Nacistický původ Evropské unie
Stěží najdeme jediný pilíř současné Evropské unie, který nemá svůj původ ve vzoru pro Evropu načrtnutém Hitlerovým nacistickým režimem - se kterým kooperovaly Francouzská a Italská válečná dočasná vláda.
Zdaleka nejpreciosnější projekt současného eurofederalismu je ustanovení jednotné evropské měny. I když je stavěna na obdiv jako evropská měna, stává se skutečností, že to bude ve skutečnosti německá měna.kontrolovaná Centrální bankou založenou ve Frankfurtu - ironicky v bodově bývalého hlavního stanu I. G. Farben, výrobce nacistického smrtícího plynu Cyklon B. (Jedním z průmyslových přispěvatelů k nacistickému článku o EHS diskutovanému níže byl Dr. Reithinger z I. G. Farben.)
Pozorovatele dnešního Evropského společenství by nemělo překvapit, že jeho snažení o nadnárodní vládu se velmi málo liší od posledního pokusu o takový podnik. Tehdy, stejně jako i nyní, byla hlavní bariérou proti evropskému superstátu národní identita a loajality lidu Evropy. Právě rozvoj národního státu dal vzniknout nebývalé prosperitě z mezinárodního volného obchodu a novým formám odpovědnosti národního parlamentu, takže to byly jednotlivé národy, které vystoupily v obou evropských válkám, aby zmařily ambice Německa a Itálie - dvou zemí s nejkratším a nejméně stabilním citem pro národní identitu.
A je to právě cit pro národní identitu, který sám o sobě vytváří silné sociální vazby a ochotu přinášet oběti pro společné dobro. Všechny evropské pokusy ignorovat tyto společné identity a vazby skončily úplnou katastrofou. Hitlerův pokus byl snad nejstrašnější, protože veškerá síla moderního blahobytu a civilní prostředky propagandy a nátlaku byly použity k bezohlednému docílení politické a ekonomické jednoty evropských národů.
Hitlerovy plány byly kolektivistické, etatistické, puntičkářské a všeobsáhlé. Jsme vděčni Christopherovi Storymu, expertovi na bezpečnost a zahraniční věci, za otisknutí svého překladu zprávy o nacistické "Europäische Wirtschaftgemainschaft" (Evropské hospodářské společenství) zpracovaného v roce 1940 ministrem hospodářství a presidentem Centrální banky, Herr Funk a různými průmyslníky, akademiky a státními úředníky.
Říšská marka se měla stát vůdčí měnou v německé hospodářské sféře po dolaru měla být druhou stěžejní měnou. Podle plánů z července 1940 to měla být "Europabank", jejímž prostřednictvím by všechny evropské země řízené nacisty vyřizovaly své platby a která by byla centrem "uzavřené hospodářské dohody" v Evropě.
Nacisté naplánovali nejen společnou zemědělskou politiku (řízenou ne z Bruselu, ale z Berlína, ale podle stejných principů jako dnes), ale i společnou monetární politiku, společnou dopravní politiku (trans-evropskou síť) a společnou obchodní politiku (tj. jednotný trh) a - v mnohem otevřenější formě a honosnějším vyjádření než dnes - řízení pracovních sil a státního hospodářského řízení.
Současný kapitál je stále více řízen státem (v Bruselu a národních hlavních městech) prostřednictvím státního vlastnictví, státními příspěvky a daňovými úlevami. Kam doje nucen přejít kapitál musí jít i pracovní síla. Britský dělník (a to nejen manuální pracovník, ale i bílý límeček) se stále více přidává k Italům, Jugoslávcům a Turkům jako cestující " gastarbeiteři" Evropy. Jinými slovy vytváříme moderní ekvivalent nacistické "řízené pracovní síly". Státní řízení, nehledě na privatizaci, nebylo nikdy tak otevřené, ať už omezeními GATTu, přímými nebo nepřímými poplatky "sociální kapitoly" nebo mohutnými státními podporami základního (ale i vyspělému) průmyslu přehlíženými Radou ministrů, které často převažují tržní řízení.
Jako v moderní Evropě, nacisté plánovali průmyslovou a zemědělskou kapacitu (Británie měla mít výhradně zemědělský výstup řízený Gauleiterem), organizovaný hlavní směr evropské ekonomiky (již od Maastrichtu britský ministr financí má koordinovat svou hospodářskou politiku s Evropou) vytvořením větší obchodní sféry mimo centrální jádro (na letišti Heathrow je vchod označený "Evropská ekonomická sféra"), ustanovením regionálních komisí zodpovědných Berlínu, zvýšenou evropskou produkci potravin bez ohledu na cenu ve jménu "soběstačnosti", stejných sociálních podmínek všech zaměstnanců, evropskou síť dálnic a harmonizaci evropských směnných kursů.
V souhrnu shrnuje profesor Hunke, president Berlínské obchodní komory, že hlavním ekonomickým principem je rozbití "anglického systému" volného obchodu založeného na národních státech. Ti z nás kdo žili a pracovali v Německu vědí, že dokonce i poválečné německé myšlení není v souladu se svobodnou, zodpovědnou a pozvolnou změnou. Preferují jistotu převládnutí jednoho elementu jiným, řádně dokumentované, organisované a pod dozorem. Volnost kapitálu musí pro takové myšlení znamenat převládnutí nad pracovní silou. Žádní Němci, ať ti vpravo nebo vlevo, nejsou přesvědčeni o volné soutěži demokratických sil a nenásilných metodách sociálního dělení. Proto nacisté - a jejich následníci v evropských úřadech a kontinentálních vládách - dávají přednost převládnutí pracovní síly (a státu který ji organizuje) nad kapitálem. Dalším nevyhnutelným krokem je kontrola zahraničního obchodu, aby vnitřní plán nemohl být narušen. Takový je ovšem ten proces, který zotročil dělníky v Sovětech, ve východním bloku a ve Třetí říši a který zničil blahobyt a pracovní příležitosti v i mimo britského znárodněného průmyslu.
Nacistický profesor Funk vyjádřil svou víru těmito slovy, která fakticky shrnula kolektivistickou podstatu a ekonomické struktury současného "Evropského" společenství:
"… jednotlivec bude nahrazen lidem, světový obchod bude nahrazen životním prostorem (Lebensraum), a kapitál bude nahrazen organizací pracovní síly.“
Ekvivalentem těchto koncepcí v současné Evropské unii je "solidarita", "jednotný trh" a "sociální kapitola". Nacisté, stejně jako Evropská unie, opovrhují Adamem Smithem a jeho koncepcí volného trhu, mezinárodní dělbou práce národním blahobytem. Dávají přednost organizovanému obchodu mimo stát a organizaci pracovní síly a kontrolu kapitálu v rámci (jak to formuloval Hunke) "v uzavřeném obyvatelstvu Evropy".
Důležitý pojem životního prostoru (Lebensraum), který byl původně vnímán jako nacistická idea prostoru pro Němce, byla rozšířena na pojem životního prostoru pro lid nacistické Evropy, který zahrnuje "doplňkovou koloniální ekonomickou zónu" - pojem který žije v současném pojmu Evropské unie "evropský prostor". Pro nacisty to znamenalo "přístup" k nejdůležitějšímu zboží a surovinám, jako to dělá Energetická komise Evropského parlamentu, a když bývalý generální ředitel Evropské komise popisoval britskou (tj. včetně Skotské) naftu jako evropskou.
Evropa 30-tých let, stejně jako v 90-tých létech, mluvila o "lidských zdrojích" či "biologických zdrojích" stejně, jako my hovoříme o komoditách - věcech, které mohou být zlepšeny nebo vyměněny. Nacistická hospodářská zpráva má záhlaví jako "Výměna pracovníků na základě smlouvy členských zemí". Zlepšení pracovníků zahrnuje za obou režimů státem organizovanou a podporovanou kulturu. Myšlenka ministerstva kultury, běžná na kontinentě a podporovaná Evropskou unií, je oprávněně vnímána většinou Britů jako Orwellovský horror, ale ne těmi, kteří zlepšují komoditu pracovní síly tak, aby díky rostoucímu poevropštění byla možná výhodnější výměna pracovní síly. (Viz důsledky v níže uvedeném závěru).
Jedna z nejzhoubnějších "evropských" politik, háček, spolknutý britským parlamentem v letech 1992-93, bylo vytvoření "Komise pro regiony" - přímého následníka nacistické "Evropské regionální politiky" - která je předurčena, aby poskytla regionálním politickým a hospodářským organizacím přístup k fondům zřízených centrem (původně Berlín, dnes Brusel) s přeskočením a tedy znefunkčněním národních vlád a jejich vlastní "regionální politiky". Národní vlády mohou buď zřizovat stále více fondů, aby obstáli v soutěži s penězi jejich vlastních daňových poplatníků odebíraných Centrální evropskou mocí, nebo ušetřit peníze a přenechat uzdu ekonomické a politické moci tam, kde bývaly národní státy.
To je zvláště nebezpečné ve Spojeném království, kde regiony jako Skotsko a Wales se mohou snadno pokusit představit si vlastní "přímou cestu do Evropy" a uplatňovat svou vlastní národní identitu proti Westminsteru. To také jasně Brusel předvedl, když v nové Evropě udělal z Irska jeden "region" - a tak napadl princip sebeurčení lidu Ulsteru.
Ale skutečně Evropa ohrožuje Spojené království? Skutečně mohou být ti Němci, kteří v současnosti tlačí na Spojené království, srovnáváni s Hitlerem? I když motivace může být různá, výsledek je téměř stejný - rozbití národních ústav. Jakmile jsme zvýšili integraci Evropy propojením dálnicemi podle německých plánů, Helmuth Kohl okamžitě odmítl potvrdit poválečné německé hranice s Polskem a zahájil kampaň plnou nenávisti týkající se nacistického spojence s dob války, Chorvátska, nehledě na jeho odporné zločiny proti obyvatelům Bosny. Kohl vidí Maastricht jako:
"… nový rozhodný krok k vytvoření Spojených států evropských."
Kohl řekl, že by nebyl uspokojen pouze se společným trhem nezávislých evropských států - jak to připomíná nacistickou verzi prof. Hunka:
"Nemá smysl svést dohromady všechny evropské národy do celní unie kvůli praktickým úpravám a redukované formě anglické světové ekonomiky."
To je ovšem linie realizovaná až dosud Francií a Německem v Evropském společenství. Kohl a Mitterand se spojili k podpoře a ochraně státního průmyslu v uhelném hornictví, ocelářství, letecká výroba a doprava a elektronika k "vybudování" Evropy v souhlase s Hunkeovou linií:
"Německá říše se zaměřila svůj ekonomický zájem zpět ke státnímu sektoru prostřednictvím odpovídajícího stupně soběstačnosti, protože to byl politický předpoklad pro ekonomickou nezávislost na Evropě."
Tam, kde nacisté hledali svou inspiraci ve starých teutonských mýtech, pastýřském romantismu německých básníků a kolektivní osudové předurčenosti k vytváření svého ohavného impéria, dnes vidíme Helmutha Kohla podléhajícího mytologii předurčení:
"Není žádná alternativa k politice o kterou se snažíme, pokud nechceme pokoušet osud."
Několik slov, která rezonují s historickým německým kolapsem do anti-racionalitě, anti-individualismu a davovému instinktu, který již dvakrát rozbil Evropu, jako "das deutsche Schicksal" (Německé předurčení a osud).
Říci že Evropské společenství bylo založeno na nacistické vizi Evropy nebo že existují paralely by bylo nepochopením. Celý "evropský" podnik od založení Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951 (kterému se dostalo značného posílení Mastrichtskou dohodou o Evropské unii) je přesnou replikou nacistických představ o Evropě. Pokud jsou tu větší rozdíly, spočívají v tom, že na rozdíl od Monsignora Delorse, Hitler byl alespoň zvolen ve všeobecných volbách, a že v roce 1942 Hitler hovořil za o něco více (i když dobytých) zemí než hovoří EU dnes.
Ale nejdůležitější společná hrozba jak nacistické, tak moderní verze evropského státu je pohrdání "anglickým systémem" - tj. víra v demokratickou vládu založenou na jednotlivci, národním státě a svobodném mezinárodním obchodu. Pro porážku Hitlera a Mussoliniho byly důležitější jejich sociální a ekonomické důsledky než vojenská vítězství. Myšlenky kolektivismu, etatismu, cechovního protekcionářství a korporativismu nejsou tak fyzicky patrné v lesku pochodujících armád, což je příčinou, proč se znovu tak úspěšně prosadily v Evropě,v přestrojení za "Evropskou unii".
Rodney Atkinson - Norris McWhirter
Z knihy MAASTRICHTSKÁ ZRADA. Destrukce národního státu, z anglického originálu "Treason at Maastricht, The Destruction of the National State",
second eddition 1995
vydaného nakladatelstvím
Compuprint Publishing, 1 Sands Road, Newcastle-upon-Tyne, NE16 3DJ
přeložil Jiří Šoler