Ne, Glosátore. Něco jiného je veřejná volba a rozdíly v motivaci při rozhodování soukromého tržního subjektu od státu, a něco jiného jsou „regulace,“ ve významu, v jakém je běžně používáme (tedy ve smyslu státních, zákonem specifikovaných zákazů a příkazů). Neuvedl jste, jaké státní regulace Reagan nově zavedl. To je to, co mě zajímá. V čem „fakticky posílil státní regulace“? Antimonopolní legislativu měly USA zavedenu, řekl bych, již hodně dávno před Reaganem. Ten naopak chtěl Ameriku deregulovat a pokud vím, tak se mu to i dařilo – byť asi ne tolik, jak by si přál a jak by asi dereguloval, kdyby proti sobě neměl Demokraty v Kongresu.

Expanze sovětské diktatury je doložitelný fakt – země třetího světa byly před Reaganem obsazovány levicovými vládami, rusáci dodávali „vojenské poradce.“ Všeobecně známá skutečnost (namátkou – Vietnam, Angola, Afghánistán, Nicaragua). Sami rusáci si někdy cca v roce 1977 (přesně nevím, nemám teď po ruce zdroj) konstatovali, že se poměr sil nezvratně překlopil na stranu pokrokového světa (přesně si tu formulaci nepamatuji). Že měli Amíci bombu od r. 1945 nesouvisí s tím, že ji měli krátce po nich i rusáci. To, že obě strany měly arzenál, se kterým by mohly zničit svět, je opět trochu irelevantní. Jistě, podle MAD by se, racionálně vzato, obě strany měly bát použít zbraň. Ovšem pořád tam bylo riziko. Uvědomme si, prosím, že nejde o množství zbraní, ale o schopnosti včas je nasadit, resp. včas je vyřadit. V případě, že by se podařilo prvním úderem zlikvidovat většinu kapacity druhé strany, je pro útočníka riziko relativně menší. A likvidace prvním úderem je představitelná například použitím nových technologií (v 80. letech rakety s plochou dráhou letu, technologie stealth…) Kapacita vzájemného zničení tedy nebyla zárukou bezpečnosti, jak jste naznačil.

Protiraketový deštník – tak když nepřijmete verzi, že když Vás mají na mušce Vaši nepřátelé, je lepší mít štít, i když sám máte na mušce zase druhou stranu, tak čistě racionálně vzato, tento systém by mohl usnadnit vítězství v kritickém případě války. Jestliže jedna strana má obranu před zbraní druhé strany, a tato druhá strana ji nemá, je samozřejmě první strana v relativně lepší pozici. To může druhou stranu, o které předpokládáme expanzivní preference, odradit od pokušení útoku (a to pokušení u rusáků mohlo existovat právě pro jejich pravděpodobně dosaženou převahu na konci 70. let.) Reaganův systém SDI navíc rusáky přitlačil k zemi, protože věděli, že právě v tomto systému (na rozdíl od zvětšování množství v konvenčních nebo nekonvenčních zbraní) nemohou s Amíky soutěžit z důvodu technologického zaostávání a nedostatku volných zdrojů k vyrovnání tohoto rozdílu.

Vyčíslení efektivity SDI na počet zničených US měst neznám, nicméně tento příklad je dobře propagandisticky použitelný, ale irelevantní. Neznáme-li rozvrstvení US obyvatelstva (koncentraci v městech podle množství obyvatel), mnoho nám to neřekne. Amíci o SDI mluvili myslím ve smyslu „snížit ztráty na přijatelnou úroveň.“ Je to hnusný jazyk chladnokrevných vojenských stratégů, ale bohužel, ve válce – vč. studené války – se takové propočty asi dělat musely. A sám Reagan toužil po systému, který by z jaderných zbraní udělal „staré harampádí.“ Právě proto, že měl sám z jaderných zbraní hrůzu. Média nám ho úspěšně prezentovala jinak, ale kdo čte texty o Reaganovy, vč. jeho vlastních myšlenek, ví, že jeho mediální obraz je byl poněkud nepřesný.

Já tím nehodnotil Reaganovi nepochybně dobré morální vlastnosti, ale jeho fungování v čele USA. Jestli měl v Kalifornii úspěch, zřejmě lépe čelil tamějším klikám, i když pravděpodobnější bude, že Kalifonie byla již tehdy výrazně nejbohatší zemí světa, kde škrtat rozpočet a plnit kasu je radostí i pro běžné socialisty, natožpak pro liberálního konzervativce.