A teď už je na pouhé „překlady a výklady“ pozdě. Neokonzervatismus totiž i v naší zemi již pár let řádí, a to aniž si to většina lidí stihla uvědomit. A ze zdánlivě bastardní slitiny s neosocialistickým „evropeismem“ na nás civí nová státní doktrína. Ne nepodobna té, kterou si mnozí ještě dobře pamatujeme, a to nejen co do všudypřítomnosti, nesnášenlivosti, podlosti, prolhanosti, razance a „technologie“.
Ale třebaže „na výklady o neokonzervatismu je už pozdě,“ přece jen Buchananovi nějaký prostor dejme, alespoň s křížkem po funuse naší svobody. Ovšem pozor – následující úryvky z jeho knihy jsou určeny nepoučeným, nikoli nepoučitelným:
„Neokonzervativci ve skutečnosti nejsou žádnými konzervativci. Jsou to hochštapleři a oportunisti. V třicátých letech minulého století to byli skalní levičáci, posléze – až do let šedesátých – příslušníci Demokratické strany a velcí fandové New Dealu a Great Society a po drtivých volebních vítězstvích Nixonových a Reaganových se z nich rychle stali pravičáci a vklouzli do Republikánské strany. Od liberalismu přeběhli, jakmile viděli, že konzervatismus získává převahu, a na hřbetě Reaganovy revoluce se dostali k moci. Jejich bohatýři – Wilson, FDR, dr. King – jsou muži levice. Jejich traktáty, v nichž prohlašují protivníky a kritiky za zrádce, fašisty a antisemity, jsou jako vystřižené z arsenálu nejtvrdší levice. Jejich program – nekončící boj a válka, bude-li to nezbytné pro prosazení sekulární demokracie a sociální revoluce v islámském světě – je neojakobínský a vychází z francouzské, nikoli americké revoluce... Neokonzervativci si myslí, že vytvoří globální a univerzální civilizaci, ve světě i doma, jenže realita ukazuje, že místo toho jen otevřeli dveře barbarům vnějším (například islámským teroristům) a vnitřním (pohanskému pohrdání úctou k lidskému životu). Poslední a nejlepší obranou Západu proti novým barbarům vůbec není impérium, nýbrž křesťanská víra a tradice – ty jsou pro západní civilizaci nenahraditelné.“
V předposledním odstavci své knihy pak Buchanan upozorňuje, co je podmínkou, abychom vůbec mohli uvažovat o zvratu: „Především však musíme mít dostatek vůle vytrvat v tomto boji, neboť v něm se rozhoduje o tom, kdo jsme, v co věříme a co jako Američané chceme.“
Po tomhle „americkém“ úvodu čtenář právem čeká, že jej alespoň podobným způsobem uvedu do „tuzemského neokonství“. Naštěstí se před pár dny objevila kniha Smrt ve středu, v níž Petr Hájek věnuje bacilu neokonzervatismu, a jeho zákeřné české mutaci zvláště, celou druhou kapitolu. Každý, komu ještě leží na srdci občanská práva a svobody a ty zbytky nezávislosti naší vlasti, by ji měl přepečlivě prostudovat. Zatím nechť čtenář posoudí alespoň pár úryvků z oné kapitoly – „Projekt revoluce v New Yorku“ – o neokonzervatismu a pak ať pádí tryskem do nejbližšího knihkupectví, protože svoboda slova může u nás vzít za své kvapem:
„V okamžiku, kdy Václav Klaus zamířil do křesla českého prezidenta a vedení ODS převzal Mirek Topolánek a jeho druhové, došlo k postupné proměně její ideové orientace. Strana programově zamířila doleva, do takzvaného ‚politického středu‘. Tam se s neokonzervativci nemohla minout... Od tohoto okamžiku dochází k exponenciálnímu propojení vedení ODS s lidmi kolem Václava Havla. Jeho bývalý hradní kancléř Karel Schwarzenberg se dokonce stává ministrem zahraničí, Alexander Vondra jeho dvojníkem: přesvědčivý doklad, že bushovský neokonzervatismus Topolánkovu ODS brutálně infikoval a metamorfoval... Za všechny ‚ideové‘ bacilonosiče zmiňme alespoň i u nás známého neokonzervativního ideologa Roberta Kagana, kterého nikoli náhodou obdivuje a na český trh tradičně uvádí právě Alexandr Vondra. To není společenský drb, ale významná poznámka k porozumění myšlenkovým kořenům nejpodstatnějších domácích (zvláště bezpečnostních) a zahraničněpolitických priorit Topolánkovy ‚středopravicové‘ vlády. Bez této znalosti by sebevražedná témata, pro která neexistovala žádná domácí poptávka (radar, americká vojenská přítomnost, rychlé uznání ‚americko-albánského‘ Kosova či na evropslé poměry neobyčejně agresivní politika vůči Ruské federaci a mnohé další), nedávala vůbec žádný smysl... Představitelé ODS se tak pod Vondrovým (respektive Havlovým) vlivem stali hlavními redistributory postdemokratického neokonzervatismu ve vlastní straně i v evropském prostoru... Je proto velmi pravděpodobné, že občanská pravice v Čechách nadlouho (pokud ne definitivně) skončila. Přerodí se do nějaké formy ‚operetní pravice‘ běžné v celé kontinentální Evropě, která je často socialističtější než socialisté.“
Takže už je to (zase) tady: socialismus aneb nová cesta do starého otroctví... A kdo nebude kráčet v jednom šiku, dostane výstražnou nálepku extremisty; a když se nepolepší... Donedávna jsem si lámal hlavu, proč média tak snažně omílají, že v době nesvobody jsme navlečeni do tesilek stáli pořád ve frontách na banány a jedli jen univerzální hnědou omáčku, a banalizují tak obraz našeho tehdejšího strádání. Říkal jsem si, že je to asi nějaká infekční myšlenková deviace – a hleďme: ona je to nejspíš „státní zakázka“. S neokonzervatismem-evropeismem totiž dříve nebo později skončíme znovu v postavení otroků a četné příznaky, že už jsme vyrazili svižným pochodem zpátky, někteří jistě zaregistrovali. A až bude zle a pozdě, a prohlédne více lidí, a blázince a věznice už další „extremisty“ kapacitně nezvládnou, dozvíme se prostřednictvím týchž zanícených či zaplacených tlampačů knížete von Schwarzenberg (a lokaje zu Bilderberg), zsaakašvilizovaného Topolánka nebo Langra s chladnou hlavou, planoucím srdcem a zrovna umytýma rukama: „No dobře, co do občanských práv jste zase zhruba tam, kde jste byli před státním převratem. Uvědomte si ale, nevděčníci nevděční, jak se vám místo nich rozkošatěla ta kýžená práva lidská. A hypermarkety, ty doslova přetékají banánama! Copak v té své zavilé nenávisti vůči všemu neokonzervativně-evropeistickému nevidíte, že sice jste tam, kde jste na spirále Pokroku už jednou byli, jenže tentokrát o celý jeden požehnaný závit výš?“ Povedená commedia dell’arte – skoro dvacet let někteří naši potentáti v převleku za naivního pierota hráli, že si namlouvají demokracii. A tak si připomínám hit Judith Durhamové, který mi v takové souvislosti prvně přišel na mysl v roce 1968: „But the joys of love are fleeting, for pierrot and columbine... This will be our last good-bye... THE CARNIVAL IS OVER.“ Zamaskovaní autokrati zase demokracii jen zneužili a pak hned kostým pierota svlékli.
Sbohem, Demokracie! Nepřátelé svobody se v touze po moci a mamonu opět spojili, a tak jsi znova dopadla jak žebříček u kurníku. Sbohem, krásná Kolombíno… Ale nám extremistům se po tobě bude stýskat.
Post scriptum: Tuhle mi někdo emailem přeposlal psaníčko jednoho amerického školáka: „Milý Bože, kdybys byl nenechal dinosaury vyhynout, neměli bychom dnes svou vlast. Udělal jsi dobře. Jonathan.“
Tak snad teď už jsou v úradku Božím na řadě neokoni. Včetně těch tuzemských – v ODS, v TOP 09... a všude jinde. Jen aby se ale tihle neotrockisté, kteří se kryjí kabaretním antikomunismem, ještě do té doby nestihli spojit s našimi neoleninisty. Na obranu demokracie a světlých zítřků před Paroubkem, to se rozumí!
Mám chvilkami takové temné tušení...