Jednotlivé texty knihy podávají to, co vnímali už tehdejší současníci, totiž že papež Pius XII. byl velký papež. Jeden z autorů této knihy, historik židovského původu Paolo Mieli dokonce říká, že Pius XII. byl zřejmě největší papež 20.století.

V čem a jak byl obraz tohoto papeže zatemňován?

Deformován byl, protože ve vztahu k jeho osobě panovalo až do roku 1963 opravdu všeobecné uznání, třebaže v katolickém prostředí nechyběly také, byť ojedinělé kritické hlasy Emmanuel Mounier (1939). Pár let po jeho smrti se však ovzduší zcela změnilo v důsledku polemiky kolem divadelní hry zvané Náměstek od německého autora Rolfa Hochhutha a poměrně nedávno natočeného filmu Amen od Costy Gavrase, v nichž je papež vykreslen jako lhostejný vůči válečným hrůzám a zejména tragédii Shoa, ne-li přímo jako jejich spoluviník.

Co tedy následovalo po uvedení zmíněné divadelní hry?

Polemické divadelní představení podává papeže jako komplice nacismu. Toto hledisko, které bylo vytvořeno sovětskou ideologickou propagandou během války a vytrvale opakováno během studené války, se postupně proměnilo v určité klišé, které začalo podmiňovat dokonce i historickou interpretaci postavy tohoto papeže. Dnes už je atmosféra opět jiná a změnila se v důsledku stále rozsáhlejších a hlubších poznatků vatikánských archívů, které momentálně procházejí celkovou restrukturalizací. Ty umožnily podat vyrovnanější a hlavně více historický obraz papeže Pacelliho, jeho postavy a jeho pontifikátu.

Dnes je tedy možné se seznámit se skutečnou tváří Pia XII.?

Ano. Řekl bych, že ano. Vysvítá i z textů, které jsou shrnuty v této knize, a které byly již dříve publikovány v deníku Osservatore Romano. Pocházejí od různých autorů. Studie Paola Mieliho se zabývá mlčením Pia XII. a další se zaobírají jinými tématy. Např. Rino Fisichella pojednává o věroučném přínosu magisteria Pia XII., který je opravdu impozantní. Jeho učení totiž fakticky připravilo cestu ke 2.vatikánskému koncilu, v jehož dokumentech je Pius XII. citován více než sto krát. Arcibiskup Ravasi zase ve svém příspěvku rekonstruoval kulturní zázemí osobnosti tohoto papeže. Kniha obsahuje také texty Benedikta XVI. a státního sekretáře kardinála Bertoneho. Prof. Andrea Riccardi podal historický rámec a profil té doby. Zajímavým příspěvkem je posmrtný text jednoho lékaře židovského původu Saula Israele, který se během války ukrýval v jednom římském klášteře, ve františkánském konventu na via Merulana. Jeho autor píše o tom, jak mu chórová modlitba tamějších františkánů připomněla synagogální šábesovou modlitbu a jeho text přechází do modlitby k tomu, který je na krucifixu v jeho pokoji, přičemž vyznává jediného Boha. V tomto textu sice není zmiňován Pius XII., ale výmluvně přibližuje dnes již neoddiskutovatelné úsilí Pia XII. i celé církve, totiž záchrannou akci, během níž se potichu a mlčky - v mlčení, které bylo bolestné - podařilo zachránit velké množství lidských životů.

Je podle vás možné pokračujícím historickým studiem vrátit papeži Piu XII. jeho vlastní tvář?

Já věřím, že ano, protože právě k tomu již dochází. Už se to děje. Ne náhodou byla i tato kniha příznivě přijata. Postupně se uznává, že mlčení zajisté není opomenutím či snad důkazem zbabělosti nebo dokonce spoluviny papeže ve vztahu k nacismu, nýbrž promyšlenou a protrpěnou volbou, přijatou právě proto, aby bylo možné se vyhnout hrůzám ještě větším.

Říká šéfredaktor deníku Osservatore Romano Gian Maria Vian.

Přeložil Milan Glaser