Islámské bankovnictví dobývá Británii
Británie se nenápadně stala světovým centrem islámského bankovnictví řízeného zákony šaria. Postaral se o to sám Gordon Brown, který to před dvěma roky naplánoval, schválil a uzákonil ještě jako ministr financí. Podle zprávy International Financial Services London z letošního února má Británie pět bank plně podléhajících zákonům šaria a dalších sedmnáct bank otevřelo speciální šaria pobočky pro muslimské klienty.
Jejich fondy mají hodnotu 18 miliard liber, které teď poletují nad britským investičním trhem a očichávají, co je zde ke koupi. Někteří finanční analytici už vyslovují obavy, že bude-li se bankovní krize prohlubovat, islámské banky by mohly jednoho dne skoupit a ovládnout britský finanční sektor a jeho prostřednictvím zrychlit celkovou islamizaci Británie.
Že se k tomu začíná schylovat, by se mohlo vysoudit i z toho, že šaria bankovnictví se v Británii vyučuje na více než padesáti odborných školách a institucích. Šaria bankovnictví žádají přibližně tři čtvrtiny britských muslimů. Navíc už asi pětina žadatelů o služby šaria bank jsou nemuslimové, kteří se domnívají, že islámský bankovní systém je etičtější, poctivější, průhlednější a efektivnější než ten zkorumpovaný a krachující kapitalistický.
Není. Je jenom zakuklenější. A antidemokratičtější.
Připomeňme si, že celý úspěch západní civilizace je postaven na úroku, kterým si může ekonomicky polepšit a s trochou fištrónu i zbohatnout každá venkovská babička. Je to systém, který rozprostírá bohatství mezi velký počet občanů, posiluje jejich nezávislost a svobodu a přidává jim na důstojnosti.
Islámský bankovní systém nic takového neumí - a vlastně to znemožňuje. Zakazuje účtování a vyplácení úroku (bohatnutí prostých spořitelů), ale protože ví, že bez zisku vám nikdo peníze nepůjčí, nahrazuje úrok dvěma způsoby.
Jednou metodou je to, že vám dnes půjčí milion šestáků s tím, že jich za pár let vrátíte (například) dva. Arabsky se tomu říká „murabaha“ a nepočítá se to jako úrok, nýbrž jako legitimní podnikatelský zisk, třebaže je to totéž: vracíte víc, než si vypůjčujete. Druhá metoda, zvanou arabsky “mušaraka” spočívá v tom, že zapůjčovatel se stává kontrolním spolumajitelem vašeho majetku. Vám jako prostému spořiteli (tedy zapůjčovateli) ale žádný úrok žádná finanční instituce nevyplatí.
Na šaria bankovnictví může tedy bohatnout prakticky jen ten, kdo už bohatý je. Proto patří islámské společnosti mezi sociálně a ekonomicky nejméně vyrovnané, s většinou bohatství soustředěnou v obscénním množství v rukou několika vládnoucích klanů. Na evropského spořitele a investora tedy nemůže mít šaria bankovnictví jiný účinek než ožebračující.
Druhým rizikem je nedostatečně zaručená kontrola státních institucí nad šaria bankami a jejich propojením se světovými islámskými institucemi, včetně těch, které se netají programem islamizace světa. Šaria bankovnictví je nedílnou součástí komplexního právního systému řízeného funadmentalistickými klerikály s duchovním a právním centrem v Saúdské Arábii (Akademie Fiqh v Džeddě).
V tomto právním systému se šaria zákony vztahují na každého, kdo služeb šaria bankovnictví používá. Včetně zákazu investic do “neislámských” projektů. Do těch patří nejen například výroba a prodej alkoholu, ale taky třeba šíření křesťanství, judaismu, hinduismu, buddhismu, ateistického liberalismu, rovnoprávnosti žen a vlastně cokoli, co se dá vykládat jako nepřátelské vůči islámu. Šaria bankovnictví je tedy účinná metoda, jak západní společnosti vnutit nadvládu islámu pomocí peněz. A to je to třetí a největší riziko.
“Islámský finanční systém může vydláždit cestu pro nastolení nových pravidel v západním světě,” napsal o šaria bankovnictví pochvalně a obdivně vatikánský list Osservatore Romano. O tom není pochyb. Zda to bude k prospěchu křesťanského světa, se možná Osservatore jednou podiví, bude-li se ještě smět divit.
Ale když se tak člověk zamýšlí nad tím, že mu i ta nejštědřejší britská spořitelna letos srazila úrok ze šesti procent na půl procenta, napadá ho, zda britské bankovnictví na nás všech už šaria nezkouší, abychom si na ně zvykli.
vyšlo v časopise Euro
www.euro.cz