reklama
reklama
BulletPřihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

BulletInformační servis
Zasílání novinek e-mailem
BulletČlánky autora
BulletVyhledávání

BulletReklama
Václave, stojíme za tebou
BulletReklama
www.tv7.cz
BulletPočítadlo dluhu
BulletStáhněte si knihu
BulletDoporučujeme knihy
Lukáš Petřík - Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana

Margaret Thatcher: Umění vládnout

Peter Schweizer: Reaganova válka

Gonzalo Vial: Pinochet

Evropské otazníky

Křesťanství a ateismus

Jak katolická...
BulletPrůzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď

BulletPoliticky nekorektní trička
Objednejte si politicky nekorektní trička
BulletReklama
Smrt ve středu
BulletReklama
BulletDoporučujeme
Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Desatero Mladé pravice

Pat Buchanan

Ron Paul

Hnutí pro život

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Standing Together with Israel

Československo 2008 tour

Učitel financí

Jak novináři manipulují

Autor: Petr Hájek | Publikováno: 1.7.2009 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace

 

Předmluva ke knize Jak novináři manipulují (originálně BIAS)
 
Odhalení, nebo deskripce?
 
Kniha Bernarda Goldberga je svého druhu „opožděnou reportáží“. Její nedávný úspěch ve Spojených státech je stejně málo překvapivý jako příznačný a svým způsobem do této „reportáže“ také patří.
 
Američané jsou právem hrdi na svobodu a demokracii, jejímž prvním atributem je svoboda slova – a tedy médií. Někdy mají až tendence vydávat obojí za svůj „produkt“, a občas podléhají nebezpečnému pokušení tuto vzácnou květinu pod značkou made in USA vyvážet do celého světa, bez ohledu na podmínky, v nichž by měla zapustit kořeny a růst. Při takovém zacházení však vzniká riziko, že rostlina nepozorovaně mutuje, přijme cizorodý gen a přes to, že na jejím vnějším vzhledu se nic nemění, její metabolismus již může produkovat jedovaté látky.
 
Právě do této oblasti míří Goldbergova reportáž. Jenže má svá Jenže. Poučenějšího čtenáře musí nezbytně nejprve napadnout: To si autor teprve po čtvrt století věrné služby své televizi všiml, že hlavní americká média jsou tendenční, zaměřená levicově? Opravdu mu musel otevřít oči až dělník, příslovečný muž z lidu, anebo jde o „tendenční levicovou“ figuru, kterou se ze své spoluzodpovědnosti chce vyvázat?
 
Aby nedošlo k omylu: Neútočím na autora, jehož text pokládám za zajímavý, potřebný a věrohodný. Jen chci upozornit, že on sám je ve svém příběhu trochu jinou postavou, než patrně zamýšlel. A to je z hlediska problému, který líčí, příznačné a současně limitující.
 
Vtip knihy – jak si sám autor uvědomuje – nespočívá v tom, že odhaluje v americkém mediálním světě „spiknutí levičáků“. O tom nejpozději od šedesátých let a „vítězství“ amerických médií nad USA ve vietnamské válce nikdo soudný nepochybuje. Její hlavní přínos spočívá částečně v tom, že vše popisuje „odpadlík“, který, řečeno jeho slovy „porušil zákon omerty“, částečně pak v popisu technologie a metod, jimiž „mediální mafie“ pracuje. Jen okrajově se však zabývá tím nejdůležitějším – motivací. Proč jsou média převážně levicová?
 
A tady se dostáváme k zásadní otázce, která má obecný přesah do celého demokratického světa a tedy i k nám. Moje odpověď na danou otázku zní: Média jsou převážně levicová z definice, ze své podstaty.
 
V posledních šestnácti letech si musel každý náš občan všimnout, že v demokraciích mají média obrovskou politickou moc. Je to moc nevolených elit, majitelů či zaměstnanců soukromých firem zprostředkujících události a vyrábějících informace. V našem českém, resp. evropském kontextu pak vše ještě komplikují tzv. „veřejnoprávní média“, která jasně definovaného vlastníka nemají a jsou v podstatě v družstevním držení majitelů-zaměstnanců. Tvrdím, že naprostá většina těchto lidí si svou politickou moc uvědomuje a vědomě s ní pracuje. Dokonale ilustrativní ukázkou byla v českém případě tzv. „televizní krize“ na přelomu tisíciletí. Tato „tisíciletá voda“, která se ničivě přehnala celou zemí a na demokratickém systému po sobě zanechala nevyčíslitelné škody, z nichž jsme se dosud zcela nevzpamatovali, byla pouze kabaretní ukázkou toho, co umí „mediální mafie“ rozpoutat, cítí-li se ve své neohraničené a nekontrolované moci sebeméně ohrožena.
 
Jenže to ještě neodpovídá na otázku, zda tato moc je levicově orientovaná, a pokud ano, proč. K odpovědi je třeba si nejprve ujasnit sám pojem „levicovosti“ v médiích, i kvůli sémantickému posunu který v Goldbergově knize vzniká použitím pojmu „liberální“. Zjednodušeně však lze říci, že to, co je v americkém kontextu sporem konzervativně-liberálním, je v evropském významu střetem pravicovo-levicovým.
 
 Když jsem se před časem pokoušel (neúspěšně) založit „liberální“ deník, při rozhovorech s potenciálními zaměstnanci jsem je nezakrytě informoval, že hledám žurnalisty pro pravicové noviny. Většinou na mě vykulili oči. Jednak byli šokovaní, že jim to říkám na rovinu – měl jsem přece použít „korektní“ termín nezávislé (v americkém mediálním newspeaku středové), jednak se okamžitě domnívali, že tím myslím podporu nějakých politických stran. Naprosto charakteristické a zcela ve shodě s Goldbergovým „popisem“! Musel jsem dokola opakovat základní tezi: Levicová média jsou pro mě ta, která přistupují k realitě s dopředu danou tendencí. Mají utkvělou představu, definičně shodnou s politiky levicového zaměření, že svět je tu pro to, aby ho měnili. K lepšímu samozřejmě. To, co je to „lepší“, vědí výhradně oni a na ně napojené intelektuální a politické skupiny. Pokud si „lid“ myslí něco jiného, je nutno ho osvítit a přivést na správnou cestu.
 
U politiků je takový postoj jedině možný a – paradoxně – se v současnosti vytrácí. Proto mluví často o konci pravo-levých ideologií a myslí tím rozmazání ideovosti až k nečitelnosti, které nakonec ústí v absurdně těsných volebních výsledcích – ať již jde o typy voleb prezidentských (USA), nebo parlamentních (Německo). U novinářů je to však takový postoj tragédií.
 
Naproti tomu pravice – v mediálním smyslu slova – takové ambice mít nesmí. Pro ni musí platit konzervativní zásada: Svět je dost. Popisujme ho, reportujme (v původním slova smyslu, tedy „přenášejme“), pátrejme, zda věci jsou, jak se jeví, ze stejné pozice jevy a události komentujme – ale nechme ho být! Nevytvářejme vlastní politické alternativy a struktury skryté za neutrálně spolkovým označením REDAKCE.
 
Už se (naštěstí) nikdy nedovím, zda tuto jednoduchou premisu moji tehdejší potenciální spolupracovníci pochopili, ani zda a jak by ji byli s to svou prací naplnit. Jedno však vím bezpečně. V tomto slova smyslu je naprostá většina našich médií a žurnalistů – až na výjimky, které potvrzují pravidlo – jednoznačně levicová, bez ohledu na to, jaký politický směr vědomě či polovědomě podporují.
 
Je zajímavé přečíst si Goldbergovu knihu a vřele to každému doporučuji. Ač tak není zamýšlena, je o soumraku médií. Ta však nejsou vytržena z kontextu tendencí své doby, fungují spíše jako viditelný vřed, pouhý symptom hluboko ukryté zákeřné choroby, která má potenci infikovat i nás, čtenáře, posluchače a diváky, občany dosud ještě svobodných demokracií. Jsem přesvědčen, že se soumrak nemusí proměnit v noc, že tento systém má stále ještě dostatek samočisticích mechanismů, aby nákazu zvládl. Pokud se však mýlím a médiím v původním slova smyslu opravdu začíná zvonit hrana, pak se neptejme, komu zvoní.
 
 
Předmluva byla napsána v roce 2005 
 
 
anotace: Kniha reportéra stanice CBS a nositele sedmi prestižních ocenění EMMY odhaluje, jak média zkreslují zprávy. Téměř třicet let pracoval Bernard Goldberg pro televizní stanici CBS a za tu dobu nasbíral dost nelichotivého materiálu o některých žurnalistických praktikách: například čemu se movináři věnují a čemu se nevěnují a proč, kde končí jejich ochota analyzovat skutečnost, jak svůj osobní prospěch nadsazují prospěchu obecnému. Goldberg sice píše o Americe a především o televizi, ale mnohé závěry a jedinečná odhalení v této oblasti platí obecně.
 

reklama
2451 čtenářů | 6 komentářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení
Další články od tohoto autora:
Komentáře


Docela příznačné:
(Robík č. 1, 1.7.2009 13:02:51)
Odpovědět
v levicovém euPortálu bojuje za svobodu slova Důmyslný rytíř don Hayek, jenž ale ve skutečnosti neexistuje.
http://www.pimpaku.cz/content/petr-h-jek-avatar-ern-du-e-pra-sk-ho-podhrad
Re: Docela příznačné:
(Prokop J., 1.7.2009 14:21:31)
Odpovědět
Všichni bojovníci jsou anonymní a také to podle toho vypadá.Novináři píší podle toho,koho zastupují.Hned je to poznat jestli jsou oranžoví ,nebo modří,to je přeci stará věc.Lidi by se neměli nechat manipulovat.Každý by měl vědět co chce a nenechat se manipulovat.neskočit na špek.
Re: Docela příznačné:
(sč, 3.7.2009 11:53:35)
Odpovědět
Hájek existuje, viděl jsem ho.
Mohu vás ubezpečit, že Petr Hájek existuje. :-)
Mluvil jsem s ním.
Re: Jak novináři manipulují
(efwgggrw, 2.7.2009 10:35:42)
Odpovědět
Nechce-li si někdo číst tuto knihu, nabízím mu poslechnout si zhruba hodinovou rozhlasovou reportáž a recenzi. Odkazy jsou v diskuzi pod tímto článkem:

http://www.nekorektne.com/2009/01/amerika-univerzity-vetn-harvardu.html
Re: Jak novináři manipulují
(sč, 1.7.2009 23:20:57)
Odpovědět
K tématu pro zajímavost přikládám dnešní vlastní pokus vzepřít se takové ukázkové manipulaci. Zde je článek redaktora ČT Filipa Kandy (jediného specialisty ČT na Latinskou Ameriku) z jeho blogu na stránkách ČT24 a poté můj vlastní popis stejné události. Je to trochu delší, omlouvám se:

F.Kanda: Honduras – Převrat v nepřevratové době
Vypadá to, jako kdyby si část honduraské armády spletla dobu. Jako kdyby nebrala na vědomí, že žijeme v 21. století, že studená válka dávno skončila, a že prezidentem Spojených států je Barack Obama.
Období vojenských převratů a diktatur v Latinské Americe už dávno skončilo. Sice není pravda to, co psala část tisku, totiž že jde o první převrat v Latinské Americe od konce studené války - neúspěšný pokus o vojenský puč už se odehrál v roce 2002 ve Venezuele, kde se ovšem prezident Hugo Chávez do 48 hodin vrátil k moci - přesto jsou současné události v Hondurasu ojedinělé a zcela mimo kontext doby.
O co šlo?
Manuel Zelaya Zopakujme jen stručně, o co vlastně v Hondurasu jde. Tamní demokraticky zvolený a momentálně vojenským pučem svržený prezident Manuel Zelaya usiloval o změnu ústavy, která by prezidentovi umožnila kandidovat i pro druhé prezidentské období. Současná ústava umožňuje jen jediný prezidentský mandát. Svolal k tomu na neděli 28. června referendum. Politická opozice byla proti. Argumentovala tím, že se Zelaya nechal inspirovat svým venezuelským kolegou Chávezem. (Mimochodem o možnost třetího prezidentského mandátu v současnosti usiluje i pravicový prezident Kolumbie Álvaro Uribe.) Trnem v oku opozice bylo i to, že Honduras je společně s Nikaraguou, Venezuelou, Bolívií, Ekvádorem a Kubou součástí regionálního politicko-ekonomického uskupení ALBA. Tedy patří do onoho stále se rozrůstajícího se bloku zemí pod vlivem Chávezovy Venezuely. A tak opozice podpořila vojenské řešení.
A jak to bude dál?
Kongresem nově ustavený prezident Roberto Micheletti zatím k udržení své moci užívá stejných nástrojů, jaké užívali neúspěšní pučisté ve Venezuele v roce 2002: násilnou represi proti stoupencům svrženého prezidenta, informační vakuum a cenzuru médií. V Tegucigalpě a dalších městech země byl vypojen signál státní televize, rozhlasu i zahraničních stanic. Lidé tak nemají informace o tom, co se skutečně děje, ani jak reaguje zahraničí. Vojáci už fyzicky napadli také několik domácích i zahraničních reportérů.
áíVojenským převratem dosazený nový režim v Hondurasu by podle všeho neměl mít moc šancí na přežití. Vybral si špatnou dobu. V minulosti nebylo výjimkou, že za vojenskými převraty a diktaturami v Latinské Americe stály Spojené státy. Snad nejznámějšími případy byla úloha amerických zpravodajských služeb při Pinochetově převratu v Chile, podpora pučů a diktatur v Guatemale, či podpora contras v Nikaragui. To vše bylo za studené války. Dnes je ale situace jiná. V Bílém domě sedí Barack Obama, který okamžitě ujistil, že jeho země nemá s převratem v Hondurasu nic společného, puč odsoudil a požádal o návrat k ústavním pořádkům.
Nově ustavený honduraský prezident a jeho režim jsou prakticky v absolutní izolaci. Nikdo je neuznal. Protestují Spojené státy, Organizace amerických států, OSN, všechny země Latinské Ameriky, Evropská unie a další. Je to vlastně i vzácný případ, kdy se shodují prezidenti Spojených států a Venezuely. Španělský ministr zahraničí Miguel Ángel Moratinos také navrhl, aby všechny země Sedmadvacítky na protest stáhly z Hondurasu své velvyslance.
Honduras je malá země se sedmi milióny obyvatel. Je jednou z nejchudších v Latinské Americe a její ekonomika je závislá na vývozu nerostných surovin a základních potravin jako je káva, banány a maso. Bez kontaktů a obchodních vazeb se zahraničím nemůže dlouho přežít. A to nehledě na výhrůžky Huga Cháveze o tom, jak tamní pučisty přemůže.
áíOstatně, dá se říct, že celá tato epizoda může venezuelského levicového prezidenta a jeho stoupence na kontinentě spíš posílit. Jako bych už slyšel, jak říká: "Podívejte se na ty zločince, stoupence imperialismu, kteří uzurpují moc silou. My jsme ti praví demokraté, ti praví socialisté zvolení ve svobodných volbách. Musíme být ale pevní, důslední a neoblomní, protože pokud bychom nebyli, podívejte se, jak toho nepřítel dokáže zneužít".
Honduraský prezident už se chystá na svůj návrat do země. Oznámil, že přiletí ve čtvrtek. Někteří prezidenti zemí Latinské Ameriky a například i generální tajemník Organizace amerických států se už nabídli, že ho na cestě doprovodí. Nelze však pominout ani sílu Zelayových odpůrců v Hondurasu. Bude jeho příjezd do Tegucigalpy triumfálním návratem? Nebo se Honduras ponoří do ještě hlubšího chaosu?

A teď jak stejnou událost vnímám já a jak jsem na článek reagoval:

Opravdu "nestranný" popis situace
Co se děje v Hondurasu lze vidět i jinak: Tamní za LIBERÁLNÍ DEMOKRATY demokraticky zvolený prezident uprostřed mandátu "zcastrovatěl" a "zchávezovatěl" a proti vůli vlastní strany i opozice zavlekl zemi do Chávezova bolívariánsko-revolučního a panamerický socialismus budujícího bloku ALBA. Jeho strana se v důsledku toho rozpadla na dvě frakce, ta Zelayova prohrávala a představitel frakce nesouhlasící s ALBA, viceprezident Santos, se stal stranickým kandidátem pro nadcházející volby (s ALBA nesouhlasí ani kandidát opozice). V listopadu měly být v zemi volby a Zelaya už nemohl kandidovat, leda by se změnila ústava (podle Zelayi "má lid právo, aby mohl prezident opakovat mandát"). Parlament se změnou ústavy nesouhlasil, Zelaya ovšem nařídil armádě rozmístit k nesouvisejícím volbám (27.6.) urny k "referendu" o změně ústavy (sice nezávaznému, měl by ale v ruce argument o vůli lidu). Parlament to zakázal a zřídil přípravnou komisi k procesu o "impeachmentu" prezidenta pro porušení pravomocí (to se ale nedalo do nedělního "referenda" stihnout). Kvůli zákazu parlamentu velení armády odmítlo urny rozmístit a Zelaya odvolal nejvyššího velitele. Zjevně v koordinaci politiků a vojáků pak byl prezident odeslán do Kostariky (v pyžamu, jinak ale zcela bez úhony) a předseda parlamentu byl do listopadových voleb jmenován dočasným prezidentem. V Tegucigalpě dva dny protestovali Zelayovi příznivci (byli mediálně vidět, nešlo ale v žádném případě o národní povstání za návrat milovaného prezidenta), stejně jako nedošlo k žádné tvrdé opravdu represi (zatýkání, střelba, popravy). Už včera ale naprosto převládli příznivci změny v čele země. Vypukla hysterie, světoví lídři (shodou okolností všichni levičáci) se předhání v příslibech, jak Zelayovu reinstalaci podpoří (i ozbrojeným zásahem!), Venezuela zastavila dodávky ropy a nabízí intervenci, španělský socialista(a kamarád s Fidelem i Chávezem) Moratinos odvolal ambasadora a prosazuje stejný krok i od ostatních v EU (francouzský ministr Kouchner, sám revolucionář a trockista, už Španěla následoval, unijních ambasád je tam ale jen pár). Podle všeho má být v Hondurasu většině populace a politickým stranám (vč. Zelayovy vlastní strany) a parlamentu hrubým mezinárodním nátlakem, sankcemi a případně vojenským zásahem spřátelených zemí (nepřipomíná nám to jisté období našich dějin?) reinstalován sesazený Zelaya. Co se děje v Hondurasu lze jistě vidět různě, svržený Zelaya by s obsahem příspěvku p. Kandy, propagovaném na stránkách veřejnoprávní ČT, byl jistě spokojen. Když se ale totéž napíše jinak, už to nevypadá jako regulérní vojenský puč v banánové republice, že pane Kando? Neměli bychom být právě my s našimi zkušenostmi trošku umírněnější? Stojí opravdu vynucený návrat nechtěného prezidenta, ktarý nerespektoval ideje, se kterými byl zvolen, za vyvolání občanské války v Hondurasu? Třeba ve jménu demokracie?