Nejkonzervativnější poslanec EP ? Jednoznačně Philippe de Villiers !
Je to skutečně tak…
Ve změti tanečků okolo vzniku nové, údajně konzervativní, europoslanecké frakce „mírného pokroku v mezích zákona“(která ihned deklarovala, že nehodlá usilovat o revizi Lisabonské smlouvy ani antidiskriminační politiky EU), bych rád laskavého čtenáře upozornil na osobu Phillipa de Villierse.
Jedná se totiž o zkušeného politika na regionální, národní i evropské úrovni, který bezesporu ztělesňuje nejvíce konzervativního europoslance, jakého můžeme v Evropském parlamentu nalézti. Jeho názory jsou skutečně dlouhodobě a konzistentně zakořeněny v konzervativním pohledu na svět.
De Villersův program tedy stojí na silném patriotismu, tradicionalismu a proto přirozeně i euroskepticismu. Je nedůvěřivý vůči všem abstraktním konstruktům, zásahům do života rodin či místních komunit, ale také vůči globálnímu ekonomismu, který nectí zemská, kulturní či náboženská specifika.
Philippe de Villiers ovšem není pouhým teoretikem, ale také člověkem praktickým, za nímž stojí mimo jiné úspěšné hospodářské výsledky departementu Vendeé, v jehož čele dlouhodobě stojí.
Pojďme se tedy na tohoto politika podívat blíže
Vikomt Philippe de Villiers je potomkem staré francouzské šlechty a v tomto světle tudíž nepřekvapí, že start jeho politické kariéry je spojen s „kontrarevolučním“ departementem Vendeé, označovaným za nejvíce konzervativní oblast v celé Francii.
Předsedou rady tohoto kraje (v české terminologii de facto hejtmanem) se stal v roce 1988, zhruba ve stejné době, kdy usedl do lavice Národního shromáždění jako poslanec za Svaz pro francouzskou demokracii (UDF). Již tehdy byl tento absolvent práv a politologie v UDF vnímán jako „pravicový úchylkář“ , tudíž poslanecká secese na sebe nenechala dlouho čekat.
Už roku 1990 vytvořil de Villiers jakousi názorovou platformu nazvanou Boj (Combat), která vypracovala osmibodovou Chartu konzervativní Francie (sám de Villiers hovořil o „osmi pravdách“). Slovy politologa Jiřího Kunce : „Jeho Charta se obracela k tradicionalistické Francii, která nikdy nepřijala republikánství… neuznává Evropu Maastrichtské smlouvy, zato vyzvedává rodinu a národ.“
Vzhledem k této aktivitě musel vikomt opustit UDF, což mu ovšem příliš nevadilo. Založil vlastní, čistě konzervativní stranu Hnutí za Francii (MPF) a se ziskem dvanácti procent hladce prošel ve volbách roku 1994 do Evropského parlamentu.
V roce 1997 byl zvolen opět poslancem Národního shromáždění a po vypršení mandátu se v létě 2004 stal znovu europoslancem. Procentuální zisk jeho strany byl stejný jako před deseti lety.
Tou dobou už měl Philippe de Villiers dávno na své straně reputaci úspěšného působení ve Vendeé, kde jeho politicko správní tým dokázal výrazně eliminovat vliv korupce a klientelismu. Region Vendeé se zařadil mezi ekonomicky velmi prosperující oblasti, přestože se nejedná o „privilegovanou“ lokaci typu Paříže nebo Nice.
Symbolem prosperity de Villiersova departementu se stal zdejší zábavní park Puy du Fou (viz zde -
http://www.puydufou.com/fr) , vyhledávaná turistická atrakce, která je také vizuální propagací vlastenectví, tradicionalismu a katolického křesťanství.
V Evropském parlamentu přijal de Villiers nabídku britského thatcheristy Nigela Farage a zapojil se do europoslanecké frakce Nezávislost a demokracie (INDEM), sdružující tradiční euroskeptiky převážně konzervativního ražení. Francouzský Pat Buchanan – jak je občas de Villiers nazýván – je tak až do dnešních dnů místopředsedou INDEMu.
De Villiersovo Hnutí za Francii mezitím v různých volebních kláních dosahovalo sedmi až dvanácti procent odevzdaných hlasů. Sám pan vikomt několikrát kandidoval na prezidentský post, avšak v silně bipolárním ovzduší prezidentských voleb jeho zisky nikdy nepřesáhly 5 procent.
Zcela logicky ve vztahu ke své politické orientaci zaujal de Villiers striktně odmítavé stanovisko vůči islámské imigraci do Francie, jakož i zelené agendě a postmoderním společenským „ismům“. Politicky korektní média mu ihned přisoudila označení „ultrakonzervativní nacionalista“ (neexistující ideologii „ultrakonzervatismu“ jak vidno zařadili do svého slovníku nejen čeští žurnalisté) a začala ho dokonce přirovnávat k Le Penovi, ačkoliv de Villiers nikdy nesdílel jeho „lidový“ populismus, ani smířlivý pohled na vichystický režim.
Jakožto autentický konzervativec se vikomt de Villiers postavil i proti koncepci Schengenského prostoru, protože nekotrolovatelný pohyb osob, které necítí vůči Francii žádnou loajalitu se dostal do rozporu s de Villiersovou představou tradiční Francie místních komunit.
Šéf MPF se s ekonomickými liberály sice shoduje v otázkách nízkých daní a zbytečnosti regulací domácí ekonomiky, avšak v otázce volného pohybu pracovních sil a kapitálu po Evropě zastává antiliberální postoj.
De Villiersova velká chvíle přišla roku 2005, v čase, kdy se francouzské politické elity ( jak Chiracova „pravice“, tak vedení socialistů – podobnost s ČR čistě náhodná) pokusily masivní propagandou přesvědčit občany, aby v referendu schválili návrh Ústavní smlouvy pro Evropu.
Philippe de Villiers se postavil do čela odpůrců tzv. euroústavy a pod praporem suverenity vyrazil do boje proti politickým elitám.
Jeho práce nebyla jednoduchá. S finančními protředky, které zdaleka nedosahovaly možností příznivců euroústavy musel koordinovat činnost naprosto protichůdných politických sil - konzervativní staré pravice, odborářů, socialistů, vyhraněných libertariánů i komunistů. Ti všichni stáli v jednom šiku proti evropské ústavě, každá z těchto sil však měla pro „NON“ totálně odlišné důvody.
Výslednou snahu nakonec korunoval úspěch. Francouzské NE tak vyjádřilo jen těžko uvěřitelnou skutečnost. Philippe de Villiers porazil politické i ekonomické špičky své země a vybojoval tak alespoň jednu důležitou bitvu pro svou „tradicionalistickou Francii“.
V letošních evropských volbách de Villiers jednorázově včlenil svou stranu do projektu Libertas. Svůj europoslanecký mandát sice obhájil, nicméně z jeho tří kolegů se to již nezdařilo nikomu. MPF klesla z dvanácti procent na těsnou pětiprocentní hranici.
Osobně se domnívám, že se tak stalo díky spolupráci s Libertas. Hnutí v němž kandidují demokratičtí eurofederalisté typu Ganleyho či Walesy spolu s konzervativním euroskeptikem de Villiersem či libertariánem Tlustým prostě působí dojmem účelového kočkopsa.
De Villiers se tak stal jediným kandidátem Libertas v celé Evropě, který uspěl.
Jan Zahradil a Mirek Topolánek nedávno českým občanům oznámili podíl na vzniku nominálně konzervativní frakce v Evropském parlamentu.
Pánové, pokud to s tím konzervatismem myslíte vážně, mohli byste se obrátit s nabídkou na pana vikomta. Pravověrnějšího konzervativce totiž v europarlamentu nenajdete, to vám garantuji.
Nicméně, je mi jasné, že se tak nikdy nestane. On totiž Philippe de Villiers působí skutečně jako konzervativní politik. Na rozdíl od vás a vašeho přítele Davida Camerona.