„Gesto“ z Prahy a studená sprcha z Vídně
Letní politická sezóna obvykle nebývá na události bohatá, zvláště co se týče zahraniční nebo evropské politiky. Letošní léto bylo výjimkou. Podívejme se na dvě události, které se v letních měsících odehrály mezi Prahou a Vídní. Jako první se zde zapsal český premiér Paroubek, který během návštěvy Vídně avizoval "gesto" České republiky vůči antifašistům z řad československých občanů německé národnosti v období druhé světové války a období po ní následující. Podle českého premiéra je třeba ocenit československé občany německé národnosti, kteří zůstali věrni Československé republice, a přitom byli po druhé světové válce údajně perzekuováni československou vládou.
Premiér tímto krokem udělal tři chyby najednou. První chyba byla procedurální a spočívala v tom, že tento krok dodnes nebyl předložen českému parlamentu, kam celá záležitost nepochybně patří. Celá věc navíc ani nebyla konzultována s prezidentem republiky. Tento postup je sám o sobě neslýchaný a v podstatě protiústavní. Premiér, který nedávno peskoval prezidenta ohledně nutnosti koordinace zahraniční politiky, si dovolil činit v zahraničí prohlášení, ke kterým neměl vůbec žádný mandát.
Druhou chybou byla skutečnost, že svou iniciativu avizoval v zahraničí, i když se dle jeho vlastních slov mělo jednat o gesto vůči skupině občanů České republiky. Pokud měl pocit, že je takové gesto třeba učinit vůči spoluobčanům, měl to oznámit v našich ústavních orgánech, tj. především ve vládě a v parlamentu. Minimálně měl danou záležitost také konzultovat s prezidentem. Nic z toho premiér před návštěvou Vídně neučinil. Místo toho svou iniciativu sděloval v Rakousku, které s podstatou věci nemá vůbec nic společného. O naprosté nepřipravenosti "gesta" a jeho nepředjednání svědčí i reakce rakouské politické elity, která unisono sdělila, že to je pěkné gesto, ale "Češi musí postoupit ještě dále".
Konečně třetí chybou je potom skutečnost, že premiér svou iniciativu s největší pravděpodobností vůbec nekonzultoval se slovenskou vládou. To je chyba mimořádného rozsahu, protože dosud platila v česko-slovenských vztazích nepsaná zásada, že věci týkající se obou zemí – a mezi nimi v prvé řadě právě otázky související se druhou světovou válkou – vlády nejprve konzultují mezi sebou. Není proto náhodou, že slovenský premiér se proti Paroubkovu "gestu" velmi ostře ozval, protože to může spustit lavinu požadavků v celém středoevropském prostoru.
Chvíli jsem si říkal, že premiér přece jen ve Vídni neučinil "gesto" jen tak pro nic za nic. Očekával jsem, že se v nejbližší době projeví nějaké reciproční vstřícné gesto z rakouské strany. Po posledním rozhodnutí rakouské vlády prodloužit zákaz zaměstnávání občanů z deseti nových členských států EU až do roku 2009 je však zřejmé, že žádné vstřícné gesto z Vídně nepřijde. To, co přišlo, se dá nazvat spíše "studenou sprchou". Dvanáct starých členských států si při loňském rozšíření EU vymínilo, že po dobu dvou až sedmi let mohou uplatňovat zákaz zaměstnávání občanů z nových členských zemí. A to v situaci, kdy žádný nový členský stát takový zákaz neuplatňuje.
Tento zákaz se má přezkoumat poprvé v roce 2006, podruhé v roce 2009 a nejpozději musí padnout v roce 2011. Ne všichni staří členové se k této zjevné diskriminaci nováčků připojili. Pracovní trhy otevřela ihned Británie, Irsko a Švédsko. Rakousko však již nyní s ročním předstihem sděluje, že příští rok zákaz nezruší, čímž bude v platnosti nejméně do roku 2009. To v praxi znamená, že Rakušan se může bez omezení ucházet o práci u nás, ale Čech v Rakousku nikoliv – nejméně do roku 2009. Vyhodnocení přínosů těchto obou letních událostí nechávám na laskavých čtenářích.
Mgr. Hynek Fajmon, poslanec EP
Revue Politika, 11.10.2005