Co se děje s českým zemědělstvím? Proč se bouří? Proč v řetězcích potravinových obchodů nacházíme stále víc produktů dovážených a méně místních? Proč nemáme ve městech víc trhů s čerstvými místními potravinami? Jak by české potraviny mohly zlepšit přístup do místní distribuce? Je správné zemědělství dotovat? Jestliže ne, jak jinak než výrobou potravin by si mohl venkov vydělávat na živobytí?

Jestliže ano, je správné dotovat zemědělce francouzské či italské víc než české? Je v současné krizi a rostoucí nezaměstanosti produkce potravin podřadnější než výroba automobilů dotovaná šrotovným? Jestliže zdraví závisí na dobré stravě a mnohé choroby jsou způsobeny stravou špatnou, proč pokládáme za samozřejmé dotovat zdravotnictví a pochybujeme o dotaci potravin?

Ze zatím jen zběžného prostudování dnešní situace českého zemědělství se obávám, že se schyluje ke kruté a ponižující krizi českého venkova a likvidaci českého zemědělství, jestliže vláda naléhavě neprovede tyto věci:

1. Znovu projednat a změnit unfair podmínky zemědělských dotací, které nechávají české zemědělce v nevýhodě proti „starým“ Evropanům. Ty platí až do roku 2013. Do té doby by se mohla velká část českého zemědělství zhroutit v konkurenci s levnějšími (protože silněji dotovanými) potravinami ze „Staré“ Evropy.

2. Prodloužit platnost zákona, podle něhož do května 2011 nesmějí cizinci volně kupovat v Česku zemědělskou půdu. Jinak ji během těch dvou let do vyrovnání dotací od Pozemkového fondu skoupí zahraniční investoři. Čeští zemědělci nebudou mít ani na nájem, natož pak novou technologii potřebnou k zefektivnění produkce.

3. Do vyřízení obou poskytnout českému zemědělství přemosťovací dotace, které by jim pomohly do vyrovnání přežít.

4. Zmírnit tlak supermarketů (převážně německých) na snižování výkupních cen pod úroveň, na níž by si čeští zemědělci dokázali vydělat na živobytí. Výkupní cena mléka je teď o třetinu nižší než náklady na jeho produkci, zatímco prodejní cena je trojnásobek výkupní. V průměru všech potravin podíl příjmu zemědělců na konečné ceně za deset let klesl ze 63 na 40 procent, zatímco podíl příjmu obchodníků vzrostl ze 20 na 35 procent a podíl zpracovatelů zůstal přibližně stejný.

Já vím, že by to bylo neliberální zasahování do trhu a že to bude muset zaplatit daňový poplatník. Ideální by byl trh bez dotací. Jenže o to už několik desetiletí marně usilují Britové. Evropský potravinový trh je neliberální, odlišnými dotacemi silně pokřivený. Předseda Zemědělského svazu ing. Jirovský je přesvědčený (přesněji řečeno nedokáže pro dnešní krizi českého zemědělství najít jiné vysvětlení), že české zemědělství je terčem sehraného útoku Evropské unie, německých supermarketů a české vlády. Důvodem je nadvýroba potravin v západní Evropě, kterou EU dotuje většími částkami než nové členy. Kromě vyšších přímých dotací z EU dostávají západní zemědělci další nepřímou finanční pomoc ve formě exportních dotací nebo sociálního a zdravotního pojištění hrazeného z jiných státních rozpočtů. Tak po souhrnu všech dotací jsou na tom zemědělci němečtí nebo francouzští několikanásobně líp než čeští. Tento systém pomoci ostatně zavedli už i Poláci ve formě zemědělské zdravotní a sociální pojišťovny, která pojišťuje 4,5 milionů lidí a zaměstnává 6.500 úředníků.

Výsledek? Českých potravin na českém trhu ubývá, dovezených přibývá. Alternativnímu prodeji se nepomáhá, městské trhy se ruší a na jejich pozemcích se stavějí obchodní centra pro další supermarkety. Tak krachuje jedna zemědělská výroba za druhou a z dosud vždy soběstačného a exportního českého potravinářství se stává dovozce. Přitom patří české zemědělství mezi nejefektivnější v Evropě. Za patnáct let k roku 2007 poklesl počet zemědělských pracovníků o více než polovinu, zatímco produkce klesla jen o čtvrtinu, takže produktivita na pracovníka se zdvojnásobila.

Buď dotace žádné nebo pro všechny členské země stejné, žádají Agrární komora i Zemědělský svaz. Mají v tom podporu zdravého rozumu, smyslu pro fair play a veškerých principů liberálního, konzervativního a snad dokonce i sociálně demokratického ekonomického uvažování.

Důvodů, proč nenechat zemědělství padnout, je dlouhá řada. Já se zde pokusím proti absolutnímu liberalismu nastavit dva argumenty konzervativní. Ty na rozdíl od liberálního idealismu absolutní svobody vycházejí vždy z existující situace a její postupné přeměny směrem ke stavu ideálnímu. Jedním důvodem je povinnost konzervovat, co je blahodárné a hodnotné. K tomu samozřejmě patří půda a krajina a z nich vycházející základní lidská obživa. Druhým je to, že kontinuita odpovědnosti, etiky, spolehlivosti, ohleduplnosti a všech těch tradic tvořících konzervativní myšlení stojí na zakořeněnosti v půdě, vztahu ke krajině, její vegetaci a živým tvorům. Pěstuje sousedské vztahy a respektování majetku. Konzervativní venkov vytváří menší míru zločinnosti a nepodléhá tak snadno ideovému extrémismu a utopiím. To, že byla konzervativní tradice venkova komunismem rozcupována by nás mělo dvojnásob mít k tomu, abychom fandili těm, kdo se ji pracně snaží oživit.

Ekonomický úpadek venkova vede k jeho zpustnutí, vylidňování a přesunu mas do velkoměst, kde riskují, že zůstanou nezaměstnatelnou spodinou. Evropská politika zemědělských dotací západoevropský venkov vyvedla z poválečné bídy. Tím uchovala nejen krásu krajiny a důstojnost venkovského života, ale i spoustu tradičních plodin, specialit a lahůdek, které by jinak zanikly, protože by se jejich produkce nerentovala. Byla v podstatě dohodou, že Němci budou dotovat francouzský a italský venkov, aby mu mohli prodat víc svých aut a praček a zároveň si pomohli k pestřejší stravě a krásnějším středomořským prázdninám.

Vypadalo to fair mezi první šestkou. Vesměs na tom vydělala i druhá šestka s výjimkou Británie. Ale doplatily na to postkomunistické země, které v přístupových smlouvách přijaly do roku 2013 nižší dotace, vysvětlované tehdy nižšími výdaji.

Systém dotací a kvót je tak komplikovaný, zamlžený a propletený všelijakými unfair výjimkami, administrativními procedurami a příležitostmi ke korupci, že i samotným českým zemědělcům trvalo několik roků, než jim začalo docházet, do jakého maléru se vstupem do EU dostali. Za celé dějiny zemědělství se třeba nesetkali s absurditou, že výkupce masa ve Šternberku na Hané může dostat vepřové levněji v Holandsku než na deset kilometrů vzdálené farmě v Troubelicích. Jak to dělá, si povíme za chvíli. Nejprve stručně, jsme se do toho maléru dostali.

Při vstupu do EU Češi nepočítali s tím, že náklady na zemědělskou produkci se v Česku vyrovnají se starou dvanáctkou rychleji, než se předpokládalo. Tam jsme dnes. Do přístupové smlouvy se měla zabudovat klauzule, že dotace se budou průběžně zvyšovat úměrně k rostoucím nákladům. Navíc zemědělci riskují, že ani ty slíbené dotace nedostanou, jestliže v žádosti provedou nějakou drobnou chybu administrativní nebo procedurální. Aby ji neprovedli, musí si najímat drahé účetní, právníky a specialisty na získávání dotací, bez nichž by se jinak obešli. Takže zemědělské dotace EU nepomáhají ani tak zemědělcům, jako bankám, právníkům, dotačním expertům a státním referentům, kteří to všechno za všechny vyřizují. Ti všichni jsou pak cenově obsaženi v našem jídle.

Obchodní logika by diktovala domněnku, že i za tohoto stavu by zemědělci alespoň mohli nakupovat půdu. Jenže tu si nemohou odepisovat od daní jako výrobní prostředek (třebaže ji tak definoval i Marx), takže jim na ni nezbývá. Za mnohonásobné částky než jaké by si zemědělci mohli dovolit v poměru k svým příjmům, je místo nich a jim pod nosem vykupují spekulantské firmy, které jsou často fasádou zahraničních investorů. Tím cena zemědělské půdy a jejího nájemného roste do výše, kde není možné se na ní zemědělstvím uživit.

A teď jak je to s těmi lacinými holandskými čuníky. Šternberský výkupce je může v Holandsku nakoupit levněji proto, že holandský zemědělec má téměř trojnásobné dotace na hektar zemědělské půdy než český, a navíc dostane dotaci na export. Za tu si pak nakoupí půdu na Jeseníkách, aby měl kam zadarmo jezdit na dovolenou. Tu mu bude EU dotovat podle hektaru, ale byl by blázen, kdyby na ní něco pěstoval nebo choval, když si to může levněji přivézt z Holandska. Že to možná není tak úplně v souladu s principy fair trading, jednotného a bezbariérového trhu a tak podobně, si můžete stěžovat na lampárně v Hlušovicích (taky asi deset kilometrů od Šternberka).

Ale já až vyrostu, chci být europoslancem. A protože mně stejně jako vám záleží na dobrém jídle z místních zdrojů, budu se za české farmáře rvát jako lev, dokud mě nějaký francouzský farmář neodstřelí.

Vyšlo v týdeníku Euro