Levičácká indoktrinace dětí pokračuje i po pádu komunismu
Dnes (psáno 26. 6.) se rozdává vysvědčení. Končí škola a nastávají prázdniny. Vhodný čas, přinejmenším pro rodiče, zamyslet se nad tím, čemu vlastně škola slouží. Před pár lety se na mne obrátili editoři sborníku, nazvaného Otisky komunismu, abych napsal krátkou stať o tom, jakou roli hrála v komunistické propagandě škola. Sborník pojednává i o jiných tématech, například architektuře (Jindřich Vybíral), rodině (Michaela Freiová) nebo tvorbě krajiny (Václav Cílek). Sborník měl být už dávno vydán, ale z důvodu nedostatku peněz vyšel o dva roky později a tak jsem jím mohl listovat teprve koncem letošního května. Když si tak pročítám vlastní příspěvek, shledávám, že bych některé formulace trochu pozměnil, něco vynechal, něco naopak přidal. Nechávám jej však v původním stavu, neboť ve svém podstatném sdělení by ani dnes žádné změny nedoznal.
KOMUNISMUS A ŠKOLA
Mnohým se při vyslovení pojmů komunismus a škola vybaví Leninovo nic neříkající „Učit se, učit se, učit se“, jakoby úmyslem rudé totality bylo dosažení opravdového vzdělání. O povaze učení v komunistickém duchu už konkrétněji vypovídají vřelá slova soudruha Gottwalda, když na parlamentní půdě přítomným poslancům sdělil, za jakým účelem jezdí komunisté do Moskvy – aby se naučili, jak buržoazii zakroutit krkem. Ostatně utilitární charakter komunistické výchovy patří k jejím základním rysům. Pro tento postoj existují filosofické předpoklady, jež komunismus sdílí i s jinými moderními ideologiemi, jejichž škodlivost soudobé elity, včetně těch intelektuálních, přehlížejí. Komunistické pojetí výchovy a školy jsou dány prvním přikázáním ateisty – nahraďte Boha člověkem. Nový socialistický člověk je povolán k překonání všech dosavadních náboženských předsudků, neboť jen tehdy spatří svoje lidství v plné síle. Jen tehdy, oproštěn od tenat učení o dědičném hříchu a porušené (a přitom stálé) lidské přirozenosti, bude plně svobodný, uschopněn k autentické seberealizaci. Jenomže komunistické učení, plné vnitřních rozporů, není uzpůsobeno k pochopení pojmu svobody, protože, vzhledem ke svému ateistickému světonázoru, vyznává hmotně založený (biologický, ekonomický apod.) determinismus, a ten, jak je i průměrně vzdělanému člověku zřejmé, svobodu vylučuje.
Lidská společnost je tedy v komunistické perspektivě předurčena a to k postupnému vývoji od primitivních forem života k pozemskému ráji, ve kterém se naplno uskuteční ideály internacionálního komunismu. Zaniknou národy, zanikne stát, rodina a soukromé vlastnictví budou překonány společným užíváním všeho a všech v pokojné soudružské harmonii. Milióny mrtvých lidí, obětovaných komunistickou ideopolicií hydře pokroku, jsou pak jen vedlejším nutným efektem na cestě vpřed. Kdo stojí v cestě uskutečnění dějin, ztrácí právo na život, neboť právo neplyne z přirozenosti člověka, stvořené Bohem, ale ze svévolného přiznání či odebrání předvojem společnosti – komunistickou stranou.
K dosažení onoho „vznešeného“ cíle budování beztřídní společnosti má napomáhat především škola. Škola má ze své podstaty formativní charakter. Již od ne paměti slouží k tomu, aby zprostředkovala poznání a v tomto smyslu má škola neocenitelný význam pro rozvoj lidské osobnosti. Pokud se však školy zmocní někdo, kdo nemá zájem o objektivitu a kritické myšlení, ale k ideologickému pokřivení reality, stává se půda školy nebezpečím pro duši člověka. A právě toto je případ školy komunistické. Ideologii marxismu-leninismu bylo podřízeno vše, vlastní kritické myšlení vzbuzovalo u soudružek učitelek podezření ze špatného vlivu rodičů, zatížených buržoazními předsudky. Komunistická škola nesloužila jen k indoktrinaci, ale k převýchově těch dětí, které pocházeli z nekomunistických rodin. Zatímco v přirozeném řádu věcí je škola spolupracovníkem rodičů při formaci dětí, v totalitním prostředí jsou obě instituce, tedy škola a rodina, v konkurenčním postavení. Všem, kdo mají paměť, ať už osobní či zprostředkovanou, si vybavují příběh Pavlíka Morozova, který ve svém mladickém zanícení došel tak daleko, že udal svoje rodiče z nekomunistického smýšlení.
V komunistických školách probíhal proces, který lze označit za jistý druh mezigenerační války. Mezigenerační pouta byla uměle přetrhávána, neboť projekt nového člověka potřeboval zcela nový počátek. Z minulosti se v dobrém připomínalo pouze to, co přispělo k demontáži předchozích systémů a vítězství socialismu. Vše, co zavánělo náboženstvím, bylo ze škol systematicky odstraňováno ve jménu pokrokové sovětské vědy. Z národních dějin byly vyzdvihovány ty osoby a události, jejichž myšlenky a činy přispěly k boji proti Církvi, tradici, soukromému vlastnictví a přirozeným společenským autoritám. Výklad světa a jeho zákonitostí byl důsledně materialistický a podléhal dogmatu evolucionismu. Navzdory tomu, jako doklad dalšího z mnoha vnitřních rozporů komunistické doktríny, se výuka ve škole vedla v duchu tzv. komunistické morálky a kodexu budovatele komunismu. Má-li však mít morálka vůbec nějaký smysl, musí vycházet ze stále lidské přirozenosti a být metakulturní a metahistorická, jinak není ničím jiným než vynuceným jednáním z pozice moci. Komunistické představy o mravnosti přitom paradoxně žádnému evolučnímu pohybu nepodléhaly, byly pevné jak žula a tak si o ně rozbil hlavu nejeden kriticky smýšlející jedinec. Komunističtí vládcové si nejspíš dobře uvědomovali, že bez „morálky“ společnost upadne do pasti nihilismu, tedy postoje, který k obětem při budování lepší společnosti nijak nemotivuje. K většímu výkonu při výstavbě socialismu bylo tedy nutné zkonstruovat vlastní morálku, ale také vyvolat dojem blížícího se konfliktu se zkaženým světem za branami komunismu. Čím více oceli vyrobíme, tím více Západ ponížíme! Čím více bude budovatelských úspěchů v centrálně řízeném hospodářství, na poli vědy a sportu, tím oslabenější bude vůle imperialismu k sebezáchově, natož pak k útoku na „tábor míru a socialismu“. Ze školy, jejíž vlastní účel spočívá v poznání pravdy o světě, člověku a cíli jeho života, se stal pouhý prostředek k dosažení výše zmíněného cíle. Vzdělání, které nelze v soutěži s kapitalismem efektivně využít, bylo odsouzeno k zániku.
V komunismu tak vyvrcholil proces, započatý renesancí a prohloubený osvícenstvím, kdy se škola a vzdělání stále více chápou utilitárně, jako příprava na pozemkou úživu a materiální přínos celé společnosti.
Kdo si je ještě ochoten vybavit, že významem řeckého slova schólé není zaměstnání, ale naopak prázdniny, totiž osvobození se od všech úživných starostí a pozemské shánčlivosti a zaměření své pozornosti na otázky o pravdě, dobru, kráse a jiných „neužitečných“ aspektech skutečnosti?
Komunistická škola dává jednoznačnou přednost výchově kolektivní před osobní, individuální. Proto je v komunistickém školství nepředstavitelné tzv. preceptorské, případně domácí vzdělávání. Důvod je nasnadě – smyslem komunistické školy je bdělý dohled na tím, co se dítě učí, jak smýšlí a jak jedná, což je v případě, že se dítě učí jinde, než na půdě státem a stranou řízené školy, obtížně proveditelné. Jisté formy domácí a rodiči zajištěné výuky však za komunismu přesto nikdy zcela nevymizely. Mnohé děti byly za svými rodiči, prarodiči či přáteli svých rodičů „přeučovány“ po příchodu ze školy. Celý komunistický systém, nejen ten ve školství, vedl na veřejnosti k vynucené přetvářce. Zatímco ve škole děti rusky recitovaly báseň o malém Leninovi na saních, kreslily Auroru či továrny, chráněnými milicionáři, učily se, jak správně zalehnout při výbuchu atomové bomby a účastnily se prvomájových a listopadových lampiónových průvodů, doma se na komunisty nadávalo a poslouchaly se „štvavé rozhlasové vysílačky“.
Potřeba komunistického státu kontrolovat a řídit svět dítěte vedl k tomu, že se doba, ve které dítě trávilo svůj čas v kolektivním zařízení, významnou měrou prodlužoval. Až do doby druhé fáze normalizace se od ženy očekávalo, že nebude se svými dětmi trávit v domácnosti příliš mnoho času a že přiloží ruku k dílu na pracovišti, aby na to nebyl socialistický muž sám. Mnohé děti byly záhy poté, co odezněla sláva z vítání nových občánků, odkládány do jeslí, aby z nich později přešly do školek a škol, v dospívání a dospělosti i jiných zařízení a socialistických organizací, ve kterých byl člověk veden ke kolektivistickým návykům a postojům. Mnohou životní pouť pak završil akt zpopelnění, plynoucí z členství ve Svazu přátel žehu.
V této souvislosti nelze opomenout bedlivou starost komunistického státu o tzv. volnočasové aktivity dětí a mládeže. Škola, navzdory odpoledním družinám, nebyla schopna obsáhnout celý časový rozvrh dítěte, a proto musely na pomoc přispěchat organizace, které měly socialistickou uvědomělost mládeže ještě více prohloubit a zdokonalit. Členství v Pionýru bylo více méně samozřejmostí. Existovaly výjimky z pravidla, ale mnoho jich nebylo. Všeobecně se tradovalo, a mělo to své opodstatnění, že kdo nedá dítě do Pionýra, zkomplikuje mu cestu na střední školu. Mnohé Pionýrem nepoznamenané děti se proto nemohly učit na gymnáziu, museli vzít za vděk „průmyslovkou“ či „učňákem“. Podobně tomu bylo se Socialistickým svazem mládeže, který sdružoval adolescenty za účelem ještě důkladnější indoktrinace a přípravy na budoucí společenskou angažovanost v KSČ, Svazu československo-sovětského přátelství, Svazarmu či jiných komunistických režimem ustavených organizací.
Po převratu roku 1989, kdy část (ta méně inteligentní, ale o to dogmatičtější) komunistických elit předala politickou moc nově se rodícím hospodářsko-politickým strukturám a zájmům, se mnozí lidé domnívali, že k reformě a celkovému ozdravení školství bude stačit, když se zbaví dosavadních marx-leninských pout, a když učitelé i děti získají svobodu vyučovat a učit se podle svého vlastního uvážení. Znechucenost prefabrikovanými poučkami a vynucenou ideologizací z let komunismu vedla mnohé teoretiky i praktiky na poli pedagogiky k opačnému, liberálnímu extrému – s vodou z vaničky se tak mnohde vylilo i dítě. Postupně mizí autorita učitele i jasný pojem práv a povinností všech, kdo se na výchově a vzdělávání dětí podílejí, výuka se stává čím dále tím více „hodnotově neutrální“ (to aby se dětem nevnucoval žádný předem stanovený názor). Není proto divu, když občas zaznívají hlasy, a nikoli jen z komunistického prostředí, že je třeba vrátit se k některým zásadám, jež byly ve školství uplatňovány dříve. Přes všechnu obludnost komunistického školství, danou tím, co komunismus hlásá, k čemu směřuje a k jakým důsledkem vede, podařilo se v nemalé části populace vzbudit zdání, že jinak usiluje o úctyhodné ideály. Pojetí mravnosti bylo sice vadné, ale určité pevné zásady vhodného chování byly vyžadovány. Ostatně podíváme-li se na komunistické učení i praxi optikou religionistiky, spatříme v nich až křečovitou nápodobu autentického náboženství. Nikoli náhodou je padlý Lucifer nazýván „opicí Boží“. Přes všechen svůj deklarovaný a mučednickou krví doprovázený odpor komunismu ke křesťanství a katolické církvi si nelze nepovšimnout, jak komunistický systém svými vnějšími atributy Církev napodobuje. Má svoje svaté knihy, světce, učitelský úřad, inkvizici heretiky, svátky, lineární pojetí dějin a další rysy, jimiž se podobá svému úhlavnímu nepříteli. Také jenom proto si dokázal získat srdce tolika lidí po celém světě. Ve srovnání s dnes převládající mentalitou propracovaného egoismu a hodnotového relativismu je mentalita komunisty více disponována k přinášení obětí, jakkoli jsou zaměřeny toliko nitrosvětsky.
Ačkoli se to může zdát, zvláště po dosavadní zkušenosti s komunismem, poněkud perverzní, volání komunismu po boji a obětech při plnění pětiletých plánů odpovídá lidské přirozenosti více než nihilismus postmoderny. Je proto lidsky srozumitelné, proč tolik lidí, nábožensky vlažných, odpadlých či nepoučených, propadlo paranáboženskému „kouzlu“ komunismu. Relativismem prosycená liberální demokracie nebude mít nikdy dostatek stoupenců, ochotných za ni položit život. Naopak se stává prostředím, ve kterém se všemožným gnosticky založeným, vůči pravému náboženství odmítavým světonázorům, jejichž je komunismus zatím nejvýraznějším reprezentantem, velice daří.
Téma pojetí školy za komunismu není proto jen historickým ohlédnutím, spojeným s uspokojeným konstatováním, „že už to máme zdárně za sebou“. Liberálně pojaté školství, jež se tváří ideologicky nepředpojatě, postupně generuje – a jinak to ani být nemůže – svůj politicky korektní kodex a články víry, o kterých není radno pochybovat. Ve společnosti, procházející náboženským úpadkem, tak vzniká prostor pro náhražkové „náboženství“, které se pokusí probudit dosud dřímající mladou generaci k boji za nové ideály. Bude to boj za multikulturní společnost? Evropanství? Ekologismus s kultem bohyně Země? Diktát menšin? Nové formy „rodinného“ soužití? Je na místě obava, že za „hříchy“ proti věrouce nové éry budou následovat postihy? Získají si nové ideologie svoje „věřící“? Starý komunismus padl a s ním i marx-leninská pedagogika. Pokud se však světa zmocní jiná totalitní ideologie, buďme si jisti tím, že to bude instituce školy, která „nový řád“ pomůže nastolit v srdcích i myslích lidí. Proto je zkoumání komunismu a jeho propagandy aktuální v každé době, která nám ještě zbývá.