Klausovi k narozeninám aneb nenávist jako program "pravdy a lásky"
Martin C. Putna
píše v souvislosti s poněkud nečekaným průběhem protiklausovské demonstrace o „důležitém přeskupení české veřejné scény“. Hrad je prý dobit náboženskou pravicí a z Václava Klause je, Putine div se, „nový, malý Bush“.
Dříve než se vyjádřím k meritu věci, nemohu si odpustit jednu poznámku. Z vystupování svolavatelů akce bylo až příliš zjevné, jakou nad Václavem Klausem pociťují morální převahu. S každým dalším projevem získávalo představení „studentů“ takřka exorciční charakter (soudě i podle toho, že je podpořil pomyslný kaplan protiklausovského tábora Tomáš Halík), kdy Dobro, shromážděné u sochy T.G. Masaryka, vyhánělo z útrob Pražského hradu Zlo, ztělesněné popíráním globálního oteplování, ušlechtilosti blíže nespecifikované „neziskové sféry“ a blahodárnosti evropského centralismu. To vše bez jakékoli noblesy, s úmyslem urazit a zesměšnit hlavu státu. A jako by to nestačilo, měl to být dárek k jeho 68. narozeninám. To není ani slušné, ani vtipné. Morální převaha M. Putny nad V. Klausem zde získala první vážnou trhlinu.
Mravní deficit vykazuje i vlastní Put(i)nův článek. Jak je možné, že po tak dlouhé a mediálně živené kampani o údajné závislosti českého prezidenta na Kremlu, na kterou manifestace Už dost propagandisticky navazovala, stačí M. Putnovi pouhé dva dny na to, aby z agenta KGB, hájícího ruské zájmy, učinil spojence G. W. Bushe a „americké náboženské pravice“?! Všiml si vůbec někdo tohoto rozporu? Mně z toho vychází závěr jediný – je lhostejné, za co je V. Klaus pranýřován, hlavně že je pranýřován. Programem „protiklausovské fronty“ je více nenávist než cokoli jiného. Vše ostatní je podmíněné a zástupné.
Nejpodnětnější aspekt Putnova článku nalézám v úvaze o podpoře, kterou prezident Klaus získává mezi konzervativně smýšlejícími křesťany. Ani zde se však nevyhnul faulu, po kterém je zdánlivá morální převaha Klausova odpůrce nad svým sokem už jen prázdnou floskulí. Postoje křesťanů, řídících se ve svém životě morálním učením církve, označil za „extrémistické“. A to za situace, kdy z Putnova myšlenkového a obecně levicového prostředí vycházejí podněty ke společenskému znevažování či kriminalizaci osob, zastávajících politicky nekorektní stanoviska. Proč je výrazem „extrémismu“ hájit právo nenarozených na život či odmítání veřejné propagace homosexuality? Vzhledem k tomu, že Putna „náboženský extrémismus“ úskočně nekonkretizuje, vyvolává zdání, že katolíci, žijící v souladu s tím, co církev po celou dobu své existence učí, představují pro stát stejné nebezpečí jako neopohanští vyznavači nacismu. Nebo je to tak, že pro společnost, formovanou Putnovými preferencemi, je ve skutečnosti nebezpečnější „náboženská pravice“ než náckové?
Rostoucí sympatie k politice „Hradu“ v konzervativně smýšlejícím prostředí (zdaleka se nejedná jen o křesťany) pramení z toho, že se odmítá zapojit do procesu permanentní revoluce, jíž padají za oběť nejen naše občanské svobody, ale samotné základy přirozeného mravního a z něj odvozeného společenského řádu. Nikdo, ani Václav Klaus, není zárukou, že se sociálním inženýrům různých názorových odstínů nepodaří prostřednictvím centralizovaného eurostátu a jeho sekulárního europeistického „náboženství“ dosáhnout svého. Zůstane-li však prezident Klaus, po němž v případě přijetí Lisabonské smlouvy zasednou na Hradě už jen samí gubernátoři, ve svých dosavadních postojích k podobě evropské integrace, (anti)diskriminační agendě či znevažování významu tradiční rodiny pevný, bude jeho podpora v konzervativním myšlenkovém prostředí dále růst. A právem.
Článek vyšel v redakční úpravě v Hospodářských novinách, 23. 6. 2009