Arcipražská tragikomedia kardinála Vlka
Snad už každý, kdo jen trochu zasvěceněji sleduje reakci pražského arcibiskupa na „snětí exkomunikací“ biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X., si nejspíš položil otázku, zda internetové stránky kardinála Miloslava Vlka nespravuje nějaký skrytý sympatizant FSSPX. Autor posledních komentářů (je jím skutečně kardinál Vlk?) si obléká z ostudy kabát. Vždy, když se domnívám, že už nelze napsat větší nesmysl, bývám vyveden z omylu. Korunou absurdit z dílny kardinála Vlka je tvrzení, že FSSPX za posledního platného papeže považuje sv. Pia X. (1903 – 1914)! Přiznám se, že nevím, jak na tato slova adekvátně reagovat. Dostáváme se tu totiž do sfér, kde neplatí řádné zákony lidského myšlení, o kterých je kompetentní se vyjadřovat spíše lékař než já, který se o „kauze FSSPX“ vyjadřuje na úrovni věroučné či historické.
Odhlédnu-li nyní od zjevných faktických a historických omylů, obsažených v komentářích kardinála Vlka, rád bych upozornil na některé omyly, mající přesah do oblasti teologické. V článku „Důsledky zrušení exkomunikace“ (který, po překladu do angličtiny, koluje zahraničním katolickým internetem a bude zaslán papežské komisi Ecclesia Dei) se například dočteme, že zrušení exkomunikací nemá žádný vliv na to, zda trestu exkomunikace zbavené osoby jsou členy Církve či nikoli. Jak jinak totiž rozumět tvrzení kardinála Vlka, že biskupové FSSPX jsou „schismatičtí“? Nachází-li se někdo ve schismatu, automaticky z toho vyplývá, že je samočinně exkomunikovaný. Exkomunikace však byla papežem z biskupů FSSX údajně sňata. Buď tedy ve světle výše zmíněné epistemologické „černé díry“ kardinál Vlk neuznává princip sporu nebo, spolu s extrémními modernisty, pohlíží na Mystické Tělo Kristovo optikou klubu či politické strany, kde si mocní upravují stanovy podle toho, jak jim to zrovna vyhovuje. Kardinál Vlk je exemplární ukázkou toho, jak to vypadá, když se péče o svěřený poklad zjevené víry nahradí čistě mocenským bojem o pozice k prosazování „pastorační politiky“, která má s katolickou vírou jen velmi málo společného.
Jako by nestačilo, že kardinál Vlk obviňuje FSSPX ze schismatu, jeho členy a příznivce má dokonce za „bludaře“. Kdy jsme jej naposled slyšeli použít tohoto pojmu na adresu protestantů či pravoslavných, s jejichž činovníky vytváří „jednotu“ na setkáních Focolare? A jaké bludy ti „lefébvristé“ vlastně vyznávají? Jak je katolíkům s elementární znalostí katechismu známé, blud je popřením některé z pravd víry. Je snad ekumenická praxe, kterou FSSPX odmítá, pravdou víry? Je pravdou víry nový mešní obřad, který FSSPX neužívá? Je snad pravdou víry nové pojetí náboženské svobody? Může nám kardinál Vlk vysvětlit, kdy se tato nová učení a z nich vyplývající praxe staly pravdami víry, jejichž nepřijetím upadáme do těžkého hříchu hereze? FSSPX nezastává nic jiného, než co učila Církev až do Druhého vatikánského koncilu, pod jehož vlivem došlo k vyvolání dojmu, že původní katolické učení o Církvi a hodnotě jiných náboženství již neplatí. Obviňuje-li kardinál Vlk z bludů FSSPX, z téhož těžkého provinění proti víře obviňuje i koncily a papeže z doby před neomodernistickým převratem v Církvi.
Pojmy jako schisma a blud nejsou ve slovníku kardinála Vlka ničím jiným, než umělou konstrukcí, sloužící k mocenskému udržování onoho domečku z karet, který se neomodernistům dříve či později rozpadne pod rukama.
Pokud jej však upřímně trápí vyznávání bludných učení, měl by svoji pozornost zaměřit na Katolickou teologickou fakultu v Praze, jejímž je kancléřem a za jejíž věroučnou čistotu před Bohem zodpovídá. Vedení KTF UK zveřejnilo 9. 2. 2009 svoje oficiální stanovisko ke „zrušení exkomunikací biskupů FSSPX“. Celý tento dokument (i ten byl přeložen do angličtiny a odeslán na Kongregaci pro katolickou výchovu) vykazuje zřejmé znaky neomodernistického smýšlení, zvláštní pozornost si tu však zasluhuje následující odstavec:
„Vítáme snahu papeže Benedikta XVI. o jednotu církve. Tímto gestem učinil velký krok směrem k Bratrstvu svatého Pia X., které nyní musí zareagovat. Přitom musí jít především o přijetí závěrů 2. vatikánského koncilu, které jsou tímto bratrstvem dosud v rozhodujících částech odmítány. Uznání náboženské svobody a svobody svědomí, stejně jako uznání židovství coby samostatné cesty spásy (Nostra Aetate) náleží podstatným způsobem k sebepojetí katolické církve.“
Pominu-li fakt, že koncilový dokument Nostra Aetate židovství coby „samostatnou cestu spásy“ neuznává, nezbývá mi než konstatovat, že vedení KTF UK vyznává blud, která má vážné kristologické, ekleziologické i soteriologické důsledky. „Bratrstvo samo není organizací katolické církve, protože dosud popírá podstatné prvky jejího sebepojetí“, tvrdí se dále v dokumentu KTF UK. Opět stačí nahlédnout do katechismu, aby bylo všem zřejmé, že k podstatným prvkům sebepojetí Církve nepatří její seberelativizace coby jediné archy spásy. Svědčí o tom i množství výroků církevních koncilů, papežských encyklik (Lev XIII. - Satis cognitum, Pius XI. - Mortalium animos, Pius XII. - Mystici corporos Christi) a téměř dvoutisíciletá praxe katolické církve. Některé z nich, včetně novějších dokumentů učitelského úřadu, uvádí Jiří Stodola zde http://johan.signaly.cz/0902/jednoznacny-pripad-hereze.
V Pražské arcidiecézi opravdu panují podivné poměry. Zatímco děkan KTF UK P. Armbruster S.J. divákům České televize sděluje, že v České republice žádní „lefébvristé“ nežijí, nepíše kardinál Vlk poslední dobou takřka o ničem jiném než o tom, jak proti „českým lefébvristům“ bojuje. A vedení Katolické teologické fakulty, vyjadřující se k údajné exkomunikaci biskupů FSSPX, popírá článek víry, že katolická církev je jedinou a univerzální cestou spásy. Z přijetí této pravdy nejsou vyvázáni ani židé, ani děkan Armbruster. Vzhledem k tomu, že bludař upadá do samočinného trestu exkomunikace, nezbývá než konstatovat ono otřepané, ale trefné „zloděj volá „chyťte zloděje“…