Zrušme funkci prezidenta a zrušme rovnou i Českou republiku!
Václav Klaus chystá velezradu tím, že chce uplatnit pravomoci, které prezidentovi dává Ústava ČR.
Prezident otálí s podepsáním Lisabonské smlouvy a není jisté, že ji vůbec podepíše. Nedávno vyhlásil, že tak určitě neučiní dřív, než se uskuteční irský „reparát“ referenda (jedno NE totiž nestačí), dřív, než tak učiní polský prezident, dřív, než svůj úradek vynese německý a český ústavní soud.
To rozpálilo věrozvěsty budování nové lepší Evropy do běla. Podle nich prezident musí podepsat, a to hned a bez ohledu na to, co mu velí jeho svědomí. Pakliže odmítá bezpodmínečně uposlechnout nebo odstoupit, je třeba ho bez milosti odvolat. Začínají zaznívat úvahy, jak na to.
Podle některých poslanců a senátorů lze prezidenta zbavit funkce hned třemi způsoby:
1. Senát může zažalovat prezidenta u Ústavního soudu pro velezradu,
2. Prezident může být odvolán usnesením Sněmovny a Senátu, pokud nemůže svůj úřad vykonávat,
3. Prezidentovi lze ústavním zákonem zkrátit funkční období.
Pojďme se na tyto možnosti podívat vážně.
1. Podle Zákona o Ústavním soudu se dopustí prezident velezrady, pokud koná proti svrchovanosti republiky, proti její celistvosti nebo proti demokratickému řádu.
Tím, že prezident odmítne podepsat Lisabonskou smlouvu, která učiní z České republiky zemi poddanou evropskému nadstátu, tedy jakousi spolkovou zemi evropské federace, jistě nijak nekoná proti svrchovanosti. Je to právě naopak. Pokud prezident podepíše, lze jej zažalovat za velezradu, neboť ČR Lisabonskou smlouvou podstatnou část své svrchovanosti ztratí.
Celistvost v této kauze není vůbec ve hře a demokratický řád také není ohrožen, protože jednání prezidenta je plně v rámci jeho ústavních pravomocí.
Vážnou pochybnost o demokracii mám spíše u EU. Základem demokracie je totiž oddělení moci zákonodárné od moci výkonné a soudní. Evropský soudní dvůr si dávno osobuje rozhodování ve věcech kompetenčních a jeho výroky rozšiřují pavomoci Evropské rady a Evropské komise mimo rámec smluv. Evropská rada (což je sbor exekutivních špiček členských států) a Evropská komise (což je vedení evropské byrokracie) mají ve vytváření evropských předpisů větší pravomoci než Evropský parlament.
2. Odvolání prezidenta parlamentem je opravdu možné jen v případě, že je (mentálně nebo fyzicky) neschopen funkci zastávat.
Čl.66 Ústavy připouští, že se výkonu funkce prezidenta mohou ujmout jiní ústavní činitelé (předseda vlády, předseda Poslanecké sněmovny, případně předseda Senátu), pokud nemůže prezident svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát.
O takovém opatření se vážně neuvažovalo ani v případě, kdy prezident Václav Havel bojoval o život s rakovinou plic nebo později s akutním zánětem v důsledku perforace tlustého střeva.
V naší historii došlo ke zbavení funkce prezidenta v důsledku neschopnosti ji vykonávat jen v případě Ludvíka Svobody v polovině 70. let.
To, že prezident nespěchá s podpisem Lisabonské smlouvy, není výrazem závažné neschopnosti úřad vykonávat, ale spíše jeho odpovědnosti, ke které ho ostatně zavazuje ústavou daný slib.
Ten zní takto: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".
Článek 63 Ústavy ČR hovoří o dalších pravomocech prezidenta a v písmeni b) se doslova říká, že prezident:
„sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy“.
Čili ratifikovat smlouvy je prezidentovou pravomocí. Parlament (tedy Senát i Poslanecká sněmovna) vyslovují souhlas s ratifikací a tento souhlas je podmínkou ratifikace, ale nikoli příkazem k ní. Prezident tedy nemůže ratifikovat, pokud jedna z komor nevysloví souhlas. Pokud obě komory vysloví souhlas, může, anebo nemusí.
Sjednáváním mezinárodních smluv prezident může pověřit vládu. To se v případě Lisabonské smlouvy stalo. Pokud však je s výsledkem nespokojen, zůstává mu možnost ratifikaci neprovést.
Z mého pohledu si prezident počíná podle svého slibu. To, že jeho postoj – morální a politický – někdo nesdílí, rozhodně neznamená, že prezident nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat. Článek 66 české ústavy nelze pro zbavení funkce prezidenta použít.
3. Zkrácení funkčního období ústavním zákonem by bylo nehorázným políčkem našemu ústavnímu pořádku a Ústavní soud by takový zákon musel zrušit.
Článek 9, odst. 2 Ústavy říká, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Libovolné nakládání s délkou funkčního období prezidenta by podle mého názoru bylo vážným zásahem do podstatných náležitostí demokratického právního státu.
Chápu, že se ohýbání ústavy podle okamžitých potřeb a k obsluze okamžitých zájmů již stalo ve Sněmovně pravidlem. Jsem rád, že jsem zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny nepodpořil. Měl jsem správnou intuici, že to je cesta k bezbřehé ústavní samoobsluze. To, že myšlenka na zkrácení funkčního období zazněla z řad poslanců, jen potvrzuje, že jsem měl pravdu.
„Účel světí prostředky“ je princip, který je nutno odmítnout. Na takových základech se budovala komunistická totalita. Ad hoc zákony určitě nepatří k pýše naší právní historie, zejména té, od které se už 20 let snažíme oddělit.
Summa summarum: Ani jeden ze tří navržených způsobů, jak se zbavit nepohodlného prezidenta, který má svůj názor a chce jej svobodně zastávat, ba dokonce chce podle něho i jednat (!), není použitelný. Je trapné, že takové rodokapsové ideje zaznívají z úst tvůrců zákonů.
Měl bych ale pro odpůrce postojů prezidenta Klause jeden ústavně čistý návrh: pojďme funkci prezidenta úplně zrušit. Lze to udělat ústavním zákonem a jednou provždy. Už nás pak nikdo nebude obtěžovat svým nejlepším vědomím a svědomím.
A možná budeme moci v tom rušení jít i mnohem dál...
Autor je senátorem ODS