Lisabonská smlouva po německém ústavním soudu
Dlouho očekávané rozhodnutí německého ústavního soudu ohledně slučitelnosti Lisabonské smlouvy s německou ústavou přineslo předem známý výsledek. V dnešních článcích v německém tisku dominuje nadpis Ja, aber. Mne to plně neuspokojuje. Jakkoliv je důležité, že německý ústavní soud prvně (daleko silněji než při posuzování Maastrichtské smlouvy v roce 1993) naformuloval úkoly, které musí zůstat demokratickému státu, aby byl státem, a tím vlastně – z pohledu Německa – vymezil konečné hranice evropského integračního procesu, přesto zůstávají zásadní otázky bez odpovědi.
Evropská ústava, i její verze zvaná Lisabonská smlouva, nejsou o ničem jiném, než o tom, zda si obyvatelé Evropy, občané jednotlivých evropských států, přejí prohlubovat integraci, přesouvat další a další pravomoci na celoevropskou úroveň, centralizovat rozhodování, oslabovat roli jednotlivých členských států, nebo zda si to nepřejí. Argumenty k tomu přicházejí z nejrůznějších stran a pohledů. Některé z nich jsou politické i scientistní, jiné osobní či sociálně-psychologické. Lidé mohou či nemusí chtít – čistě ze svých osobních pocitů a zkušeností – rozhodování až v dalekém Bruselu, mohou věřit či nevěřit, že o nich budou zástupci jiných států rozhodovat se stejnou zodpovědností jako o sobě samém, mohou preferovat eventuálně i horší kvalitu rozhodování, jen když jim to bude nablízku.
Politici a politologové nahromadili tisíce argumentů ve prospěch centralizace či decentralizace politického rozhodování a jeho vztahu k lidské svobodě. Dá se to říci daleko vědečtěji, ale na politika, který rozhoduje, má být „vidět“ či má být možné si na něho „sáhnout“. V každém případě je třeba toho politika znát. Čím je politik dále, tím je tato naděje menší.
Ekonomové tráví staletí sporem o tom, jaká je optimální míra centralizace a decentralizace ekonomického uspořádání, diskutují náklady a výnosy centralizace i decentralizace. Bylo by možné pokračovat výčtem dalších společensko-vědních oborů, které se těmito věcmi zabývají. Mám však strach, že se ani na obecné politické či občanské rovině, ani na rovině společensko-vědní vážná diskuse o přínosech či nákladech evropské centralizace, a Lisabonská smlouva o ničem jiném není, nevede.
Protože se nevede, roste role ústavních soudců. Ti mají posoudit, zda Lisabonská smlouva je v rozporu či v souladu s domácími ústavami. To je jeden z možných pohledů, není to však pohled nahrazující pohledy ostatní. Rozhodující jsou politicko-ekonomické nebo i obecně lidské argumenty pro či proti dnešnímu evropskému integračnímu pohybu. Tím vůbec neříkám, že je stanovisko ústavních soudců nedůležité, ale tvrdím, že i jejich pohled je založen na převládajícím paradigmatu blahodárného působení prohlubování evropské integrace. Proto ne náhodou navrhují rozpor smlouvy s ústavou řešit nikoli změnou této smlouvy, ale domácí legislativy. Toto paradigma zásadně nesdílím.
Kde toto paradigma vzniklo a kdo ho šíří? Kdo má zájem na tomto postupu, který evidentně znamená oslabování lidské svobody? Občané jednotlivých členských zemí? Nikoli. Zájem na tom mají evropské instituce, tzn. Evropská komise, Evropský parlament, Evropská rada a Evropský soudní dvůr, a lidé, kteří jsou s nimi spojeni. Prohlubování integrace zesiluje jejich moc a prestiž. Prohlubování integrace je umožňováno i aktivní podporou nebo pasivním souhlasem vlád členských států. To všechno na bázi „racionální ignorace“ (rozumné absence zájmu) na straně milionů Evropanů. Ukazuje se, že aktivismus jednotlivců – založený výlučně na uspokojování jejich vlastních zájmů a nikoliv na racionalitě argumentů – plně postačuje. Toto jsou však postoje a pohledy, kterými se ústavní soudci z definice nemohou zabývat, resp. v nich nemají díky svému profesionálnímu vybavení žádnou komparativní výhodu.
Nevěřím, že je možné tzv. doprovodným zákonem (Begleitgesetz) známé defekty Lisabonské smlouvy anulovat. To by bylo příliš jednoduché. Tímto zákonem se obrovský posun pravomocí a mechanismů rozhodovacích procesů v EU změnit nedá. Debata se pak zužuje na dvě tzv. doložky – překlenovací doložka (passarelle) a doložka flexibility, které jsou od prvopočátku debat o evropské ústavě největším jablkem sváru.
Překlenovací doložka (de facto „překlenutí“ nezbytných demokratických mechanismů) umožňuje Evropské radě, aby svým vlastním rozhodnutím převedla pod většinové hlasování i taková rozhodnutí, která dnes může každý jednotlivý stát vetovat. Doložka flexibility zmocňuje orgány Unie k tomu, aby přijímaly tzv. vhodná opatření – nad rámec svých kompetencí přenesených od členských států EU – všude tam, kde jde o dosažení některého z „cílů“ stanovených dosavadními smlouvami či Lisabonskou smlouvou. Protože mezi tyto cíle Lisabonská smlouva zařazuje i „vymýcení chudoby, sociální spravedlnost, mír i blahobyt“, je evidentní, že to je bianco směnka uplatnitelná kdykoliv. Je dobře, že německý ústavní soud v Karlsruhe řekl, že o tom v Bruselu nemůže rozhodovat sama kancléřka (nebo její ministři), ale musí předem existovat jasný souhlas parlamentu. To je určitě dobře, ale podstata je jinde.
Připomínám, že náš brněnský Ústavní soud při svém loňském listopadovém rozhodnutí řekl, že by mělo dojít ke změně zákona o Ústavním soudu, která by mu umožnila kontrolovat, zda parlament v rámci vázaného mandátu nedovolil vládě přenést na orgány EU více pravomocí, než dovoluje naše Ústava (či její interpretace naším Ústavním soudem). Je zajímavé, že od loňského listopadu tento požadavek Ústavního soudu nikdo veřejně nezmínil.
Proto věřím, že debata bude pokračovat a že ještě ani zdaleka nejsme u konce. Věnujme se reálným zájmům, ty jsou rozhodující. Někomu jde o moc a prestiž, jinému o lidskou svobodu.
Václav Klaus, MF Dnes, 2. července 2009