Jak novináři manipulují
Předmluva ke knize Jak novináři manipulují (originálně BIAS)
Odhalení, nebo deskripce?
Kniha Bernarda Goldberga je svého druhu „opožděnou reportáží“. Její nedávný úspěch ve Spojených státech je stejně málo překvapivý jako příznačný a svým způsobem do této „reportáže“ také patří.
Američané jsou právem hrdi na svobodu a demokracii, jejímž prvním atributem je svoboda slova – a tedy médií. Někdy mají až tendence vydávat obojí za svůj „produkt“, a občas podléhají nebezpečnému pokušení tuto vzácnou květinu pod značkou made in USA vyvážet do celého světa, bez ohledu na podmínky, v nichž by měla zapustit kořeny a růst. Při takovém zacházení však vzniká riziko, že rostlina nepozorovaně mutuje, přijme cizorodý gen a přes to, že na jejím vnějším vzhledu se nic nemění, její metabolismus již může produkovat jedovaté látky.
Právě do této oblasti míří Goldbergova reportáž. Jenže má svá Jenže. Poučenějšího čtenáře musí nezbytně nejprve napadnout: To si autor teprve po čtvrt století věrné služby své televizi všiml, že hlavní americká média jsou tendenční, zaměřená levicově? Opravdu mu musel otevřít oči až dělník, příslovečný muž z lidu, anebo jde o „tendenční levicovou“ figuru, kterou se ze své spoluzodpovědnosti chce vyvázat?
Aby nedošlo k omylu: Neútočím na autora, jehož text pokládám za zajímavý, potřebný a věrohodný. Jen chci upozornit, že on sám je ve svém příběhu trochu jinou postavou, než patrně zamýšlel. A to je z hlediska problému, který líčí, příznačné a současně limitující.
Vtip knihy – jak si sám autor uvědomuje – nespočívá v tom, že odhaluje v americkém mediálním světě „spiknutí levičáků“. O tom nejpozději od šedesátých let a „vítězství“ amerických médií nad USA ve vietnamské válce nikdo soudný nepochybuje. Její hlavní přínos spočívá částečně v tom, že vše popisuje „odpadlík“, který, řečeno jeho slovy „porušil zákon omerty“, částečně pak v popisu technologie a metod, jimiž „mediální mafie“ pracuje. Jen okrajově se však zabývá tím nejdůležitějším – motivací. Proč jsou média převážně levicová?
A tady se dostáváme k zásadní otázce, která má obecný přesah do celého demokratického světa a tedy i k nám. Moje odpověď na danou otázku zní: Média jsou převážně levicová z definice, ze své podstaty.
V posledních šestnácti letech si musel každý náš občan všimnout, že v demokraciích mají média obrovskou politickou moc. Je to moc nevolených elit, majitelů či zaměstnanců soukromých firem zprostředkujících události a vyrábějících informace. V našem českém, resp. evropském kontextu pak vše ještě komplikují tzv. „veřejnoprávní média“, která jasně definovaného vlastníka nemají a jsou v podstatě v družstevním držení majitelů-zaměstnanců. Tvrdím, že naprostá většina těchto lidí si svou politickou moc uvědomuje a vědomě s ní pracuje. Dokonale ilustrativní ukázkou byla v českém případě tzv. „televizní krize“ na přelomu tisíciletí. Tato „tisíciletá voda“, která se ničivě přehnala celou zemí a na demokratickém systému po sobě zanechala nevyčíslitelné škody, z nichž jsme se dosud zcela nevzpamatovali, byla pouze kabaretní ukázkou toho, co umí „mediální mafie“ rozpoutat, cítí-li se ve své neohraničené a nekontrolované moci sebeméně ohrožena.
Jenže to ještě neodpovídá na otázku, zda tato moc je levicově orientovaná, a pokud ano, proč. K odpovědi je třeba si nejprve ujasnit sám pojem „levicovosti“ v médiích, i kvůli sémantickému posunu který v Goldbergově knize vzniká použitím pojmu „liberální“. Zjednodušeně však lze říci, že to, co je v americkém kontextu sporem konzervativně-liberálním, je v evropském významu střetem pravicovo-levicovým.
Když jsem se před časem pokoušel (neúspěšně) založit „liberální“ deník, při rozhovorech s potenciálními zaměstnanci jsem je nezakrytě informoval, že hledám žurnalisty pro pravicové noviny. Většinou na mě vykulili oči. Jednak byli šokovaní, že jim to říkám na rovinu – měl jsem přece použít „korektní“ termín nezávislé (v americkém mediálním newspeaku středové), jednak se okamžitě domnívali, že tím myslím podporu nějakých politických stran. Naprosto charakteristické a zcela ve shodě s Goldbergovým „popisem“! Musel jsem dokola opakovat základní tezi: Levicová média jsou pro mě ta, která přistupují k realitě s dopředu danou tendencí. Mají utkvělou představu, definičně shodnou s politiky levicového zaměření, že svět je tu pro to, aby ho měnili. K lepšímu samozřejmě. To, co je to „lepší“, vědí výhradně oni a na ně napojené intelektuální a politické skupiny. Pokud si „lid“ myslí něco jiného, je nutno ho osvítit a přivést na správnou cestu.
U politiků je takový postoj jedině možný a – paradoxně – se v současnosti vytrácí. Proto mluví často o konci pravo-levých ideologií a myslí tím rozmazání ideovosti až k nečitelnosti, které nakonec ústí v absurdně těsných volebních výsledcích – ať již jde o typy voleb prezidentských (USA), nebo parlamentních (Německo). U novinářů je to však takový postoj tragédií.
Naproti tomu pravice – v mediálním smyslu slova – takové ambice mít nesmí. Pro ni musí platit konzervativní zásada: Svět je dost. Popisujme ho, reportujme (v původním slova smyslu, tedy „přenášejme“), pátrejme, zda věci jsou, jak se jeví, ze stejné pozice jevy a události komentujme – ale nechme ho být! Nevytvářejme vlastní politické alternativy a struktury skryté za neutrálně spolkovým označením REDAKCE.
Už se (naštěstí) nikdy nedovím, zda tuto jednoduchou premisu moji tehdejší potenciální spolupracovníci pochopili, ani zda a jak by ji byli s to svou prací naplnit. Jedno však vím bezpečně. V tomto slova smyslu je naprostá většina našich médií a žurnalistů – až na výjimky, které potvrzují pravidlo – jednoznačně levicová, bez ohledu na to, jaký politický směr vědomě či polovědomě podporují.
Je zajímavé přečíst si Goldbergovu knihu a vřele to každému doporučuji. Ač tak není zamýšlena, je o soumraku médií. Ta však nejsou vytržena z kontextu tendencí své doby, fungují spíše jako viditelný vřed, pouhý symptom hluboko ukryté zákeřné choroby, která má potenci infikovat i nás, čtenáře, posluchače a diváky, občany dosud ještě svobodných demokracií. Jsem přesvědčen, že se soumrak nemusí proměnit v noc, že tento systém má stále ještě dostatek samočisticích mechanismů, aby nákazu zvládl. Pokud se však mýlím a médiím v původním slova smyslu opravdu začíná zvonit hrana, pak se neptejme, komu zvoní.
Předmluva byla napsána v roce 2005
anotace: Kniha reportéra stanice CBS a nositele sedmi prestižních ocenění EMMY odhaluje, jak média zkreslují zprávy. Téměř třicet let pracoval Bernard Goldberg pro televizní stanici CBS a za tu dobu nasbíral dost nelichotivého materiálu o některých žurnalistických praktikách: například čemu se movináři věnují a čemu se nevěnují a proč, kde končí jejich ochota analyzovat skutečnost, jak svůj osobní prospěch nadsazují prospěchu obecnému. Goldberg sice píše o Americe a především o televizi, ale mnohé závěry a jedinečná odhalení v této oblasti platí obecně.