Zemřel jestřáb, co chtěl rozbombardovat Vietnam do doby kamenné…
Ve věku 93 let zemřel ve Washingtonu DC v USA Robert McNamara, ministr obrany za prezidentů Kennedyho a Johnsona. Byl prohlášen za architekta mj. vietnamské války a karibské krize. Před vstupem do politiky úspěšně řídil automobilku Ford. Později stál dlouhá léta v čele Světové banky.
Americký jestřáb, co chtěl rozbombardovat Vietnam do doby kamenné, teprve na sklonku svého života přiznal, že vietnamská válka byla omyl. Přitom už v roce 1965 soukromě varoval, že USA musí očekávat ztráty až 1000 mrtvých za měsíc a sdělil prezidentu Johnsonovi, že Severní Vietnam věří, že válka bude dlouhá, že čas je jeho spojenec a že mají převahu.
Robert McNamara se narodil 9. června 1916 v San Francisku v rodině ředitele obuvnické firmy. Vystudoval ekonomii a filosofii na univerzitě v Berkeley a na Harvardu. Za druhé světové války sloužil u armádního letectva, poté se stal prvním generálním ředitelem automobilky Ford mimo okruh Fordovy rodiny. V roce 1961 byl povolán do funkce ministra obrany USA. Z této funkce odešel v roce 1968.
Rok předtím navrhl McNamara vizi “deštníku” proti možnému raketovému útoku, tehdy ale namířeného proti Číně. Tedy ne špatný herec Reagan a jeho “hvězdné války”, ale už McNamara byl vždy považován za jednoho z jestřábů americké politiky a stoupenců použití síly.
minulosti začal mluvit až začátkem 90. let. Pro magazín Time v roce 1991 prohlásil, že nevěřil tomu, že bombardování Severního Vietnamu - do té doby vůbec nejrozsáhlejší akce v historii - bude účinné. Přesto zinscenoval “konflikt” v Tonkinském záliivu…
“Protože jsme museli dokázat, že to nebude účinné, to za prvé, a protože si někteří mysleli, že to zabere”, řekl tehdy McNamara.
USA tak oficiálně vyhlásily severnímu Vietnamu válku už roku 1964, po incidentu, při kterém na americké bojové lodi v Tonkinském zálivu údajně zaútočily vietnamské torpédové cluny. Konflikt se stal katalyzující záminkou masivního nasazení jednotek US Army a započetí války.
(Zbraně hromadného ničení jako záminka útoku na Irák jakoby z oka vypadla Tonkinské provokaci…)
Robert McNamara po letech prohlásil, že incident v Tonkinském zálivu byla chyba. Tak také promluvilo mnoho dalších důstojníku přiznávajících, že tento konflikt byl uměle vytvořená fraška, lež a byznys jako obvykle.
Moje osobní zkušenost s McNamarou zprostředkovalo hanojské Muzeum války, kde jsem se při každé ze svých čtyř cest po Vietnamu procházel mezi zbytky už jen do šrotu vhodné válečné kořisti - desítek leteckých pum, děl, tanků či transportérů s bílou hvězdou US Army. Paradoxně té poražené strany. Další příběh Davida a Goliáše…
Rád bych zopakoval fakta, získaná z britského desetidílného časopisu “Vietnam - The War”, z deníku The Yorker, knihy jednoho z veteránů “Chickenhaws” a z oficiální zprávy amerického Kongresu. (Skvělé překlady mně zajistila Mgr. Jana Novotná…)
Od konce padesátých let měli v jižním Vietnamu Američané, kteří překazili celonárodní vietnamské volby v roce 1954, své první vojenské pozorovatele, a jelikož v té době ještě Kongres USA neschválil válku, založili letecké základny v Thajsku, odkud vzlétali k náletům americkými letouny s thajskými piloty na vietnamská města a Ho Či Minovu stezku.
V březnu 1965 se vylodily první americké pozemní síly v Danangu. Byla tak zahájena nejdelší americká válka. A hlavní heslo, jímž bylo zničení komunismu? Po deseti letech děsivé války byl komunistický nejen sever Vietnamu, ale také jih.
A přestože bylo do bojů ve Vietnamu postupně nasazeno dva a půl miliónů amerických vojáků a 700 tisíc příslušníků saigonského režimu, byla tato přesila poražena na špatně dobývaném diplomatickém poli pouze necelým půl milionem vojáků Národní fronty osvobození.
Ta vznikla spojením komunistického Viet-minu ze severu Vietnamu a partyzánského Viet-kongu z jihu země. Dne 30. dubna 1975 válka ve Vietnamu skončila.
Podle zprávy Kongresu Spojených států činily výdaje USA na ni přes 110 miliard dolarů. Největší položkou byla výzbroj. Jen stíhací bombardér Republic F - 105 Thunderchief stál 2,5 miliónů dolarů.
Jedna hodina jeho letu vyšla na 700 USD za palivo, 500 USD byl hodinový plat pilota, jehož osmnáctitunový stroj měl na palubě kanón, čtyři rakety Sidewinder a bomby do šesti tun hmotnosti, nejčastěji rakety Bullpup na ničení bodových cílů.
Ve své knize “Chickenhawk” popsal svoji účast vojáka ve Vietnamu pilot vrtulníku Robert Mason, který prozradil i vyvraždění vesnice My Lai, kde bylo Američany zastřeleno a spáleno přes tři sta civilistů, mezi nimi i sto dětí, včetně nemluvňat.
“Kromě téměř tří milionů mrtvých Vietnamců padlo ve Vietnamu i přes 58 tisíc Američanů, na dva tisíce je jich dodnes nezvěstných. Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy, vždyť jsme tam vypustili do ovzduší 72 milióny litrů jedovatých defoliantů. Přes 42 000 vojáků US Army trpí poruchami zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech…” píše ve své knize Mason.
Světové agentury přinesly nedávno šokující zprávu; ve snaze vynutit si mír ve Vietnamu sáhl americký prezident Richard Nixon v duchu militantních vizí McNamary po jaderných zbraních. Na nikoho je sice neshodil, ale zkusil je použít jako drsný nátlakový prostředek.
V říjnu roku 1969 zamířily na jeho přímý rozkaz bombardéry B-52 s vodíkovými pumami na palubě k hranicím Sovětského svazu. Obří „vzdušné pevnosti“ prolétávaly několik dnů podél sovětských hranic. Nálože, které nesly, byly stokrát silnější než ty, které zničily Hirošimu a Nagasaki.
„Je to jediný známý okamžik, kdy nějaký prezident došel k závěru, že má strategický smysl předstírat, že zahájí třetí světovou válku,“ napsal historik Suri v časopise Wired a dodal, že stačilo selhání techniky či nervů jedné ze stran a americké jaderné vydírání se mohlo zvrhnout ve strašlivý střet.
Rusové pochopitelně věděli, že B-52 jsou naložené nebezpečnými bombami. Dalo se to poznat nejen ze způsobu startu, který jim mohli ohlásit jejich agenti v USA, ale i z toho, jak často stroje tankovaly.
Nixon prohlásil, že pokud mu Moskva nevyjde v otázce Vietnamu vstříc, „USA si vyhrazují právo jít svou cestou a použít vlastní metody k ukončení války“. „Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír,“ řekl Nixon svému poradci Harrymu R. Haldemanovi.
V Kremlu měli ale silnější nervy. Americký poker není ruská ruleta. A tak se po třech krizových dnech americké bombardéry obrátily a zamířily zpět na své základny. Když se historik Suri o 35 let později zeptal Kissingera, proč USA sáhly po tak riskantním kroku, měl šéf americké diplomacie jediné vysvětlení: „Bylo třeba něco dělat.“
A s tímto krédem na mysli zřejmě zemřel minulý týden i poslední z amerických jestřábů Robert McNamara…
http://olser.cz/