho, že každá síla proti Lisabonu, která není vyloženě extremistická se počítá, je alespoň rád, že oslabili některé zavedené strany, které by nejspíše LS finálně podpořily.
S trochou nadsázky lze těmto populistům přisoudit reaganovskou nálepku „našich parchantů“.
Z geografického hlediska dosáhli euroskeptici velmi slušných výsledků ve Velké Británii, Nizozemí, Rakousku, Dánsku a Itálii. Uspokojivě zabodovali v Pobaltí, Francii, Belgii Bulharsku a Maďarsku.
V Polsku, Španělsku a na Slovensku naopak utrpěli naprosto zdrcující porážku (nenechte se mýlit, Slotova SNS ani nominálně konzervativní KDH nejsou eurokritickými stranami). Velmi zvláštní druh porážky utrpěly euroskeptické síly rovněž v České republice, o zvláštnosti jejich prohry pohovořím níže.
Pokud bychom měli hodnotit euroskeptické výsledky z ideových hledisek, pak jednoznačně nejvýznamnější sílu v euroskeptickém táboře představují konzervativně – libertariánské strany „thatcheristického“ střihu, jako britská Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), nizozemská Strana svobody (ne, Wilders skutečně není „extremista“ Le Penova typu a jsem rád, že komentátor Reflexu Bohumil Pečinka našel odvahu tento fakt veřejně sdělit) nebo menší strany z pobaltských zemí.
Následují nacionální populisté, zejména ze zemí bývalého východního bloku, posíleni rovněž kolegy ze „staré Evropy“. Přes jednotící prvek národního populismu jsou mezi subjekty tohoto typu nejrůznější rozdíly. Pod tuto hlavičku se vejde jak rakouská strana Svobodných, která se přibližuje konzervativnímu proudu, tak Le Penovi „vzoroví populisté“, případně „divoši“ z Maďarska či Bulharska.
Vzhledem k tomu, že koaliční potenciál těchto europoslanců není příliš vysoký, většina z nich pravděpodobně neposílí žádnou europarlamentní frakci a zůstane mezi nezařazenými.
K mé lítosti oslabila „stará pravice“ , ztělesňovaná tradičními patriotickými konzervativci, nedotčených záchvaty přílišného freetradismu a libertariánství. Praporečník „starých konzervativců“, francouzský suverenista Philippe De Villiers sice obhájil mandát a do EP těsně prošel, nicméně oproti předchozím volbám se to už nepotařilo žádnému z jeho spolustraníků.
Nejvíce uspěli tradiční konzervativci v Dánsku, kde Dánská lidová strana získala téměř patnáct procent. Ani dánský výsledek však nezabránil celkovému oslabení „staré pravice“ v Evropském parlamentu.
Zcela propadli euroskeptici čistě libertariánského ražení , jejichž pozice ovšem konstantě nebyly nikdy příliš silné.
Jakožto Čech se přirozeně nemohu – a ani nechci – vyhnout bližšímu hodnocení výsledku českých eurokritických sil.
„My Češi musíme mít vždycky něco extra“ prohlašoval občas v ironickém rozmaru můj jihočeský strýc. Měl naprostou pravdu a tak se Česká republika stala jedinou zemí EU, kde organizovaná euroskeptická formace dosáhla reálného počtu hlasů k získání mandátu, avšak svou vlastní nejednotností a hrou s názvem „Jsem lepší euroskeptik než Ty“ si dveře do Bruselu zabouchla.
V České republice kandidovaly tři eurokritické subjekty s téměř totožným programem – Strana svobodných občanů, Suverenita a Libertas.cz. Původně zamýšlená společná kandidátka, nepřímo doporučená i panem prezidentem se nakonec nekonala. Znáte to – „My jsme nejlepší, oni by nám jenom sebrali hlasy“. Takhle uvažovala vedení dvou ze tří subjektů. Výsledek byl přirozeně očekávatelný – 4,3 % pro Suverenitu, 1,26 % pro Svobodné a 0,94 % pro Liberats.cz. Dohromady to dělá 6,5 %, tedy jedno europoslanecké křeslo.
Za neúspěch a ztrátu mandátu si tak můžeme sami, patří nám to. Potenciál tady byl. Bohužel, vrcholným představitelům českých euroskeptiků asi rodiče v dětství před spaním nečetli onu známou pověst o Svatoplukových synech. Ti byli podle legendy také tři.
Zvláště potupný je tento výsledek pro Libertas.cz. Toto uskupení kandidovalo se třemi mediálně známými tvářemi a teď nedosáhne ani na finanční příspěvek od státu.
Budiž to poučení pro budoucí časy.
Jediní pravicoví euroskeptici tak míří z České republiky do Bruselu z kandidátky ODS – europoslanci Fajmon a Strejček, kteří obhájili mandáty z předchozího období.
Tak holt máme zase „něco extra“, strejdo. Měl jsi „recht“.