Klaus: Rusko považujeme za významného partnera
Odpovědi prezidenta republiky pro ruský deník Kommersant
Jak hodnotíte výsledek půlročního předsednictví České republiky v Evropské Unii? Politici některých zemí-členů EU dali najevo svoje pochybnosti zda Praha zvládne úspěšně splnit tuto misi, o to více když byla spojena s natolik rozsáhlou ekonomickou krizí zasáhnuvší celý svět. Co si o tom myslíte Vy?
Nechápu vznik nové sportovní disciplíny zvané „hodnocení předsednictví České republiky v EU“. Nehodlám se do této soutěže zapojovat. Tzv. rotující předsednictví, které mimochodem bude schválením Lisabonské smlouvy v podstatě zrušeno, je součástí evropské hry na demokracii, ač je pravdou, že v EU vládnou bruselští byrokraté a velké evropské státy. Formální stránku předsednictví zvládla česká vláda standardním způsobem a navíc se jí podařilo zabránit některým největším nesmyslům v překotných ambicích bojovat s ekonomickou krizí.
Mnozí mají v paměti obraz energické Francie, předsedající EU před Vámi a mnozí ji dávali Praze za příklad. Ale když se podíváme na výsledek, tak Paříž nedosáhla ničeho víc než Praha, ale jednoznačně přehrála Prahu v mediální propagandě své práce. Co zde sehrálo hlavní roli – velikost Francie a její vliv v Evropě nebo vetší zkušenost francouzských politiků ve využívání mezinarodních médií?
Francie a zejména její současný prezident jsou nejen „energičtí“. Pro ně je a vždy byla Evropská unie projektem jak zesílit význam Francie v Evropě a využívají k tomu každou možnou příležitost. Předsednictví EU takovou příležitostí bylo. Že je to více souboj o mediální obraz předsedající země než o reálné věci je samozřejmě jasné. V tomto smyslu s Francií nehodláme soutěžit.
Obě komory Parlamentu České republiky schválili ratifikaci Lisabonské smlouvy, nyní všichni čekají na Váš podpis na tomto dokumentu. Je známo, že Vy, za prvé, celkem kriticky pohlížíte na tuto smlouvu, značně omezující práva jednotlivých zemí-členů EU, a za druhé, se domníváte, že svým „NE“ Lisabonské smlouvě Irský národ již před rokem poslal tuto smlouvu do „nebytí“. Můžete se podělit se čtenáři Kommersantu svými záměry: odložíte své finální rozhodnutí s podpisem Lisabonské smlouvy do té chvíle, než v Irsku proběhne nové referendum, nebo budete čekat na výsledek případného přezkoumání smlouvy Ústavním soudem ČR zda je v souladu s ústavou Vaší země?
Nemám, co bych odpověděl nového. Lisabonská smlouva v této chvíli nestojí a nepadá s mým podpisem. Chybí podpis německého prezidenta (a jak všichni víme, německý Ústavní soud mu položil významnou podmínku, kdy to může udělat), chybí podpis polského prezidenta, chybí nové referendum v Irsku a zdá se, že čeští senátoři požádají o nové posouzení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem České republiky. To je samozřejmě všeobecně známé, ale někteří to buď nevědí nebo to vědět nechtějí a démonizují mou osobu. Něco úplně jiného je můj názor na to, že je tato smlouva špatná. Tento svůj názor jsem nikdy neskrýval.
Vy osobně jste v posledních měsících předsedal na mnohých summitech EU s vedoucími státy světa a celými bloky států. Cítil jste úsilí státních leaderů o těsnější spolupráci pro překonání nynějších nesnází, nebo politici spíše preferují pracovat podle principu „svá košile je blíže k tělu“, tedy řešit vzniklé ekonomické a finanční problémy metodami nejlépe vyhovujícími jejich zemím?
„Těsnější spolupráce“ je úspěšnou frází, i když si politici taktak udělají čas na summit EU nebo na summit s EU, a pak rychle spěchají domů, protože tam se rozhoduje o jejich budoucnosti. I když je současná krize tzv. globální, její žádná globální řešení neexistují. Měnová, fiskální, dosud i regulační politika jsou politikami národními, politikami jednotlivých států. A to i v Evropě. Koneckonců i dluhy, které chybně vedený souboj s dnešní krizí způsobí, bude řešit každý za sebe. Možná, že se pomůže zemi, která by zbankrotovala, ale jinak všechno zaplatí domácí daňoví poplatníci. Důraz na globálnost dnešní krize i na globálnost opatření proti ní kladou politici jednotlivých zemí zcela záměrně – vytvářejí dojem, že když to tak dělají u sousedů, je dobře, že to tak děláme i my.
I na příkladu světové velmoci USA všichni vidí značný růst vládního vlivu v ekonomice, někteří ekonomové a politici dokonce začali mluvit když ne o konci tržní ekonomiky, tak aspoň o její přestavbě od zakladů, o konvergenci některých základních osnov kapitalismu a socializmu, o hledání „nového kapitalismu“. Vy jste vždy byl kategoricky pro volný trh, nezviklali události poslední doby Vaše názory? Nepotřebuje tržní ekonomika a zejména finanční sektor větší vliv ze strany státních orgánů?
Události poslední doby mé celoživotní názory na ekonomiku a mé znalosti ekonomické teorie nemohly zviklat. Žádný „nový kapitalismus“ nehledám. Není ho třeba. O mylnosti různých teorií konvergence ekonomických systémů víme mnohé již skoro půl století, kdy se – od známého Tinbergenova článku z roku 1961 – začaly objevovat, nemám sebemenších pochyb. Hledání třetích cest je omylem. Žádná třetí cesta neexistuje. Posilování vlivu státu v ekonomice i v USA je nesmírně varovné a musíme se mu ze všech sil bránit. Ani tudy cesta nevede.
Předsedal jste poslednímu summitu EU-Rusko v Chabarovsku. Nakolik značnými a nepřekonatelnými se Vám zdáli nynější problémy ve vzájemných vztazích mezi oběma partnery? Předsednická mise ČR v EU začala další plynovou krizí, vyvolanou spory Ruska a Ukrajiny, což zesílilo řeči o Rusku jako nepředvídatelném dodavateli přírodních surovin do Evropy a nezbytnosti hledat alternativní zdroje nafty a plynu. Řadíte sebe k těm politikům, jež jsou vážně znepokojeni situací s energetickou bezpečností evropských zemí?
V Chabarovsku jsem žádné „značné a nepřekonatelné“ problémy mezi Ruskem a EU neviděl. Naopak, zdálo se mi, že došlo k další fázi užitečného dialogu, který směřuje kupředu, nikoli dozadu. Stabilní dodávky energetických surovin do Evropy i do České republiky jsou nesmírně významnou věcí a musíme dělat maximum pro to, aby plynule pokračovaly. Říkám-li toto, chci zároveň říci, že je mi nesmírně cizí hrát s kartou tzv. energetické bezpečnosti jako s klíčovým politickým programem toho či onoho politika. Bohužel, toto v debatě o energetice v Evropě dominuje a místo podstaty problému se řeší, kdo je více či méně proruský či antiruský – s dovětkem, že antiruskost je politicky korektní. Její důvody není třeba dokazovat, ty platí apriorně.
Zájmy energii (nebo energetické suroviny) produkujících a energii spotřebovávajících zemí jsou principiálně odlišné a nemůže tomu být jinak. Rusko je zemí prvního typu, většina evropských zemí jsou zeměmi typu druhého. Proto přirozený rozpor zájmů. Tzv. energetická charta, o které se dlouze diskutovalo v Chabarovsku, je podle názoru Ruska, výhodnější pro země energii spotřebovávající. To je legitimní debata, i EU řekla v Chabarovsku, že tato charta musí být pozměněna. A teď již půjde jen o klasickou hru na „udržení si tváře“. Dojde pouze k dílčí změně této charty, což si přeje EU, nebo k nové chartě, což by si přálo Rusko? Odpověď neznám a ani Chabarovsk ji nedal. Přesto věřím, že o podstatě problému je možné se dohodnout. Zejména mezi politiky, kterým jde o něco jiného než je krátkodobá maximalizace jejich popularity v průzkumech veřejného mínění.
V Čechách je mnoho politiků, kteří s obavami sledují expanzi ruského kapitálu do evropských států, včetně ČR, předpokládaje, že za určitou hranicí růstu ekonomické expanze může začít i politický tlak na tyto země. Sdílíte tyto obavy?
Triviální přímou vazbu mezi vývozem kapitálu a politikou v zemi dovážející kapitál nevidím. Kdyby tomu tak bylo, tak by Česká republika už dávno musela být politickým vazalem Německa nebo Rakouska. Tak jednoduché to naštěstí není. Rusko mělo jistou dobu volný kapitál a investovalo ho všude tam, kde to bylo možné. Snížení cen ropy situaci změnilo a uvidíme, jak to bude dál. Jeden německý politik se mě nedávno ptal, jak nám vadí ruský kapitál v Karlových Varech. Odpověděl jsem mu, že asi tolik, jako vadí Němcům, když vidí ruský kapitál v Baden-Badenu.
Před rokem jste v interview pro naše noviny řekl, že podporujete myšlenku rozmístění amerického radaru na území České republiky a bez váhání podepíšete odpovídající zákon po tom, co bude schválen parlamentem Vaší země. Dolní komora českého parlamentu zatím stále nehlasovala o umístění radaru, a vůbec se celá situace ve světě změnila. Nedávno skupina poslanců britského parlamentu dokonce prohlásila, že rozmístění amerického radaru v Čechách mezinárodní situaci spíše zhorší, než zlepší. Změnil se za rok Váš pohled na věc?
Můj pohled na americký radar v České republice se za rok nezměnil. Já jsem Vám před rokem řekl, že zákon o tomto radaru, bude-li schválen v obou komorách parlamentu, podepíšu. Na tom se nic nemění. Netrápí mne, co si o tom myslí např. Vámi uváděná skupina poslanců britského parlamentu. Zajímavé je jen a jedině to, zda má o stavbu tohoto radaru zájem současná americká administrativa, resp. je-li to její současnou prioritou. A to se teprve musíme dozvědět.
Předseda dolní komory českého parlamentu pan Miloslav Vlček prohlásil nedávno na recepci na ruském velvyslanectví, že po návratu sociálních demokratů k moci v ČR se vzájemné vztahy mezi ČR a Ruskem opět stanou vřelejšími a plodnějšími. Podle Vás, nakolik významný vliv má na vztahy obou zemí vládnoucí strana či koalice v Čechách a měl by vůbec existovat takový rozdíl v přístupu levicových či pravicových stran ke spolupráci dvou zemí? Jak Vy osobně oceňujete nynější úroveň a perspektivy vzájemných vztahů České republiky a Ruska?
Bylo by směšné, kdyby o vztahu České republiky a Ruské federace rozhodovala míra levicovosti či pravicovosti politických stran zastoupených v českém parlamentu. Náš vztah k Rusku nemůže kolísat podle výsledku těch či oněch voleb. Rusko považujeme za významného partnera, a proto musí v našich vzájemných vztazích existovat jistá míra rozumné stability. Byl bych velmi nerad, kdyby se v následujících říjnových volbách jednotlivé strany vymezovaly před voliči právě názorem na vztah k Rusku. Z éry komunismu však máme – alespoň někteří z nás – problémy se slovem spolupráce (ono slavné sotrudničestvo), což je něco, co Rusové bohužel necítí. My nechceme sotrudničestvo, my chceme standardní vztahy, které musí vyplývat z autentických zájmů obou zemí. Proto radši byznys než sotrudničestvo. Ale současně vzájemný respekt.
Alexandr Kuranov, Kommersant, 14. 7. 2009