Top 09 je konzervativní stranou a já jsem tryskové letadlo
Člověk si neustále myslí, že už ho nemůže překvapit žádná mediální manipulace - „Drtivá většina“ vědců považuje člověka za hlavního strůjce „globálního oteplování“, Václav Klaus je agentem ruské KGB (která, mimochodem, už dlouho neexistuje) a česká společnost je silně rasistická.
Vzhledem k tomu, že na tyto a jim podobné „argumentace“ narážím docela často, otupěl jsem vůči nim už natolik, že se jejich vyznavačům a šiřitelům pouze od srdce zasměji. Nyní nás ovšem tuzemská média zasypávají novým bludem a doufají, že jsme natolik „vymytí“, abychom mu uvěřili. Jde o mediální entré poskytované nové straně s názvem TOP 09.
Soudě podle vyjádření tisku, pod patronací někdejšího dlouholetého lidovce Miroslava Kalouska a letitého „havlisty“ Karla Schwarzenberga vzniká strana, která „bude důsledně konzervativní“ a na ODS podnikne „útok z prava“.
Čeho je moc, toho je příliš, takže jsem se rozhoupal k dalšímu článku, abych ukázal, jak je to s „konzervatismem“ vůdčích postav nové partaje.
Troufám si říci, že konzervativnímu smýšlení rozumím. Sám se za konzervativce považuji a v rámci svých studií jsem se taktéž musel zabývat odbornou stránkou věci. Četl jsem mnoho konzervativních autorů různých denominací a zkoumal praktickou i teoretickou politiku stran, které se v různé intenzitě opíraly o konzervativní filoztofii, jakož i praxi. Na základě toho všeho se pokusím ukázat, že „konzervatismus“ Kalouskovy a Schwarzenbergovy strany představuje pouhou mediální fikci.
Mezi nejdůležitější pilíře konzervatismu patří tradice, která v pojetí konzervativců obsahuje úctu k institucím prověřených minulostí. V tradici se má shromažďovat moudrost předků, sloužící ku prospěchu jejich potomkům. Konzervativec by tedy měl být už z principu velmi podezíravý k různým konstruktům, které nejsou v tradici zakořeněny. Konzervativec totiž vnímá společnost jako organický živý celek. Není to změť pobíhajících individuí, nýbrž - slovy Edmunda Burka – smlouva mezi mrtvými, živými a dosud nenarozenými.
Konzervatismus klade proto důraz na tradiční komunity – rodinu, obec, zemi. Také proto v konzervativním smýšlení hraje důležitou roli pojem národa. Konzervativní pojetí národního celku není etnické, je však spojeno se silným zemským vlastenectvím, které se neohlíží tolik na rasu, ovšem klade důraz na historické, státoprávní a kulturní pouto. Renomovaný britský politolog Andrew Heywood hovoří o „konzervativním nacionalismu“ takto : „Konzervativnímu nacionalismu nejde…o zásadový nacionalismus univerzálního sebeurčení jako spíše o příslib sociální soudržnosti a veřejného pořádku, ztělesněný v pocitech národního vlastenectví. Konzervativci chápou národ především jako organickou entitu, vyvěrající z elemntární touhy lidí tíhnout k těm, kdo mají stejné názory a zvyky, kdo vyznávají stejný životní styl a vypadají stejně jako oni.
Vlastenecká loajalita a vědomí příslušnosti k národu se tak mění v obranu hodnot a institucí, za nimiž stojí dějiny. Nacionalismus se tak stává jednou z forem tradicionalismu…V moderní politice se nacionalismus stal článkem víry většiny, ne – li všech konzervativců…neméně zřejmé je to i na urputném „ euroskepticismu“ konzervativní pravice.“
Tak soudí politolog, s jehož učebnicí se jistě setkal každý absolvent oboru politologie na všech tuzemských univerzitách.
Laskavý čtenář možná bude nevrle mručet pod vousy, že „Skřipský už zase teoretizuje“, nicméně zmiňovaný exkurz považuji za nutný. Porovnejme totiž tento dosti zásadní fundament konzervatismu s tím, jak se pánové Kalousek a Schwarzenberg dlouhodobě chovali v českém politickém prostředí.
Miroslav Kalousek patřil dlouhá léta mezí čelné představitele KDU – ČSL. To je, prosím, strana křesťansko – demokratická, nikoliv konzervativní. Zaměňování těchto pojmů pak představuje další z důkazů povrchnosti a neznalosti mnohých českých žurnalistů. Křesťanští demokraté se díky svému křesťanskému pohledu na svět shodnou s konzervativci v takzvaných morálních otázkách, ale to je asi tak všechno.
Jsou to političtí univerzalisté. Místní komunity, zemský patriotismus a lokální společenství pro ně nehrají příliš důležitou roli. Vždy vystupovali s myšlenkou federální Evropy, oproti socialistům a levicovým liberálům ji však chtějí stavět na křesťanských základech, což dnes jen nesměl připomínají. Jak se slučuje tento unifikující federalismus, zdůrazňující dominantní roli centrálních orgánů s konzervativním pojetím organické společnosti popsané výše ? Nijak.
Křesťanští demokraté nemají problém s abstraktními konstrukty a zasahováním do zemských či jiných tradičních uspořádání, aby realizovali svůj univerzalistický projekt. Vysoké daně, centralizace, předávání pravomocí zemských individualit do Bruselu, vláda nevolené byrokracie, odtržené od místních vazeb… s tím křesťanští demokraté nemají problém. Proto také patří mezi dlouhodobě konzistentní zastánce Evropské ústavy i Lisabonské smlouvy. Kde je tedy ten konzervativní „urputný euroskepticismus“ ?
Pojďme dále. Každý konzervativec respektuje hodnoty a tradice z nichž vzešel. Uznává silnou roli rodiny a zároveň autonomní zodpovědné svobody, která poskytuje prostor k realizaci uvnitř komunity.
Parlamentní zástupci TOP 09 (dříve KDU- ČSL) však žádní konzervativci nejsou a proto všichni zvedli ruku pro návrh antidiskriminačního zákona, tolik vítaného a prosazovaného socialisty, zelenými a různými genderfeministickými či homosexuálními organizacemi. Tento zákon přitom pohrdá jak osobní svobodou volby, tak tradičními měřítky. Obojí nahrazuje „antidiskriminací“, principem bytostně antikonzervativním.
A pokud jde o další vyloženě protikonzervativní ideologie jako multikulturalismus nebo NGOismus, stali se křesťanští demokraté spíše pasivními kolaboranty, než jejich aktivními odpůrci.
Fakt, že křesťanští demokraté zastávají konzervativní stanoviska v otázkách registrovaného partnerství, drog, interrupcí a rodiny (na evropské úrovni však s touto agendou příliš aktivně nevystupují) z nich konzervativce nedělá.
Hned po zakladateli Kalouskovi je druhou nejvýraznější tváří pan Karel Schwarzenberg. Člověk osobně slušný, s patřičnou noblesou a úrovní, ovšem s naprosto nekonzervativními názory.
Vydávat za konzervativce dlouholetého politického souputníka Václava Havla a ministra za Stranu Zelených (byť oficiálně nezávislého), to už je skutečně vrchol novinářské drzosti. Politika zelených, hodnotově ukotvená v názorech nové levice šedesátých let, je možná vůbec největším aktuálním nepřítelem politického konzervatismu.
Opravdu můžeme očekávat od exponenta strany, která se oficiálně hlásí k multikulturalismu, politické korektnosti a evropské unifikaci konzervativní postoje ? Věří snad někdo, že by Strana Zelených, která ústy Martina Bursíka vytýkala Václavu Klausovi „ultrakonzervativní názory“ jenom tak nominovala do vlády Karla Schwarzenberga, kdyby byl skutečně konzervativcem ?
Mimochodem, zde zneužiji své pozice autora a obrátil bych se na čtenáře s prosbou. Mohl by mi někdo, prosím, vysvětlit, co je to onen „ultrakonzervatismus“ ? Politologie tento pojem nezná a já sám nevím, co si pod ním představit.
Nicméně, abychom neodběhli od pana Schwarzenberga – jistě si všichni pamatujeme jeho postoje, pokud šlo o daně, samostatnost srbské provincie Kosovo a Metohija, Lisabonskou smlouvu nebo „zelenou agendu“. Ve všech případech se choval naprosto v nesouladu s konzervativním smýšlením.
To není útok, nýbrž pouhé konstatovaní.
Podtrženo sečteno, máme zde dva vrcholné politiky, křesťanského demokrata a levicového liberála, kteří údajně zakládají konzervativní stranu. Budeme jim to věřit, anebo Topolánkovým Obchodním Partnerům vzkážeme, že prdel (dámy prominou) si mohou dělat z moduritu, nikoliv z občanů ?